Článek
Dynamika ruské války na Ukrajině se letos stala poněkud nepřehlednou přehlídkou nenadálých změn v podání Donalda Trumpa a jeho Spojených států. Pozorovatelům se tak může zdát, že prezident Spojených států stále vytrvává ve své domněle nestranné pozici a proti snahám Rusů o dobytí Ukrajiny nepodniká žádné zásadní kroky, protože by rád s Rusy vyjednal mír a prohlásil jej za svůj přelomový úspěch.
Na jedné straně ale stojí dojmy, červené koberce na Aljašce a Trumpovy přívětivé vzkazy Putinovi, zatímco na druhé straně lze pozorovat reálné činy, dodávky zbrojních systémů, sdílení zpravodajských informací a především tlak Bilého domu na ekonomiku Ruské federace. Výsledkem letošních názorových veletočů Bílého domu je ale daleko silnější tlak na Rusko, než jaký bylo možné pozorovat za administrativy Trumpova předchůdce, Joea Bidena.
Do srpna 2025 stál proti Putinovi přívětivý Trump ochotný k ústupkům
Na začátku letošního roku přitom přední zástupci Kremlu slavili. Do úřadu prezidenta Spojených států byl zvolen Donald Trump a jeho vize ukrajinského konfliktu značně zapadala do narativů Moskvy. Prezident USA se několikrát vyslovil, že jde o zbytečný konflikt, který by nikdy nebylo možné rozpoutat pod jeho dohledem a se svým přítelem Vladimirem Putinem jej ukončí téměř okamžitě. Taková silná slova si mnozí vykládali tak, že Trump Ukrajinu jednoduše obětuje a vyjde Putinovi vstříc.
Tyto obavy se částečně naplnily již v únoru 2025, kdy Ukrajinci přišli o dodávky zpravodajských informací ze Spojených států a Donald Trump překročil veškeré dosud představitelné hranice i tím, že Ukrajině zablokoval softwarové schopnosti stíhaček F-16 a nad Kurskou oblastí byl omezen přenos satelitního internetu Starlink. To vše podnikl Bílý dům v reakci na vyostřené setkání Volodymyra Zelenského, Donalda Trumpa a viceprezidenta J. D. Vance.
Ztráta Kurské oblasti ale Trumpovi přišla vhod, Ukrajinci na ruském území blokovali možnou dohodu, kterou si Donald Trump představoval jako zastavení bojů na současných frontových liniích a de facto předání okupovaných území Rusku včetně teritorií Donbasu a Krymu. Tento plán přednesl Ukrajincům i generál ve výslužbě Keith Kellogg, jehož úlohou bylo přesvědčit pro tuto variantu ukrajinské vedení. To se, leč za neochoty některých zástupců napadené země povedlo a přišla jednání v Saúdské Arábii mezi Ruskem a Spojenými státy, na která měl navázat summit v Istanbulu.
Trump tehdy přišel s jediným požadavkem. Vladimir Putin se musí sejít s Volodymyrem Zelenským a dojednat okamžité příměří. Tehdy se psal červen roku 2025 a Donald Trump si byl jistý, že míru dosáhne. Konečně donutil pod pohrůžkou přerušení pomoci Ukrajince k dosud neslýchaným ústupkům a zajistil Vladimiru Putinovi kontrolu nad dobytým územím, kterou měly nepřímo a pouze fakticky posvětit i Spojené státy.
A přišel zlom. Vladimir Putin do Istanbulu nepřijel, se Zelenským se setkat odmítl a vyjednavači Ruské federace trvali na zcela nepřijatelných podmínkách podobných těm z Istanbulu roku 2022 - Ukrajina by přišla o armádu, území i suverenitu a odsouhlasení podmínek by se rovnalo bezpodmínečné kapitulaci. Vladimir Putin navíc nadhodil i další bod odtržený od reality, kterým bylo řešení expanze NATO na východ po roce 1998, což by znamenalo omezení přítomnosti vojsk Severoatlantické aliance na území států Pobaltí, v Rumunsku, Polsku a také i v České republice.
Na Trumpovi bylo tehdy poprvé možné pozorovat známky rozladění z ruské arogance a následující dva měsíce došlo k přetahované mezi Kongresem USA, kde senátoři navrhovali uvalení druhotných sankcí proti Ruské federaci a další kroky, zatímco Trump stále odolával a věřil v úspěch svérázné diplomacie. A přišla Aljaška, kterou si Bílý dům opět musel od Putina vynutit tím, že vyhrožoval uvalením bezprecedentních sankcí, pokud by se ruský vůdce schůzky odmítl zúčastnit. Putin se sice zúčastnil, ale z původních plánů na bezpodmínečné příměří a následující vyjednání mírové dohody nezbylo nic. Rusové opět Američany učili režimní výklad historie, zatímco neodsouhlasili vůbec nic a bojovali dál. Fiasko na Aljašce, kterým si Donald Trump utrhl mezinárodní ostudu, bylo zlomovým momentem v přístupu Bílého domu k ukrajinské válce.
Všechny výše uvedené události totiž měly jeden společný jmenovatel. Ukrajinci, někdy neochotně, s Američany plně spolupracovali a před jakoukoli zásadní schůzkou deklaroval Volodymyr Zelenský shodu se svým americkým protějškem, zatímco Vladimir Putin otálel a vždy z jednání vycouval k velké ostudě Bílého domu. To samé se stalo i po Aljašce, kde Zelenský opět deklaroval ochotu k bezpodmínečnému příměří, zatímco Putin zdržoval.
Od 15. srpna 2025, tedy od summitu na Aljašce, lze pozorovat zcela odlišného Donalda Trumpa. Šéfovi Bílého domu totiž došla s Rusy trpělivost a výsledkem je brutální tlak na několika úrovních, v jehož důsledku Rusové poprvé zažívají válku na vlastním území. Časy Joea Bidena, který v obavách z eskalace odmítal povolit Ukrajincům zásahy ruského území, jsou nenávratně pryč a Donald Trump překročil veškeré červené linie a uvolnil Ukrajincům ruce.
Putin se přepočítal a Trump obrátil. Rusko je pod zničujícím tlakem
Ruský režim byl na počátku tohoto roku ve výjimečné pozici, kdy na straně Bílého domu stál Donald Trump, ochotný k mimořádným ústupkům za cenu ukončení vleklé a z pohledu Američanů nákladné a zbytečné války. Arogantní ruský vůdce ale neodhadl bod, kdy Trumpa zesměšní natolik, že i vůči Rusům zprvu vstřícný Bílý dům otočí.
Od letošního srpna již probíhá plnohodnotná spolupráce amerických zpravodajců s ukrajinskou armádou, kdy mají Ukrajinci opět k dispozici nejspolehlivější informace a satelitní podporu, díky čemuž zasahují strategické cíle daleko za frontovými liniemi, často až tisíce kilometrů od rusko-ukrajinských hranic. Tyto údery za velmi krátkou dobu vyřadily 20 až 38 % ruských rafinačních kapacit, v důsledku čehož v mnoha oblastech chybí benzín a cena paliv pro běžné Rusy vystoupala na dosud nevídané úrovně. Útoky proti zbrojním továrnám a muničním skladům také posílily, Rusové od srpna přišli o vzácné systémy S-400 a několik odpalovačů Iskander stovky kilometrů za frontovými liniemi. Takové zásahy by bez americké pomoci nebyly možné a Bílý dům ani nepopírá, že Ukrajincům zpravodajskou podporu poskytuje v maximálním možném rozsahu.
Tlak Ukrajinců na vnitřní území Ruské federace a útoky proti rafinériím a energetice jsou ale pouze jednou částí Trumpovy pomsty. Spojené státy také zavedly sankční opatření proti Indii a dvěma dominantním společnostem ruské energetiky, firmám Rosněfť a Lukoil. Okamžitě po oznámení sankcí společnost Lukoil uvedla, že prodává - značně pod cenou - své rafinérie v Bulharsku, Rumunsku i Nizozemsku a opouští projekt Západní Kurná 2 v Iráku. Ztráty na majetku Lukoilu dosáhly podle odhadů společnosti Reuters přes 14 miliard dolarů. Rosněfť zatím výčet zmraženého majetku a investic v ohrožení neuvedla, lze ale čekat opuštění některých aktivit v Nigérii i v Jižní Americe, kde firma čile působila i v průběhu války na Ukrajině.
Kombinace sankcí proti předním těžařům a zvýšená cla Američanů uvalená na Indii vytváří pro Kreml nepříjemný mix, kdy Ukrajinci útočí na vnitrozemské podniky, těžařské společnosti jsou izolovány a hlavní zákazníci taktéž čelí za své nákupy postihům. Již tak snížené příjmy z prodejů ropy a plynu, které v meziročním porovnání za říjen 2025 klesly o 27 % posléze dokládají, že tlak USA funguje nebývale efektivně a Rusové nyní zažívají nesrovnatelně hlubší krizi než za předchozí administrativy Joea Bidena.
A Rusové reagují. Od ledna 2026 dojde ke zvýšení DPH z 20 na 22 procent, zvyšují se také daně vysokopříjmových Rusů z 15 na 22 procent, v sociálních službách se škrtá a dosud zvýhodňovaný IT sektor přijde o nižší daňové odvody, protože státní kasa Ruské federace zřejmě vykáže dosud nejvyšší deficit za 30 let. Původně Kreml plánoval schodek ve výši 0,5 % HDP, ten později upravil na 1,7 % HDP a v říjnu, po uvalení sankcí na Indii, toto číslo vzrostlo ještě výš, konkrétně na 2,7 % HDP. To ale není vše, Rusové letos navíc rozpustili rezervy Národního fondu bohatství ve výši 1,5 bilionu a k této částce plánují do konce roku vyčerpat dalších 447 miliard rublů, což v souhrnu odpovídá dalším 2 % ruského HDP.
V tak tristním stavu byla naposledy ekonomika Ruské federace v roce 2009, kdy naplno propukla globální finanční krize. Tehdy se ale Rusové mohli opřít o půjčky spojenců z Evropy, což dnes nepřipadá v úvahu. Čínské úvěry pro státní společnost Gazprom a další ruské státní podniky jsou poskytovány s úrokem 9 až 11 %, což dalece převyšuje cenu běžného financování skrze dluhopisy vydávané před válkou. I tak se ale čínské financování vyplatí. Domácí dluh totiž Rusové prodávali s úrokem 11 až 13 % kvůli vysokým sazbám centrální banky a oněch zhruba 5 % deficitu federální vlády v porovnání s HDP je pro Rusy extrémně nákladných.
Po uvalení sankcí na ruskou energetiku v říjnu roku 2025 navíc úročení ruského státního dluhopisu vystřelilo na domácím trhu z 11,2 % na 15,8 % a ještě vyšší úrok vyplácí Rusové zahraničním držitelům státního dluhu, konkrétně jde o více než 17 % ročně. Vladimir Putin tak měl zprvu v Donaldu Trumpovi vstřícného partnera, který mu za ukončení války nabízel mnohé. To ale již dávno neplatí a Putinova arogance vůči Spojeným státům vyústila v zavedení tvrdých opatření, která decimují ruskou ekonomiku i energetiku a téměř každodenní ukrajinské útoky na ruskou infrastrukturu již působí zásadní příkoří i běžným Rusům, pro které byla válka dosud daleko.
Nezbývá než doufat, že tento tlak Bílého domu neustane a skutečně přinutí Vladimira Putina přijmout podmínky příměří a otevře cestu také udržitelnému míru bez ruského maximalismu a za zachování maximálních bezpečnostních záruk pro Ukrajinu a státy východní Evropy.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
