Článek
Před šesti dny se svět dozvěděl o zásahu Spojených států ve Venezuele, kde příslušníci speciálních sil Delta Force zajali venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželku Cilii Flores. Pouhých několik hodin po překvapivém a z vojenského hlediska precizně provedeném úderu začal Donald Trump hrozit dalším zemím. Poznámky o zásahu v Kolumbii vyvolaly rezolutní odpor nejen tamního prezidenta, ale také dalších zemí v Jižní Americe, jmenovat lze Bolívii, Chile, Brazílii a Paraguay, ale republikáni ve Sněmovně reprezentantů a Senátu amerického Kongresu vesměs mlčeli. Hypotetický zásah proti režimu na Kubě se dokonce setkal i s přívětivými reakcemi několika demokratů, mezi nimi i vlivní Chris Coons a Mark Warner.
V otázce Grónska ale Donald Trump narazil na rezolutní odpor z obou stran politického spektra a jeho republikánští kolegové v Senátu neváhali použít slova jako „šílenec“, „hrozba“ a „demontáž americké národní bezpečnosti“. Trumpovo chování odsoudili i senátoři Mitch McConnel, Rand Paul a massachusetský předseda Komise pro ozbrojené síly za republikány, Roger Wickers. Kromě těchto jmenovaných existuje dalších 7 senátorů, kteří veřejně deklarovaný zábor Grónska odsoudili a ve Sněmovně reprezentantů se proti výrokům Bílého domu ohradilo dalších pět republikánských kongresmanů.
Od nástupu Donalda Trumpa k moci se jedná o největší odpor napříč stranami deklarovaný veřejně. Kongres a Senát zároveň schvalují rezoluci odsuzující vysílání ozbrojených sil na území třetích států bez souhlasu Kongresu, kterou podpořilo pět senátorů za republikány a Donald Trump tyto zákonodárce obratem nazval pitomci, kteří si nezaslouží znovuzvolení. Ale prezident má problém. Z devíti senátních kritiků z republikánské strany se o znovuzvolení uchází pouze jeden jediný, Dan Sullivan z Arkansasu. Kritici v Kongresu se taktéž nebojí volební porážky, všech pět kongresmanů má svůj mandát zajištěný až do roku 2028. Trumpova opozice z vlastní strany tak nezmizí s průběžnými volbami, ale naopak mohou její řady nabrat další členy, budou-li Trumpovy kroky eskalovat.
Zásahy ve Venezuele a na Kubě ano, napadení Grónska je šílenství
Pro pochopení vnitropolitické situace v USA si je třeba uvědomit, že neexistuje jednoznačná opozice vůči zásahům na území cizích států a ani někteří demokraté se nestaví proti zadržení Nicoláse Madura. Početná komunita Venezuelanů a Kubánců ve Spojených státech pád režimu ve Venezuele vítá a Kubánci by ocenili podobný osud socialistické vlády na Kubě, což dávají najevo i jejich zástupci v obou komorách Kongresu. Marco Rubio se již jasně vyslovil pro intervenci a urychlení pádu kubánského režimu, který dlouhodobě zápolí s inflací, nedostatkem paliv, výpadky energetické sítě a ekonomickým úpadkem. Obě země, Kuba i Venezuela, trpí kvůli extrémní korupci, nekompetenci vládnoucích režimů a dlouhodobému nedostatku základních potravin i surovin. Spojenectví s Ruskem a Čínou se ukázalo být krátkozraké nejen v ohledu bezpečnosti, ale také soběstačnosti. Rusko má svých problémů dost a ochota Číny zásobovat obě země levným zbožím, za které nejsou vlády schopné dostatečně zaplatit, je taktéž omezená.
Pohledy na situace v Mexiku a Kolumbii se taktéž liší. Donald Trump má dlouhodobě problém s kolumbijským prezidentem Petrem, ale nikoli kvůli protidrogové politice země, která vykazuje rekordní zásahy kokainových laboratoří a dělá pro potlačení gangů v zemi relativní maximum, ale více kvůli ideologii. Gustavo Petro je bývalý socialistický revolucionář, který došel až do prezidentského paláce a společně s brazilským prezidentem Lulou Silvou reprezentuje levicový blok v Jižní Americe, který s Bílým domem ideologicky nesouzní. Lula Silva i Gustavo Petro volají po větší diverzifikaci partnerství, mimo jiné i s Čínou a razí suverénní politiku nezávislou na dominanci USA v Jižní Americe. Nelze ale tvrdit, že by oba prezidenti a jejich státy otevřeně demontovali americké zájmy v regionu a v Kolumbii stále působí jednotky federální agentury DEA a Spojené státy mají díky bilaterální dohodě z roku 2009 přístup k devíti kolumbijským vojenským letištím a souvisejícímu zázemí. Někteří zákonodárci z demokratické i republikánské strany volají po větším úsilí Kolumbie a Mexika v boji proti narkotikům, vojenské zásahy ale zatím neprosazuje nikdo.
Grónsko je ale onou červenou linií nejen pro demokraty, ale především i pro vládnoucí republikány. Administrativa Donalda Trumpa trestá kritiky z obou stran politického spektra izolací, zadržováním financování v případě volebních kampaní a především zdrcující politickou kritikou, jak již zjistila i Marjorie Taylor-Greene. V tomto kontextu jsou níže uvedená vyjádření zástupců republikánské strany v Senátu nejen odvážná, ale také výjimečná svou razancí a jednoznačným odsouzením Trumpovy rétoriky.
Jakékoli naše úsilí o uzmutí Grónska silou by podrylo naší národní bezpečnost a mezinárodní pozici Spojených států.
Grónsko není naše a nemůžeme si jen tak vzít něco, co chceme. Znamenalo by to kolosální chybu a konec NATO.
Co mne zcela šokuje, je, že obrátíme náš úspěch ve Venezuele, kde síly USA provedly precizní a úspěšnou misi v šílené komentáře o napadení našeho spojence. Jakákoli zmínka, že by náš národ vydíral a donutil spojence z NATO k předání území, jen podrývá existenci aliance NATO, jejíž síla chrání její členy přesně před těmito praktikami.
I středně inteligentní žák deváté třídy chápe, že napadení Grónska je naprosto pitomou myšlenkou. A teď, je Donald Trump naprosto pitomý, a Marco Rubio? Musíme tento záměr opustit.
Z výše uvedených citací Mitche McConnela, Lisy Murkowski, Thoma Tillise a Johna Kennedyho je více než patrné, jak ostrý, nekompromisní a jednoznačně odmítavý přístup zaujímají i vlivní republikáni, když dojde na Grónsko a jeho obsazení silou.
Minulý rok ukázal toleranci Kongresu a republikány ovládaného Nejvyššího soudu, když ani zákonodárci, natož soudci nezastavili některé kontroverzní a ústavně diskutabilní kroky Bílého domu, například v otázce deportací, omezení zahraniční pomoci, demontáže institucí nebo porušování rozpočtových pravidel. Co zprvu vypadalo jako apatie Sněmovny reprezentantů a Senátu Kongresu se nyní mění v koordinovaný a místy rezolutní odpor republikánů i demokratů, kteří se zvládají v klíčových otázkách sjednotit a Trumpovy kroky usměrnit.
Tento trend se projevil u říjnového shutdownu, kde obě komory Kongresu našly shodu ve financování zdravotnictví a navýšení rent veteránů armády Spojených států, ale co je důležitější, obě partaje se také dohodly na schválení několika rezolucí, které Trumpa brzdí a podle prezidentových vlastních slov jej také nebývale otravují.
Senátoři a kongresmani schválili prodloužení Affordable Care Act (ACA) až do roku 2028, čímž zcela popřeli Trumpovu politiku. Bílý dům si přál tento zákon z dob Baracka Obamy zrušit a tím získat potřebné finance pro navýšení obranného rozpočtu a umoření státního dluhu. Miliony Američanů by se ocitly bez zdravotního pojištění, což kongresmani a senátoři zastavili. V minulosti také obě strany společně schválily rezoluci o clech, která podléhají souhlasu obou komor Kongresu. Donald Trump tak nově nezavádí žádná nová cla, minimálně do verdiktu Nejvyššího soudu o těch stávajících, a musí se opírat o souhlas zákonodárců, které v minulém roce obcházel.
Nejdůležitější pro Evropu a svět je rezoluce republikánů a demokratů o využití zákona War Powers Act z roku 1972. Tento zákon ukládá prezidentovi, aby Kongres informoval o vyslání ozbrojených sil na území třetích zemí pod pohrůžkou impeachmentu, tedy zbavení pravomocí hlavy státu. Zákon z dob Richarda Nixona a války ve Vietnamu měl zabránit tajnému bombardování Laosu a Kambodže bez souhlasu parlamentu, jehož odtajnění vyvolalo masivní protesty a de facto vedlo ke konci války.
War Powers Act je tak pojistkou zákonodárců proti nezvladatelnému a nebezpečnému prezidentovi, který by mohl svévolně učinit kroky ohrožující národní bezpečnost Spojených států nebo životy členy ozbrojených sil. Schválení rezoluce navazující na zákon WAC je tak jasným vzkazem obou komor Kongresu Trumpovi, že v případě dalších excesů zákonodárci zasáhnou s nejtvrdší razancí. Devítičlenná skupina republikánů v Senátu je navíc natolik silná, aby v případě potřeby iniciovala další omezení Trumpových pravomocí.
Zkrocení neřízené střely. Kroky USA je nutné číst skrze činy, nikoli slova
Z pohledu Evropana je porozumění současné politice USA nebývale složité díky množství kontradiktorních informací a něčemu, co bych nazval Trumpovým informačním balastem. Prezident má ve zvyku hrozit každému několikrát denně a sdílet často rozporuplné statusy na sociálních sítích, které posléze přebírají celosvětová média.
Po odhrnutí oné informační mlhy lze ale kroky Spojených států vnímat i v jiném, srozumitelnějším kontextu. Dominance USA nad západní hemisférou, tedy i Kubou a Venezuelou, není jen Trumpův výmysl, ale pokračování politiky Johna Kennedyho i Ronalda Reagana, za jehož vlády zasahovaly Spojené státy v Grenadě, Panamě, Guatemale a Hondurasu. Ani Reaganovi se ale nepodařilo rozložit nastupující socialisty ve Venezuele, které podporoval Sovětský svaz a rozbít kubánský režim, protože byl v 90. letech ještě stále příliš silný a společností rezonovalo fiasko v Zátoce sviní za Kennedyho vlády. Touto optikou tak nejsou kroky republikánů a Donalda Trumpa ničím překvapujícím. Ani samotní zákonodárci z řad republikánů a demokratů nevylučují další tlak na Kubu a netají se tím, že by definitivní konec 80 let vlády komunistů ocenili. Ani úder v Íránu není něčím novým, ostatně i za dob Reagana a jeho předchůdců se Spojené státy snažily o navrácení sekulární a prozápadní vlády, což skončilo fiaskem a kauzou Írán-Contras, která otřásla agenturou CIA i Bílým domem. Opět, režim byl v 80. a 90. letech příliš silný a dnes je tomu jinak i díky oslabené Ruské federaci, což Donaldu Trumpovi poskytuje prostor k další a dlouho zamýšlené intervenci.
Grónsko je ale za čarou z několika důvodů. Spojené státy mají na ostrově vojenskou základnu, kterou lze kdykoli rozšířit po dohodě s Dánskem a Dánové již avizovali, že vyjdou NATO a Spojeným státům v případě takového požadavku vstříc. Donald Trump by navíc zásahem na území spojence riskoval přístup k vojenským základnám v Evropě, ale i na ostrovech spadajících pod Francii a Velkou Británii, jejichž poloha je pro logistiku Spojených států klíčová. Jelikož ale od Donalda Trumpa lze čekat i poněkud šílené a nebezpečné kroky, je dobře, že američtí zákonodárci otevřeně deklarovali svůj odpor proti rétorice Bílého domu a zformovali silnou koalici v obou komorách Kongresu. Uvalení War Powers Act na Donalda Trumpa je tak onou potřebnou pojistkou, která by měla Evropu a zejména Dánsko alespoň trochu uklidnit v době, kdy si nikdo nemůže být ničím jistý.
Bezpečnostní architektura světa se mění v přímém přenosu a oživení aktivity zákonodárců ze Spojených států je v tomto ohledu dobrou zprávou. Donald Trump stále není všemocný a moc dobře to ví. Odpor obou komor Kongresu nemůže ignorovat ani Bílý dům a následující dny a týdny ukáží, zda se Trumpa podaří usměrnit, případně i zastavit, pokud by ve své rétorice zašel až příliš daleko.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
