Tři obyčejní lidé zachránili miliony Evropanů. Dnes jsou zapomenuti a pobírají důchod 10 000 Kč

V průběhu katastrofy jaderné elektrárny Černobyl lze najít množství příkladů hrdinství obyčejných lidí, kteří tváří v tvář bezprecedentní hrozbě nasazovali své životy a přispěli tak za cenu svého zdraví k odstranění škod a zabránili mnohem většímu rozsahu poškození reaktoru, díky čemuž zamezili rozsáhlé kontaminaci území většiny Evropy.

Často to byli dělníci, hasiči, inženýři a na jejich návrat doma čekaly rodiny a nezaopatřené děti. Málokdy historie nabízí tolik příkladů hrdinství obyčejných lidí, jako právě v tomto případě.

O jaderné elektrárně Černobyl a související katastrofě bylo napsáno již hodně, můj článek je zaměřen na tři muže - inženýry Valerije Bezpalova a Oleksiho Ananěnka, které následoval jejich nadřízený, velitel směny Boris Baranov, jehož role byla za nasazení vlastního života svítit dvěma mechanikům ruční baterkou. Sovětští armádní důstojníci trojici odvážných před nástupem na misi řekli, že pokud zemřou, bude o jejich rodiny postaráno. Tito tři muži jsou historii známí jako Černobylské sebevražedné komando.

V rozporu s některými zprávami všichni tragédii přežili a dále působili se zdravotními omezeními v energetickém průmslu. Nejstarší Boris Baranov zemřel v roce 2005, ve věku 64 let na předměstí Kyjeva, inženýri Ananěnko a Bezpalov stále žijí, taktéž v Kyjevě. Dle svých slov pobírají důchody přibližně 10 000 Kč měsíčně.

Kdo na tři hrdiny doma čekal a jaké měli zkušenosti, než se na tuto nebezpečnou misi vydali?

Nikdy nepoznal svého otce, který zemřel během druhé světové války. Baranov vyrůstal v malém městě Kirov pouze se svým bratrem Viktorem a matkou, kdy po studiu lokální základní a střední školy vyrazil za prací na Ukrajinu.

V Krivorižské tepelné elektrárně pracoval od roku 1966 na úseku kontroly tepla, zatímco dálkově studoval vysokou školu - Kyjevský polytechnický institut - kde absolvoval roku 1974 s titulem inženýra v energetice a následně v elektrárně Krivorižka povýšil na vedoucího směny. Do Černobylu nastoupil roku 1976 taktéž jako vedoucí směny a v této pozici zůstal až do katastrofy dne 26. dubna 1986.

Baranova pronásledovaly po dobu jeho života osobní tragédie. Kromě smrti otce v útlém věku mu také roku 1976 zemřela manželka a zanechala mu ročního syna a šestiletou dceru. V době tragédie bylo dceři 17 let a synovi 11, Baranov se nikdy znovu neoženil.

Se dvěma nezaopatřenými dětmi, které na něj doma čekaly, to byl právě Baranov kdo dostal za úkol zformovat tříčlennou jednotku a ručně uvolnit odčerpávací ventily pod reaktorem. Ačkoli byl služebně nejstarší, konstrukci trubek a ventilů pod reaktorem nerozuměl, s kolegy se na misi vydal jako velitel a kvůli nefunkčnímu osvětlení bylo třeba, aby právě Baranov dvěma zkušeným technikům se znalostí suterénu Černobylu někdo posvítil.

V době tragédie mu bylo 46 let.

První z inženýrů, Oleksi Ananěnko, měl těžké mládí. Jeho otec byl obviněn roku 1937 během Stalinových čistek z velezrady a dostal dvě možnosti - gulag nebo manuální práce na Sibiři. Vybral si logicky to druhé a byl přesunut do odlehlého regionu Komi, kde potkal svou budoucí manželku, která byla příslušníkem domorodého fino-ugrického národa Komi.

Ananěnko byl však brilantní student, díky svým výsledkům dostal možnost studia na Moskevském energetickém institutu, kde roku 1983 absolvoval ve 23 letech s červeným diplomem a poctami. Právě díky studijním výsledkům si mohl vybrat své budoucí zaměstnání a zvolil právě nově otevřený Černobyl, kde působil jako manuální pracovník. Sám dodává, „Bylo to u sovětů běžnou praxí, dostudovali jste a řekli Vám, teď zapomeňte všechno co jste se učili na univerzitě, ukážeme vám skutečnou práci.“ I dnes myslí, že se jedná o správný přístup.

K výběru Černobylu Ananěnko sdělil: „Také kvůli ubytování jsme tam šli, dali mi byt za pouhé dva roky! Dva roky. V Kyjevě byste čekali na byt i 20 let a já ho dostal již za dva roky, to bylo neuvěřitelné.“

Ananěnko byl jediným, kdo znal přesné umístění ventilů pro odčerpání vody pod reaktorem a svého velitele Baranova požádal o dalšího muže, protože ventily byly v suterénu dva. Jeho kamarád, Valerij Bezpalov, se k dvojici přidal a Baranov je ujistil, že kdyby potřebovali cokoli, bude tam s nimi a pomůže.

Ananěnko dále vzpomíná na čas, kdy se trojice mužů vrátila zpět z mise, „Když jsem se vrátil, začaly se mi na nohách objevovat černé skvrny, říkali tomu radiační opálení. Také jsme se sprchovali, když jsme se vrátili. Pořád jsme spouštěli alarm, tak jsme se sprchovali znova a znova, nicméně stále byla radiace příliš vysoká. Nikdo nám neřekl, běžte za doktory a vezměte si léky. Po třech letech od tragédie jsem naakumuloval radiaci na hodnotě 92 REM, kdy přijatelná míra pro pracovníka elektrárny je 5 REM. Nikoho to nezajímalo“, dodává ke svému pobytu v nemocnici a čase po misi.

„Udělal jsem to, protože to někdo musel udělat,“ je asi nevíce vypovídající věta o Oleksi Ananěnkovi, kterou sděluje v rozhovoru z roku 2019, ta vykresluje příběh mladého inženýra, který vnímal riziko jako svou povinnost a součást své práce. Dnes dle svých slov pobírá důchod přibližně 10 000 Kč měsíčně a stále má na nohách radiační opálení včetně nadpůrměrných hodnot akumulované radiace v těle.

Oleksi Ananěnko v době tragédie jako 26 letý pečoval o svou nemocnou matku, která na něm byla závislá.

Pozicí starší inženýr Valerij Bezpalov byl Ananěnkovým kamarádem a často spolu trávili volný čas. Narodil se na Ukrajině v roce 1960 a v době tragédie mu bylo 26 let, jediný z trojice byl trénovaným potápěčem, absolvoval výcvik pro podvodní mechanické operace a odolnost proti vysokému tlaku.

Nabídl se dvojici Baranov a Ananěnko dobrovolně, tvrdí, že chtěl kamarádovi Oleksimu a nadřízenému pomoct, protože věděl jak manipulovat s klíčovými ventily a kde se přibližně nacházely. O Bezpalovovi a jeho rodině toho víme nejméně. Studoval na stejné škole jako Baranov, kde absolvoval s titulem inženýr a byl umístěn do Černobylu, kde měl na starost technickou údržbu reaktoru č. 4.

Byl z trojice hrdinů nejmladší, v době tragédie mu bylo teprve 25 let a dnes stále žije na předměstí Kyjeva, nedaleko svého přítele Ananěnka.

Hrdinové jsou často zcela obyčejní lidé, kteří nedostali za svou odvahu žádnou zvláštní odměnu a neskončili na vysokých politických pozicích. Žijí obyčejný a skromný život v panelovém domě za přispění průměrné státní penze. Riskovali svůj život na úkor blízkých i vlastní rodiny, zatímco Sovětský svaz tragédii zametl pod koberec a jména zúčastněných byla odtajněna až v nedávné minulosti.

V roce 2019 byli všichni tři - Boris Baranov posmrtně - dodatečně vyznamenáni nejvyšším titulem Hrdina Ukrajiny prezidentem Volodymyrem Zelenským. Jediný rozhovor, který lze dohledat a jsou v něm dotazováni oba přeživši, kteří dne 7. května 1986 podnikli nebezpečnou misi, je dostupný v ruském jazyce zde.

Použité zdroje