Korupce, platy a zvyklosti v pražské nemocnici: Otevřený rozhovor s vedoucí lékařkou

Na úvod článku upozorním, že působiště a informace o samotné paní doktorce a pracovišti jsou uzpůsobeny tak, aby lékařka zůstala v anonymitě. V rozhovoru zazní některé nepříliš populární výzvy českého zdravotnictví a aby text nabídl maximální autentičnost, přála si vynechat podrobnosti vedoucí k její identifikaci.

Paní doktorka disponuje úctyhodnou praxí. Jako lékařka nastoupila do pražské fakultní nemocnice v roce 1991, úspěšně splnila dvě atestace a ve stejné nemocnici působí již 34 let, z toho 8 let na pozici vedoucího lékaře oddělení. Třičtvrtě roku byla také primářkou, ale pozici posléze na vlastní žádost opustila kvůli množství administrativy, stresu a manažerské zátěži, která dle jejích slov pramálo souvisela s medicínou samotnou.

První část rozhovoru obsahuje několik stěžejních témat:

Předem podotýkám, jedná se o subjektivní názory jedné konkrétní lékařky s dlouhodobou praxí a znalostí porevoluční i dnešní doby. Rozhodně nejde o generalizaci nebo interpretaci názorů kohokoli jiného, natož lékařské obce jako celku. Z rozhovoru jsem odstranil ty pasáže, ve kterých lékařka jmenuje konkrétní lidi ve spojení s nekalým jednáním nebo uvádí neověřitelné údaje.

Odpovědí lékařky jsou v textu níže zvýrazněné kurzívou.

Paní doktorko, děkuji za Váš čas a za to, že jste se odhodlala popsat pro mnoho nezúčastněných neznámý svět za oponou pražské fakultní nemocnice. Kromě toho, že jsem na Vás naléhal, proč chcete své názory a pohled do vnitřního chodu nemocnice sdílet touto formou?

,,Já to tak dělala vždy. Řeknu co si myslím a když se to někomu nelíbí, ať mne klidně vyhodí. Čeká mě předčasný důchod a můžu svou práci dělat z domova pro mnoho zahraničních nemocnic, které mě už několikrát oslovily. Mám svou práci ale moc ráda, kontakt s pacienty je ve fakultní nemocnici daleko častější než v soukromých ordinacích. Nechci se účastnit byznysu se zdravím a vnímám své působení tak, že zde toho udělám nejvíc. Pokud se někomu nelíbí co budu říkat, ať si to jde zkusit.“

Zkusme se vrátit zpět do devadesátých let. Existuje nějaký moment, který vyloženě nezapomenete a ovlivnil Vaše vnímání zdravotnictví v porevoluční době?

,,Ano, řekla bych, že tento výrok si pamatuje každý lékař z té doby. To bylo tehdy, když Václav Klaus řekl o doktorech, že jestli se jim nelíbí jejich platy, ať jdou raději dělat taxikáře. To jsme chtěli vraždit a připadali si jako onuce. Ono když píšete do novin nebo vyrábíte nábytek, dá se lehce odejít. Jako lékař a navíc na oddělení, které není kapacitně naplněné, Váš odchod znamená možné zhoršení péče a ponechání kolegů v nelehké situaci.

Čím je člověk starší a má kolem sebe stejné kolegy, někdy i 20 nebo více let, je odchod těžší. Kam odejít? Všechny fakultní nemocnice v Praze znám, respektive mám informace o tamních odděleních a situace je podobná. Někde je primář lepší, někde horší. Vedení je ale všude stejné nebo podobné, tak to alespoň vidím já.

Takže určitě Klaus a jeho taxikáři, to byla pro zdravotnictví pohroma. Také si pamatuji na svůj nástupní plat 2390 Kč měsíčně, který nebýt mého manžela, by rodině se dvěma dětmi opravdu nevystačil. Dnes je to ale jiné. “

Narazila jste na platy ve zdravotnictví. Jak se situace zlepšila, lze-li vůbec o zlepšení mluvit? Dá se z platu doktora vyjít? Jak jsou na tom mladí doktoři a pokud Vás to neurazí, Vy osobně jste spokojená?

,,Přibližně do roku 2004 jsem na tom nebyla platově vůbec dobře, živil mne můj manžel ačkoli jsem pracovala přes 300 hodin měsíčně. Neměla jsem totiž druhou atestaci kvůli narození syna a až do absolvování této zkoušky jsem pobírala kolem 30 až 35 tisíc Kč. Tehdy to nebyl špatný plat, berte ale v úvahu, že jsem rodinu skoro neviděla.

Po druhé atestaci jsem si platově polepšila, brala jsem během let 2010 až 2015 kolem 60 až 70 tisíc čistého. Do toho ale musíte počítat přes 150 hodin přesčasů, které tehdy byly úplně normální každý měsíc. Běžně jsem sloužila od 7 do 9 služeb, tedy 24 hodin a druhý den znovu 8. To se pak změnilo a dnes dostáváme za odsloužený přesčas náhradní volno, což nám sice ubírá na výši odměny, ale zas se to fyzicky dá lépe zvládat. Také už nesloužíme pátek až pondělí, což bylo dříve zcela běžné. V pátek ráno jsem odešla do práce a v pondělí odpoledne se vrátila. Dnes v pátek přijdu domů a odsloužím sobotu ráno až pondělí ráno, potom mám den volna.

Nejhorší bylo, že nám ty přesčasy nepropláceli. Měli jsme vedle pracovní smlouvy dohodu, která obsahovala další hodiny placené standardní sazbou. Přicházeli jsme o desítky tisíc korun měsíčně. “

To zní šíleně. I chirurgové nebo operáteři sloužili takové přesčasy?

„Samozřejmě. Ono se potom říká, jak doktoři pijí, kouří a často se rozvádějí a zvlášť ti co operují jsou pod větším stresem. Ono to tak i je. Já kouřím, s pitím jsem měla problémy až jsem zcela přestala, ale manželství jsem si udržela. Většinou zrovna doktoři nejsou výkladní skříní zdravého životního stylu, alespoň ti starší tedy vůbec ne. Také je běžné žít ve svazku doktor-lékařka nebo doktor-sestra, ono ten provoz není jednoduché pochopit a běžní lidé mimo medicínu narazí na partnera, který často není doma nebo je zcela vysílený. Pak jsou ty rozvody nebo nevěry…

Dnes se ale stav zlepšil. Ono to chtělo několik let a incidenty, například ten v Pardubicích, (pozn. - vyčerpaná lékařka během přesčasu nezvládla zachránit krvácející dítě v čekárně) a prolomily se ledy. Dnes jsou náhradní operatéři na příslužbě doma, ti mohou vysíleného lékaře vystřídat a nebo přijet v případě krizového stavu. Dříve nebyly mobily a pokud došlo ke krizi, řešili to pouze ti přítomní v nemocnici.“

Pojďme zpět k těm platům, kdy došlo ke zlepšení a jak je to dnes s poměrem přesčasů vůči tabulkovému platu lékaře?

,,U mě je to poměr zhruba 60:40, tedy základní plat a přesčasy. Stále sloužím kolem 6 služeb měsíčně a narozdíl od stavu dříve, kdy se přesčasy nevykazovaly a všemožně se šmelilo aby nemusely být plně proplacené, je stav lepší. Dostáváme tak za odpracované hodiny slušné peníze a zejména mladí doktoři jsou méně vydíratelní. Atestace je dnes pouze jedna, respektive struktura zkoušek se změnila a tak i mladší lékař dříve získá možnost pracovat přesčas a vydělat si. Příchozí z fakulty na tom ale pořád nejsou dobře, v Praze dostanou nástupku kolem 45 000 Kč a zejména muži rodinu s dítětem neuživí. Pokud ale přežijí tři roky, plat se zlepší. Málokdy tak potkáte doktora z nezajištěné rodiny, který by založil vlastní rodinu před třicítkou.

Co se nás starších týče, s odpracovanými 300 hodinami měsíčně si přijdeme na slušné peníze a nestydím se vůbec, že nyní beru kolem 130 000 čistého. Myslím, že si to zasloužíme. Lidé si musí uvědomit, že vlastně pracujeme dvojnásobnou dobu proti zbytku populace - bez přesčasů bych si přišla na přibližně 70 000 čistého. Do platu ale nepočítám studie a granty, koneckonců dnes na žádném nepracuji. “

Děkuji za upřímnost. Podělíte se o svůj pohled k tomu, co nejvíce přispělo k narovnání situace s platy, přesčasy a celkově s ohodnocením lékařů? Zmínila jste studie a granty, můžete prosím upřesnit, o co přesně jde?

,,Trpělivost nám přetekla v letech 2010 a 2011 s akcí Děkujeme, odcházíme! a sama jsem se této iniciativy účastnila. Jednali s námi tehdy jako s námezdní silou a spousta kolegů v dřívějších letech odešla i s rodinami do Belgie, Nizozemska, Německa a zejména do Anglie, kde měli o české lékaře eminentní zájem. I proto jsme se stávky s kolegy zúčastnili. Bylo nám to už jedno a s podanou výpovědí vidíte svět růžověji.

Viděla jsem, jak z nemocnic odcházejí schopní kolegové, zejména muži a jdou za platem 7 až 10 tisíc eur, zatímco v České republice pobírali 50 000 Kč. Bylo to už neúnosné. Měli jsme každý podepsanou dohodu o pracovní činnosti na přesčasy, kterou nám předkládaly sekretářky na vedení. Úplně nepokrytě nás systém okrádal o přesčasové bonusy a na 150 hodinách měsíčně šlo i o 25 až 40 tisíc čistého. Tehdy jsme se vzmohli k odporu a byli jsme úspěšní. Myslím, že iniciativa vyděsila politiky a ti si uvědomili, že nelze zdravotníky ždímat věčně.

Poslední dobrou akcí byl protest mladých lékařů, toho jsem se také účastnila ačkoli rozhodně k mladým nepatřím. Pokud totiž nezajistíme ochotu mladých praktikovat medicínu, až vymřou staří pardáli schopní makat 400 hodin měsíčně, zdravotnictví zkolabuje. Mladí tolik pracovat nechtějí a já se jim nedivím, není to normální. My v tom jen vyrostli a jsme na to zvyklí. Protest pod vedením Jana Přády (pozn. - předseda mladých lékařů) tak dále přispěl ke zlepšení a opět se navýšilo proplácení přesčasů, díky čemuž jsme nyní platově ohodnoceni dle mého mínění celkem dobře, respektive nejlépe v historii kterou já v medicíně pamatuji. “

Mohla byste prosím za sebe říci, který z ministrů zdravotnictví za Vás byl nejlepší a který nejhorší? A zároveň proč zrovna ti zmínění?

,,Určitě. Nejhorší ministr byl jednoznačně Zdeněk Škromach, to snad ani nemysleli vážně, dát na místo odpovědné za resort zdravotnictví instalatéra (pozn. - Škromach byl vystudovaný elektromontér).V době, kdy nás předtím veřejně ponižoval Klaus, jsme to vnímali jako urážku. Nechci se ale do těchto dob vracet, zdravotnictví přežilo a je to dobře, asi jsme to i my lékaři potřebovali, vidět kam až to může zajít.

Po Leoši Hegerovi, kterého jsem vnímala velice negativně, začali do zdravotnictví přicházet schopní lidé. I proto je dnes pravděpodobně situace o tolik lepší než dříve. Mohou za to jednoznačně lékaři jako Němeček nebo Válek znalí prostředí nemocnic, ale i nelékaři Vojtěch a Ludvík překvapili, doktoři si na ně - zejména na Vojtěcha - brousili zuby a oni nás pozitivně překvapili. O Ludvíkovi se vědělo, že je velice schopný ředitel nemocnice. “

Miloslav Ludvík a Adam Vojtěch byli dobří ministři?

,,Ano, Ludvík byl známý tím, že skvěle řídil Motol a díky růstu tamní úrovně medicíny se ostatní fakultní nemocnice snažily této výkladní skříni české medicíny vyrovnat. Nakupovaly se přístroje jako v Motole, snažili se nás zaplatit jako v Motole a neustále se řešilo, co mají v Motole, abychom to měli také.

Vím, že je nyní v nemilosti a asi půjde do vězení. To nic nemění na tom, že Ludvík udělal pro českou medicínu víc než kdo jiný - vůbec navíc nebyl doktor - a upřímně bych stokrát raději měla Ludvíka jako ředitele s platem 10 milionů měsíčně než toho, kterého máme my. Víte, když ředitel nemocnice bere méně než primář sloužící přesčasy, těžko ho přesvědčíte neulít si z těch miliard ročně něco domů. Pak jsou ale ti, kteří si ulévají a ještě neumí tu nemocnici ani řídit. “

(Poznámka autora - ředitel nemocnice pobírá tabulkový čistý plat přibližně 130 000 Kč)

,,Adam Vojtěch byl zas zlatíčko. Opravdu ohleduplný, slušný a pokorný člověk. On tak před svým jmenováním nevypadal a z Babiše lékaři většinou neměli radost. Vojtěch ale pro medicínu také udělal hodně dobrého. Zejména se zasadil o zefektivnění mnoha procesů ve vedení nemocnic a urychlil mimo papíry množství rekonstrukcí. Prostě uměl mluvit s lidmi a zařídit to důležité. Další Babišovci už tak schopní nebyli, Arenberger a Prymula jsou ve zdravotnictví provařená jména. Ti nejhorší z nejhorších. Ono se to u nich také rychle ukázalo. Blatný nemohl vydržet, je víc doktor než manažer - velmi schopný doktor, kterého si neskutečně vážím, musím podotknout. A Vlastimil Válek byl sázka na jistotu. On neumí mluvit, ale zná prostředí více než kdokoli jiný. S mladými lékaři jednal ze své pozice velmi dobře, slušně a nemohu mu nic vytknout. “

To jste mne tedy s pány Ludvíkem a Vojtěchem překvapila. Jak vůbec lékaři vnímají korupci v Motole, IKEMu a jinde? Nepřijde Vám, že těch kauz v uplynulých letech bylo nějak hodně?

,,Víte, ono se na to v IKEMu a Motole jen přišlo. Korupce je s námi pořád a všude, zdravotnictví je velmi specifický obor, kam se mnoho firem nedostane. Z mého pohledu za to může zejména stát, který není schopen kontrolovat zakázky a jednání ředitelů nemocnic, tam je totiž zakopaný pes. Když Vám znenadání během 48 hodin vymění software pro práci s daty pacientů a popisy snímků, něco není v pořádku. Pak zjistíte, že jde o malinkou firmu odněkud z Košic, které program několikrát denně padá, je zcela nepoužitelný a dovolat se na podporu trvá několik dnů. Jak taková firma může dodávat programy pro celou nemocnici, kdyby někdo hodnotil kvalitu?

Pak tu máme rekonstrukce pavilonů. Ty někdy trvají i několik let a budovy se rozkopávají stále dokola. Jednou je to už skoro dokončené, pak přijdou zedníci, půlku zboří a jede se znova. Stačí se projít s foťákem po jakékoli pražské nemocnici, Thomayerce nebo Vinohradech a zjistíte po čase a zpětném shlédnutí, že práce probíhají nejpomalejším možným tempem, jakým to jde. Pak tu jsou dodavatelé přístrojů, ti pořádají večírky pro primáře a vedení nemocnic, platí jim dovolené a lyžování v Alpách. Pochybuji, že za to nic nedostanou zpět. Zrovna Adam Vojtěch se na to snažil upozorňovat, ale myslím, že jde o problém tak moc prorostlý do zdravotnictví a nemocnic, že by pro nápravu situace v České republice nestačili ani všichni kriminalisté Evropy, to nepřeháním. A pak jsou tu studie a granty, to je už úplně jiný příběh. “

O grantech a studiích jste mluvila již předtím. Můžete prosím situaci upřesnit?

,,To má nějakou historii. Dříve byly klinické studie a některé granty prostředkem pro lékaře jak si k tehdy nízkému platu přilepšit. Na oddělení probíhá výzkum financovaný farmaceutickou společností, ta chce zjistit účinnost svého léku a tak osloví vedení nemocnice, primáře a několik lékařů. Ti poté lék se souhlasem pacienta vyhodnocují a dělají například popisy snímků nebo biopsie, které sledují funkčnost léku. Problém je, že jsou za to všichni placení, a to včetně pacientů. Všichni se pak snaží dodat firmám co nejlepší výsledky.

Dříve jsem na několika studiích pracovala a dostávala za každou 10 000 měsíčně tak, aby nebylo třeba příjem danit. Zbytek získali další lékaři, část primář a část - zde ale mluvím jen o osobní zkušenosti - vedení nemocnice. To jsou také často lékaři, kteří ale medicínu nepraktikují. To jim nebránilo v tom, vykazovat svou práci v těchto výzkumech a takto si přišli na neuvěřitelné peníze. Studií totiž probíhají v jeden čas desítky a 10 000 Kč pro lékaře, kteří vykonávají skutečnou práci, je jen zlomek z částek poskytnutých farmaceutickými firmami. Ty poté končí u některých primářů a vedení nemocnic, často náměstků s lékařským titulem a možná i výše. Kdo hledá korupci, ať sleduje farmaceutické studie a seznamy lékařů, které firmy platí. Může najít ředitele, náměstky a lidi, kteří pacienta neviděli desítky let.

Celý systém funguje pod dohledem nemocnice, jakmile se proti čemukoli ohradíte, už nikdy na žádné studii pracovat nebudete. Pro mne to tak byla cesta, jak si zlepšit příjem a nikoho jsem se na osud zbytku financování neptala. Jednalo se ale dle mých informací o nižší miliony korun na jednu studii například pro období 18 měsíců. Všichni víme, že tam těch peněz bylo více než jsme my lékaři dostávali. V uplynulých letech jsem ale na žádné studii nepracovala, poslední byla z roku 2019, takže Vám neřeknu, zda je systém takto nastavený i dnes, nebo i zde došlo k nějakému posunu.“

Paní doktorko, ve veřejném prostoru padají slova o přetíženém zdravotnictví uprchlíky z Ukrajiny, co je na tom pravdy?

,,Něco ano. Zprvu byla situace velmi složitá, obrovské masy Ukrajinců po vypuknutí války hledaly pomoc a u nás v nemocnici jich bylo v čekárnách 50 až 60 %, zejména na dětských odděleních, urologii a plicním, kde jsme se obávali turberkulózy. Největší problém ale nebyli samotní Ukrajinci, nýbrž systémem zcela neohlídaná jazyková bariéra. Když Vám pacient neřekne, co ho bolí, těžko mu pomůžete. Nikdo jim nerozuměl a vedení nemocnice nebylo schopné přidělit ani jednoho tlumočníka na pavilon, což by pomohlo. Ukrajinců jen v naší nemocnici pracují stovky - těch co tu byli již před válkou - a opravdu by toto zajistit nebylo složité. Některé ukrajinské sestry se snažily a dělaly tlumočnice zcela samovolně, jenže ne všichni Ukrajinci mluví rusky nebo ukrajinsky. Někdy jim ani samotní Ukrajinci nerozuměli. “

To už dávno neplatí. Dnes máme úplně jiné problémy a ukrajinští uprchlíci se už naučili alespoň částečně češtinu, popíšou nám tak své problémy. Horší je to s lidmi z personálu, obecně jsou někteří z Ukrajinců unavení, já je i chápu, ale musí si uvědomit, že bez nich zdravotnictví zkolabuje. Dříve uprchlíci neměli pojištění nebo doklady, dnes je většinově mají a uprchlíka z Ukrajiny už ani v čekárně nepoznáte. Zas na druhou stranu zejména o víkendech nám často jezdí dobití ukrajinští kluci nebo starší muži, kteří se někde porvali. To samé se ale dá říct i o Češích, nevyberete si. Nemůžu tak říci, že by se zdravotnictví hroutilo pod náporem Ukrajinců. Tlak jde odjinud.“

Proč by zdravotnictví bez Ukrajinců zkolabovalo?

,,To je to stejné jako s Vietnamci. Rodiče mají obchod a děti jsou právníci. Všechno v naší nemocnici stojí na práci nelékařského personálu. Ukrajinci vozí pacientům obědy, pracují jako sanitáři, sestry, nástrojáři, uklízeči, zedníci na rekonstrukcích. Nenajdete obor, kde by netvořili alespoň 20 % personálu mimo lékaře. Navíc druhá generace Ukrajinců už začíná studovat fakulty medicíny a mladí doktoři jsou často potomky Ukrajinců i Vietnamců. Ke zdravotnictví mají z nějakého důvodu blízko a kdyby dnes odešli, nemocnice, logistika, kuchyně i operační sály budou nepoužitelné. Dávala bych nemocnicím bez Ukrajinců tak týden, než zbytek personálu padne vyčerpáním. S trochou nadsázky můžu říct, že české zdravotnictví funguje tak, že půlka doktorů jsou Slováci a Vietnamci, zatímco půlka sester a dalšího personálu jsou Ukrajinky, Kazašky a často i Mongolky. “

Díky za vysvětlení. Jako rozdělovník mezi první a druhou částí rozhovoru bych Vás poprosil o alespoň jeden zdravotnický vtip nebo situaci k zasmání, existují nějaké takové ve vaší nemocnici?

,,Kromě těch perverzních, kterých je ale mezi lékaři mnoho a děláme si tak stresující práci jednodušší, máme u nás v nemocnici takzvané trojbojaře. Je to spíše smutné, ale smějeme se tomu, protože co nám zbývá. Situace je okem laika šílená, ale o tom tento rozhovor je, že se mluví realitě, nebo ne?“

Trojbojař je velice specifický druh pacienta, kterého nikdo na svém oddělení nechce. Často se jedná o chronicky nemocného člověka z LDNky nebo domova důchodců, kterému můžete z místa diagnostikovat 30 chorob a umístit jej na jakékoli oddělení nemocnice, odkud se již nikdy nedostane. Mezi jednotlivými odděleními probíhá soutěž, ve které se trojbojaře pokoušíme identifikovat a učinit vše možné i nemožné, abychom zabránili zbývajícím oddělením umístit tohoto pacienta právě k nám. Je totiž nemožné jej propustit a na měsíce se stane součástí některého z oddělení, které těm ostatním podlehne.

Trojboj probíhá nejčastěji mezi internou, urologií a chirurgií, někdy se do cesty připlete plicní a ORL, spíše se ale jedná o první tři zmíněná pracoviště. Rozhodčí trojboje jsou radiologové. Domovy důchodců trojboj započnou, identifikují u pacienta - často se jedná o ležící, nekomunikující a chronicky nemocné pacienty - jakoukoli chorobu jen kvůli tomu, aby jej přesunuli do nemocnice, zásadně pouze sanitkou a většinou pod rouškou noci.

Zpravidla je prvním místem příjezdu trojbojaře interna. Zde místní doktor hledá hlavně urologické potíže - pacienti jsou často zacévkovaní - a jakmile najde sebemenší známku krve v moči nebo koagulanty, okamžitě volá s indikací na urology. Ti pacienta převezmou, naberou mu vzorky, pošlou je na rozbor a podnikají protiúder v podobě vyšetření rentgenem nebo co se zrovna hodí. Stává se, že roky nemohoucí a ležící pacienti mají skryté zlomeniny, rentgen tak slouží jako propustka na chirurgii, kde si přebírá pacienta místní oddělení a urologové tak trojbojaři někdy uniknou. Chirurgové se snaží opětovně vrátit úder internistům a cílem je po vzoru doktora House najít tu nejzávaznější diagnózu a přesunout pacienta kamkoli, jen ne k vám. Jelikož je těchto lidí ale opravdu hodně a zdravotnictví vyčerpává právě léčba beznadějně nemocných, nekomunikujících,nemohoucích a ležících pacientů, tvoří si internisté, chirurgové i urologové za asistence radiologů statistiky rozdělení těchto nešťastných trojbojařů. Spoléháte na solidaritu, nicméně někdy se ti nejstarší a nejzkušenější lékaři projeví jako proradné bestie a pošlou vám trojbojařů na oddělení hned několik bez možnosti jejich diagnózu přebít.

Existují lékaři, zejména internisté a urologové se na boj proti trojbojařům specializují, jejichž vůle trojbojaře nepřevzít je tak nebývale silná, že s některými nemá smysl ani bojovat. Vtip je tak v tom, že urologové plánují své služby podle sloužícího internisty a pokud se sejde neprůstřelný urolog s neprůstřelným internistou, je to noční můra primáře chirurgie. “

Dobře, pochopil jsem. Nebudu se už raději ptát na zdravotnické vtipy, protože tohle pravděpodobně většina lidí nepochopí…

,,To víte, co Vám přijde šílené, je v nemocnici úplně normální každý den po desítky let. Zvyknete si na vyčerpání, stres, smrt, hnus a zmar. Otupíte a nikdo nemá po 20 letech praxe ve fakultní nemocnici černější humor, než samotní lékaři. Také se musíme zasmát a často odlehčit nepředstavitelné situace.“

Pokud jste dočetli až sem, děkuji za to. Prosím o hlasování ve dvou anketách níže. Výsledek mi pomůže zjistit zda má tento formát pro čtenáře hodnotu a má tedy smysl v něm pokračovat.