Rusko drtí sankce. Jen ne ty evropské

V dnešním odstupu bezmála čtyř let od počátku války na Ukrajině je již možné vyhodnotit, kdo napadené zemi nejvíce pomohl a kdo také citelně zasáhl ruskou ekonomiku skrze uvalené sankce. Opatření proti agresorovi lze totiž rozdělit na dvě části - sankce zavedené a sankce skutečně vymáhané. Dopadům jednotlivých sankcí věnuji svůj dnešní článek a pokusím se na základě odzdrojovaných dat a skutečností vysvětlit, jaký dopad mají opatření na ekonomiku Ruské federace a jak se režimu Vladimira Putina daří či nedaří odolávat mezinárodnímu tlaku.

Úvodem začnu rozborem sankčních opatření Spojených států a Evropské unie na počátku konfliktu, tedy v letech 2022 a 2023. Později postoupím k období zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA a na závěr uvedu, jak se ruské ekonomice daří dnes, kdy ekonomika čelí značnému úpadku příjmů, stagnující ekonomice, devalvaci rublu a úbytku odběratelů fosilních paliv v důsledku sankcí Spojených států proti Indii a firmám Lukoil a Rosněft.

Není to tak dávno, co byl schválen již 19. balíček sankcí Evropské unie proti Ruské federaci. Je ale třeba se vrátit k prvním balíčkům, které měly být po rozpoutání agresivní války na Ukrajině pro Rusko zničujícími. Při bližším pohledu je ale jasné, proč k ochromení ruské ekonomiky nedošlo - Evropa totiž pokaždé nechala Ruské federaci možnosti, jak sankcím uniknout.

Při schválení prvního balíčku namířeného proti ruským bankám, bylo cílem zamezit Rusům ve využívání systému SWIFT a tím ochromit režimu Vladimira Putina schopnost uskutečňovat mezinárodní a důvěryhodné transakce. Problém nastává ve chvíli, kdy sankce EU postihly většinu ruských bank, ale v první fázi byla udělena výjimka dvěma klíčovým bankovním domům, institucím Gazprombank a Sberbank. První zmíněná banka zpracovává většinu transakcí spojených s nákupy fosilních paliv a druhý bankovní dům zas udržoval množství poboček na evropském kontinentě. Výjimky pro dvě významné ruské banky se posléze v červnu 2022 zredukovaly na jednu, protože Sberbank již postihl další sankční balíček, ale Gazprombank mohla fungovat dál a obchod s energiemi byl ze sankcí vyjmut.

Pro Rusko byly sankce problematické, ale nikoli do té míry, že by skutečně ekonomiku režimu Vladimira Putina ochromily. Rostoucí ceny ropy a plynu pak zcela vyvážily výpadky příjmu a v letech 2022 a 2023 ruský rozpočet dosáhl přebytků. Export se přeorientoval na Čínu, Indii a další státy Jižní Asie, zatímco Evropská unie oficiálně tvrdila, jak se ruského plynu a ropy zbavuje, ale skutečnost byla notně odlišná.

Hodnota dovozu paliv a rafinovaných produktů do Evropské unie z Ruské federace dosáhla v letech 2021, 2022, 2023 a 2024 hodnoty 119, 163, 37 a 27 miliard eur. Co je ale zajímavé, jsou hodnoty importů paliv z Turecka a Indie, jejichž hodnoty ve stejných letech dosáhla v kombinaci 10, 19, 20 a 19 miliard eur. Jak je známo, Indie a Turecko jsou důležitými zákazníky režimu Vladimira Putina a tamní podniky rafinují převážně ruskou ropu, kterou následně dováží do států Evropské unie.

Evropská unie tak stále přímo i nepřímo obchoduje s Ruskou federací a při započtení navýšených dovozů z Indie a Turecka přesahují částky za dovoz ruských paliv 50 a 60 miliard eur v letech 2023 a 2024. V roce 2022 pak Evropská unie zaplatila Ruské federaci za fosilní paliva nejvíce peněz v historii kvůli rekordnímu růstu cen ropy i zemního plynu. Ukrajinu pak státy Evropské unie podpořily souhrnnou částkou zhruba 130 miliard eur v období let 2022 až 2024.

Evropská unie i nadále v roce 2024 zůstávala třetím největším obchodním partnerem Ruské federace a odebírala 38,4 % veškerého ruského zboží. Mezi lety 2022 a 2024 přitom zavedla celkem 15 sankčních balíčků, které měly ekonomiku Vladimira Putina zničit. Nutno podotknout, že Vladimir Putin skutečně utrpěl díky sankcím Evropské unie šrámy a jistě se ruským podnikům cesty na trh Evropské unie zkomplikovaly, zcela se ale nezavřely a desítky miliard eur ročně Putinovi zasílaly přímo členské státy Evropské unie, jejichž státníci, zejména v případě Německa, zároveň horovali za tvrdší postup proti Rusku.

Role Joea Bidena a minulé administrativy USA je také sporná. Na jedné straně Spojené státy dodávaly zbraně a munici Ukrajině, čímž se zásadně podílely na úspěšné obraně v prvních fázích války, na druhé straně ale vláda Spojených států nebyla schopná zasáhnout financující partnery Vladimira Putina, tedy hlavně Čínu a Indii. Mezi lety 2022 a 2024 se již Vladimir Putin úspěšně přeorientoval na východní trhy a příjmy z dovozu do Evropské unie kompenzoval navýšením objemů dodávaných Číně a Indii. Ruská ekonomika si se sankcemi Evropské unie a Spojených států poradila, nicméně narazila na vlastní limity válečně orientovaného přístupu vlády režimu Vladimira Putina.

Inflace rostla, platy rostly, podíl státu na ekonomice dosáhl mimořádně vysoké úrovně a došlo k prvním známkám přehřívání již tak napjaté ruské ekonomiky, kde míra nezaměstnanosti dosáhla letitých minim a tlak na zaměstnanost ve válečných sektorech zcela eliminovala zájem o sociální služby, zdravotnictví nebo výrobu nesouvisející s válečnou produkcí. Rok 2024 tak ještě před příchodem Donalda Trumpa signalizoval první problémy a šéfka centrální banky, Elvira Nabiulinová, sdílela své obavy i veřejně. Státní rozpočet taktéž vyčerpal většinu likvidních devizových rezerv a historicky přebytková ruská ekonomika začala narážet na úskalí deficitních veřejných financí v době, kdy je zároveň zcela odkázaná na partnery v podobě Číny a Indie.

Zde se dostávám k přelomovému momentu, jehož důsledky dnes nejvíce ovlivňují ekonomiku Ruské federace a tím i válečné snahy Vladimira Putina na Ukrajině, tedy ke zvolení Donalda Trumpa.

Sám bych nespočítal, kolikrát jsem současného prezidenta Spojených států kritizoval za jeho často nevybíravý přístup k ruskému vůdci a pohrdavé výroky vůči Ukrajině, zejména v prvních měsících po Trumpově inauguraci. Později se ale situace uklidnila a Bílý dům přenesl své náklady na Evropskou unii, zatímco dodávky zbrojní pomoci nezastavil. Donald Trump zprvu odmítal zavedení sankcí a uváděl, že si tuto možnost ponechává jako páku v budoucích jednáních. Ta ale skončila fiaskem nejprve v Istanbulu, posléze na Aljašce a k summitu v Budapešti dosud nedošlo právě kvůli ruské neústupnosti.

Dosud bylo možné Trumpa nazývat lehkomyslným, naivním, sebestředným, ale i vůči Rusku a Putinovi přívětivým politikem. Po summitu na Aljašce však došlo k průlomu, v jehož důsledku byly zavedeny sankce proti firmám Lukoil a Rosněft. Těm předcházela další opatření, mimo jiné navýšení cel pro Indii v důsledku nákupů ruských paliv a tlak na Čínu, který ale se situací na ukrajinském bojišti přímo nesouvisel, leč nejsilnější asijskou ekonomiku oslabil a odhalil její slabiny i silné stránky.

Až americké sankce z roku 2025 ale Putina skutečně zasáhly. Evropané totiž, možná i kvůli postojům Maďarska a Slovenska, nechávali Rusům pokaždé otevřenou cestu nebo výjimku, jak plnému dopadu postihů uniknout. Američané zasáhli hlavní ropné společnosti Lukoil a Rosněft naplno a bez výjimek, čímž postihli i jejich partnery a investice v zemích typu Iráku, Íránu, Kazachstánu nebo i v Africe. Rosněft a Lukoil byly již k dnešnímu dni nucené přerušit některé investiční projekty a uplatnit institut takzvané vyšší moci, v jehož důsledku svá aktiva firmy opustily, v jiných případech tyto projekty prodaly.

Přímým důsledkem amerických sankcí jsou také přerušené objednávky indických a čínských rafinérií, v důsledku čehož ruské tankery křižují oceány bez kupce a čekají, jak se situace vyvine. Ruský vývoz ropy mezitím v říjnu 2025 dosáhl rekordního minima na hodnotě 7,6 milionů barelů ropy denně, zatímco ještě před 4 lety Rusové exportovali více než 11,5 milionů barelů a inkasovali násobně vyšší příjmy. Situace také odhalila, kdo v Evropě dosud sankce obcházel a zůstával na ruských palivech závislý. Bulharsko, Slovensko, ale i Maďarsko a některé německé i francouzské firmy začaly v důsledku Trumpova opatření panikařit a hledat nové dodavatele, protože prostředníci z Turecka, Indie a dalších zemí riskují obchody s Rosněftem a Lukoilem zmražení majetků, což jim za marži z vývozů do Evropy nestojí.

Nepřeji si, aby čtenáři nabyli klamného dojmu, že sankce Evropské unie byly uvalené pouze na oko a Rusko vůbec nepoškodily. To není pravda, respektive Rusové nejvíce pocítili cenový strop zavedený státy G7 a zmražení ruského majetku v hodnotě 230 miliard eur na evropském území. Sankce proti energetickým společnostem ale nedosáhly kýženého cíle a vývoz Rusů pouze zkomplikovaly, ale nepřerušily. Byl to až Donald Trump, kdo přímo i nepřímo režim Vladimira Putina skutečně poškodil a to nejprve svou pro-těžební politikou v USA a celními přirážkami, v jejichž důsledku klesla cena ropy a posléze i sankčními kroky proti Indii, Číně a ruským ropným gigantům.

Nelze přejít ani fakt, že jsou to Američané, kdo Ukrajině dodává souřadnice a zpravodajskou podporu pro útoky proti ruské energetice a rafinériím, které taktéž nabourávají ekonomiku a připomínají i běžným Rusům, jaký dopad má agresivní válka proti jejich sousedovi. Kombinace všech aspektů, tedy evropských sankčních balíčků, amerických sankcí proti ruskému energetickému průmyslu a ukrajinských útoků na rafinérie a klíčové logistické body jsou dnes pro Vladimira Putina smrtelným mixe, který ruské státní kase způsobuje škody ve výši desítek miliard dolarů měsíčně.

Ačkoliv byly sankce proti Lukoilu a Rosněftu zavedeny teprve 22. října 2025, již předchozí opatření proti Indii se značně projevilo na výši ruských příjmů z vývozu fosilních paliv. Ty dosáhly za říjen 2025 pouhých 10,2 miliard dolarů a tato částka je o 28 % nižší než ve stejném období minulého roku. Návrh ruského rozpočtu přitom počítal nejprve s ročními příjmy ve výši 240 miliard dolarů, které byly později v dubnu roku 2025 kvůli nižším cenám ropy upraveny na 205 miliard dolarů. Jednoduchými výpočty lze dovodit, že za současné situace hrozí výpadek až třetiny těchto příjmů a to se ještě dopady amerických sankcí naplno neprojevily.

Ačkoliv je z mých předchozích textů naprosto patrná má averze vůči Donaldu Trumpovi, musím i já uznat, že zatímco se prezident USA veřejně chvástá svým přátelstvím s Vladimirem Putinem a prezentuje se jako nestranný pozorovatel, jeho sankční politika proti Ruské federaci dosahuje násobně lepších výsledků než 19 balíčků Evropské unie. Až kombinace amerických a evropských sankcí společně s ukrajinskými údery na energetiku jsou tím, co by Putina a ruskou ekonomiku mohlo ve střednědobém horizontu skutečně zastavit. Cena ropy Urals dnes dosáhla svého tříletého minima na 53 dolarech za barel. Jen o čtyři měsíce dříve, v červnu roku 2025, přitom Vladimir Putin stejný barel ruské ropy prodával za více než 70 dolarů.

Ekonomický tlak na Ruskou federaci tak začíná v současné době konečně po více než třech letech plnit svůj účel. Pro Evropu a civilizovaný svět jde rozhodně o pozitivní zprávy.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.