Smetanova Vltava a hymna Izraele jsou téměř identické. Nejde o náhodu

Po několika politických textech dnes sepíšu článek o otisku české kultury v Izraeli a na tamní státní hymně, která svým zněním až pozoruhodně připomíná Vltavu od Bedřicha Smetany.

Hluboké spojení mezi národy České republiky a Izraele netkví jen v mimořádné československé finanční, humanitární a zbrojní pomoci v období izraelsko-arabské války roku 1948, ale dnešní Izrael je s Českou republikou propojena také skrze jeden ze státních symbolů, konkrétně hymnu Izraele nazvanou Hatikva. Fenomenální úspěch Vltavy Bedřicha Smetana po její premiéře roku 1874 inspiroval židovského skladatele Šmuela Kohena a za přispění básníka Naftaliho Imbera tito dva umělci složili alternaci Smetanovy symfonie a text odkazující na naději Židů po vlastní zemi, kde budou svobodně žít. Kohenova skladba s Imberovým textem se rychle stala symbolem sionistického hnutí v 19. a raném 20. století, kdy se stále přemýšlelo nad umístěním nového židovského státu a navrhovala se místa jako Uganda, Krym, Madagaskar nebo také Aljaška a argentinská Patagonie. Sionistické kongresy, které usilovaly a lobbovaly za vznik vlastního státu, se ale vymezovaly všemi možnými způsoby před návrhy, které upíraly Židům právo na jejich historický domov, tedy Judeu a Samaru v dnešním Izraeli.

Hatikva, v překladu Naděje, tak sloužila svým významem i textem k sjednocení úsilí a jako výraz odporu proti některými zcela absurdními nápady, například polsko-německým návrhem na přesídlení Židů na zmíněný Madagaskar. Text písně přeložený do češtiny napoví, proč se této skladby mocnosti tolik obávaly a dokonce zpěv pozdější izraelské hymny tehdejší koloniální mocnosti na Krymu, v Ugandě, na území Britského mandátu v Palestině a posléze zněla Hatikva také v koncentračních táborech, kde statisíce Židů čekala často nevyhnutelná vyhlídka utrpení a následné smrti.

„Dokud v srdci ještě v hloubi
duše Žida touží,
a k východním končinám vpřed
zrak k Sionu hledí —

Naše naděje dosud nezanikla,
ta naděje dvoutisíciletá,
být svobodným lidem ve své zemi,
v zemi Sionu a Jeruzaléma.“

Nyní mi Izraelci jistě odpustí, později povím proč, a nasdílím níže verzi písně Hatikva tak, jak jí běžně hraje Izraelský symfonický orchestr.

Zarážející podobnost se skladbou Bedřicha Smetany je podle Izraelců čistě náhodná. Všichni ostatní, zejména pak evropští Židé ale ví, že tomu tak není a historie ukázala, že se v dobách útlaku obě skladby volně zaměňovaly, protože Hatikva byla kvůli jejímu textu a významu zakázanou písní. V časech cenzury tak Židé na území Izraele, Ugandy, Polska a Německa nezpívali Hatikvu, nýbrž pouštěli do rádií a gramofonů Smetanovu Vltavu, právě aby se vyhnuli postihům cenzorů. Britové a Němci totiž mohli zakázat symbolickou hymnu, ale nemohli cenzurovat klasická a v té době všeobecně známá symfonická díla.

V dobách holocaustu pak čeští židé čekající na smrt v plynových komorách židovskou hymnu zpívali, když je členové nacistických komand SS každé ráno seřadili před jejich ubikacemi, vysvlékli do naha a nechali běhat v kruzích, aby identifikovali slabé, kteří byli určení k zabití a ty, jejichž otrockou práci bylo stále možné využít pro válečnou výrobu.

Jak vypověděl Filip Muller, český Žid a člen Sonderkommanda, tedy židovské údržbářské jednotky, jejímž posláním bylo dokumentovat zemřelé, vynášet mrtvoly z plynových komor a udržovat v táboře pořádek, Hatikva a také píseň Kde domov můj sloužila zbídačeným Židům jako symbol odporu. Podle Mullera bylo běžné, že čeští Židé začali ráno obě písně zpívat a další odsouzení se k nim připojili, v důsledku čehož nacisté reagovali agresivním bitím přítomných a jejich ponižováním.

„Síla jejich sklíčených hlasů rostla, zatímco byla jejich těla paralyzována zimou a vypadali, jako by byli hypnotizováni. Stále ale zpívali, další se připojovali a posléze se z několika hlasů stal mocný sborový chorál. Prvně zpívali českou hymnu, ale později, jak se blížili plynovým komorám, zněla prostorem Hatikva.“

Podobný příklad lze najít i v poválečném Maďarsku v letech 1949 a 1950, kde i po hrůzách holocaustu nadále docházelo k segregaci, ostrakizaci a vyčleňování Židů z veřejného života i vzdělávání. Židovské školy byly uzavřeny, synagogy zchátraly a maďarští Židé opět využívali Smetanovu Vltavu k vyjádření odporu, ale nebylo jim to nic platné. Většina Židů z Maďarska po válce uprchla právě do Izraele.

Téma Vltavy a Hatikvy je pro Izraelce až vtipné tabu. Když jsme s mou ženou navštívili Izrael před několika lety a setkali se se vzdálenými příbuznými v Haifě, přišla Hatikva na přetřes díky probíhajícímu židovskému svátku. Izraelci se při konfrontaci s faktem, že je píseň téměř totožná se Smetanovou Vltavou a navíc vznikla až po celosvětovém úspěchu symfonie Má vlast uchýlí k tak uhýbavým a místy směšným výmluvám, že celá anabáze nad historií Hatikvy nevyhnutelně skončí utnutím debaty. Později musíte dát Izraelcům za pravdu, jinak budou celé hodiny hledat historické písně s obdobnými rytmy a vykládat, jak se skladatel Kohen a básník Imber inspirovali všemožnými jinými lidovými písněmi, jen nikoli Smetanovou Vltavou, jejíž tóny tehdy zněly celou Evropou i zámořím.

Pokud jste ale Češi, tuto debatu absolvovat můžete a setkáte se s tolerantní a humornou rozepří, protože Izraelci moc dobře ví, jak jsou naše dva národy vzájemně propojené a polemika nad Bedřichem Smetanou uvadá ve stínu československé pomoci během nejdůležitějšího konfliktu v historii země, tedy arabsko-izraelské války roku 1948, ve které Židé čelili mnohonásobné přesile a vybojovali svou nezávislost. Ani dnešní Izraelci, které od této významné války dělí několik generací, nikdy nezapomenou a ve školách se o Československu učí jako o zemi, která se přímo podílela na vzniku Izraele a bez které by zřejmě Židé po hrůzách holocaustu své budoucí území svěřené Organizaci spojených národů neuhájili.

Propojení České republiky a Izraele skrze vzájemné přátelství, významnou pomoc v nejtěžším období a v neposlední řadě díky otisku Bedřicha Smetany v jednom ze státních symbolů je něčím, na co můžeme být neskonale hrdí. Historie má tu výhodu, že v čase oddělí podstatné události od těch nepodstatných a tak zatímco i v období druhé světové války lze hledat významné české kolaboranty, dějiny více pamatují na hrdiny domácího i zahraničního odboje a právě oni nám vydobyli respekt a úctu v zahraničí po další dekády. Otisk české kultury a solidarity v Izraeli je tak přítomný nejen v izraelské společnosti, ale při každém sportovním utkání nebo oslavách státních svátků židovského národa si lze navíc připomenout i Bedřicha Smetanu, jeho Vltavu a vliv českého národa v zahraničí.

Věřím, že i další činy České republiky, zejména v současném konfliktu Ukrajiny s Ruskem, budou mít podobný, možná časem i větší význam, protože jsme jako národ byli opět pohotoví, solidární a neobyčejně efektivní v pomoci prchajícím i obráncům na frontových liniích. Tato pomoc také nebude nikdy zapomenuta a jakmile historie oddělí významné kroky od těch marginálních, zjistíme, že jsme podobně jako v případě Izraele a českého odboje proti nacismu byli jako společnost opět odvážní a stáli jsme na správné straně, zatímco jiní váhali.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.