Článek
Situace v Íránu je příkladem toho, že politici jedno slibují v kampani a druhé konají, jakmile dosáhnou kýžené funkce.
Donald Trump se holedbal svými schopnostmi vyjednat mír v probíhajících konfliktech a slíbil ukončení všech světových válek, zejména konfliktu Izraele s hnutím Hamás a ukrajinské války. Nedošlo ani k jednomu a naopak oba konflikty zásadně eskalují. Stát Izrael po zvolení Donalda Trumpa napadl Libanon a podnikl vojenské kroky proti pozicím hnutí Hizballáh. Je nutné podotknout, že právě Hizballáh je odpovědný za raketové útoky proti izraelským cílům a nelze jednoznačně určit, zda je obrana Izraele formou útoků na území cizího státu adekvátní.
Na Ukrajině mezitím došlo rovněž k eskalaci. Vladimir Putin dnes již bezostyšně útočí na civilní cíle a energetickou infrastrukturu navzdory varováním Donalda Trumpa, který po ruském diktátorovi žádal zdrženlivost. Trump je vůči Putinovi servilní a neustále agresora obhajuje, čímž Rusům dodal nové sebevědomí a to se odráží ve stále ničivějších úderech, mimo jiné i na hlavní město Kyjev. Jediným úspěchem prezidenta USA je podpis dohody o využití nerostných surovin, což je ale Pyrrhovo vítězství i vzhledem k mnoha ložiskům na současné frontové linii - USA tak zatím na Ukrajině nedosáhly ničeho. Oběti agrese od nástupu Donalda Trumpa zasílají výrazně méně vojenské pomoci a Ukrajina dosud odolává.
Smutnou novinkou dnešních dnů je konflikt v Íránu. Donald Trump avizoval obnovení diplomacie a jednání s íránským režimem o zastavení obohacování uranu, ale výsledkem je vojenský zásah Izraele a přítomnost bombardérů USA nad Íránem poprvé v historii od pádu monarchie v roce 1979. Opět je zde druhá stránka věci a to prokázaná snaha Íránu o dosažení úrovně obohacení uranu nutné pro výrobu nukleárních zbraní. Již před rokem experti Mezinárodní agentury pro atomovou energii informovali svět o pokrocích íránského nukleárního programu a existují nesporné důkazy nezávislých expertů o vojenském využití jaderných zařízení.
A tak namísto míru svět čelí další destabilizaci geopolitické situace nejen na Ukrajině, ale také na Blízkém východě. Konflikty se neukončují, ale naopak eskalují. Taková je dosud realita druhého funkčního období Donalda Trumpa a za tuto oprávněnou kritiku své politiky si může prezident USA sám, protože se pasoval svými výroky do role všehoschopného mírotvůrce a v této roli zatím fatálně selhává.
Důsledky ruské války na Ukrajině již cítíme v plné míře. Jak ale dopadne eskalace konfliktu v Íránu na Evropu i svět a lze očekávat konvenční válku podobnou té na Ukrajině?
Pozemní invaze do Íránu nepřipadá v úvahu. Ekonomické dopady konfliktu ale mohou být zdrcující
I navzdory eskalaci konfliktu mezi Íránem a Izraelem podporvaným Spojenými státy není reálný přesun vojsk přímo na území Íránu, jednoduše to není proveditelné i podle četných amerických a izraelských studií. Země je pětkrát větší než Německo a Izrael s Íránem nespojují přímé hranice, vojska židovského státu by tedy musela své jednotky přesouvat skrze Irák a také je zásobovat výhradně letecky nebo opět přes koridory na území cizího státu. Izrael ani Spojené státy navíc nemají dostatek samotných vojáků pro úspěšné obsazení takto ohromného území a armády by jistě čelily odporu místních islamistů. Lze také předpokládat zapojení spřátelených afghánských, libanonských a iráckých šíitských milicí dlouhodobě podporovaných Íránem.
Invaze je nereálná i z politických důvodů. Spojené státy na Blízkém východě a v Afghánistánu válčily příliš dlouho bez jasného výsledku a Izrael opět z pragmatických důvodů vzhledem k nízké populaci a omezené lidské síle jednoduše riskovat příliš životů nemůže. Izraelci tak ovládli íránské nebe, Američané vybombardovali podzemní jaderná zařízení, zde ale síla spojenců naráží na své limity a Írán dosud nevytáhl své politické, vojenské a ekonomické trumfy.
V ekonomické oblasti má Írán kapacitu razantně narušit světový obchod formou blokády a sabotáže námořní dopravy v Hormuzském průlivu a úžině Bab-al-Mandab. Dvěma zmíněnými koridory každý den proudí zhruba 40 % světové ropné produkce mířící zejména do Číny, Indie a asijských zemí. V případě úžiny Bab-al-Mandab poblíž Jemenu reagovali největší námořní přepravci navýšením pojistného za náklad i lodě samotné a to zhruba desetinásobně jen v roce 2023. Dnes činí poplatek zhruba 1 % z ceny lodě včetně nákladu, což zásadně navyšuje cenu ropy i ostatního zboží přepravovaného po moři. Írán má na jemenské Húsíje přímý vliv a zásobuje povstalce zbraněmi i penězmi, čímž destabilizuje světový obchod a využívá tento vliv i na politické scéně. Po eskalaci konfliktu v Íránu ale islámská republika již přemýšlí i o uzavření Hormuzského průlivu, čímž by problémy pro námořní dopravu dále eskalovaly.
Hormuzský průliv Írán přímo kontroluje a tento koridor slouží pro námořní přepravu ropy, ropných produktů a dalšího zboží z těžebního centra v oblasti Perského zálivu. Státy jako Katar, Saúdská Arábie i Spojené arabské emiráty jsou na Hormuzském průlivu závislé a jejich zákazníci očekávají stabilní dodávky. Opět jde hlavně o Čínu, Indii a asijské země, do kterých průlivem proudí až polovina veškeré spotřebované ropy. Aby toho ale nebylo málo, Írán samotný je producentem ropy a zemního plynu světového významu. Jako třetí největší producent zemního plynu na světě a šestý největší producent ropy, je Írán pod drobnohledem obchodníků i analytiků a eskalace konfliktu se okamžitě propisuje do cen obou komodit. Uzavření Hormuzského průlivu by se do ceny ropy propsalo jakbysmet a již dnes vidíme nárůst ceny černého zlata o zhruba 15 %. Vzhledem k poloze, možnostem a nevyzpytatelnosti Íránu ale může být mnohem hůř - vývoj nastíní další dny.
Ekonomický výtlak Íránu tak nespočívá pouze ve vlastní produkci, jejím omezení a v dopadu těchto opatření na svět. Země také kontroluje klíčové obchodní koridory a může znatelně ochromit globální dodavatelské řetězce. Írán může ale ovlivnit region Blízkého východu a Asie i politicky, síla režimu ale znatelně oslabena.
Rusko není přítel a změna režimu v Íránu je snem bohatých šejků i Západu
Vzhledem ke spolupráci Ruska a Íránu v oblasti výroby dronů a vojenských dodávek pro účely ruské války na Ukrajině by mohl na první pohled působit vztah obou zemí jako přátelský, to ale není pravda. Rusko a Írán jsou rivalové nejen v oblasti dodávek fosilních paliv, kde kartel OPEC často nekopíruje zájmy Putinova režimu, ale obě země si konkurují také v otázce čínského projektu Nové hedvábné stezky. Čína v posledních letech do Íránu mohutně investuje a je zároveň největším odběratelem íránské ropy i zemního plynu, ale ani v případě asijské velmoci nelze mluvit o přátelství či spojenectví.
Vztahy regionálních velmocí, tedy Ruska, Indie a Číny, jsou vesměs pragmatické. Sankce na Írán ale efektivně zablokovaly jakoukoli hlubší spolupráci a ani Číňané či Indové nevnímají Írán jako natolik důležitý, aby země sankce transparentně porušovaly. Investice velmocí do islámského režimu a Íránu jsou limitované a je nutné se ptát, kdo by režim ajatolláhů udržel u moci v případě, kdy by došlo ke vzpouře či zásahu vnější mocnosti.
Odpověď je jednoduchá. Za Írán by nebojoval nikdo. Sousední Pákistán má již dnes problém s Íránem v oblasti podpory místní šíitské menšiny, Rusko díky ukrajinské válce nedisponuje prostředky ani vlivem k ochraně svých zájmů na Blízkém východě a Čína si koupí nový režim stejně, jako si koupila ten současný. Bohatí šejkové z Perského zálivu by ale ocenili, kdyby hrozba Íránu zmizela. Navenek tak politicky drží linii odsouzení izralských útoků, ve skutečnosti ale prohlubují spolupráci s USA i Izraelem a pokud ke změně režimu dojde, budou to právě státy Perského zálivu, které disponují dostatečným vlivem a finančními prostředky k podpoře odporu uvnitř Íránu.
Vojenská eskalace je nepravděpodobná. Lze očekávat hybridní válku a obchodní blokády
K vojenské invazi západních mocností a Izraele na území Íránu nedojde, operace by stála příliš životů a peněz. Obchodní blokády Íránu budou paradoxně namířeny proti těm, kteří zemi dosud podporují a tak i v tomto ohledu možnosti islámské republiky nejsou příliš lákavé. Politický vliv země je téměř nulový a díky oslabení hnutí Hamás a Hizballáh nemá Írán kromě Húsíjů v Jemenu nikoho, kdo by za zájmy režimu bojoval.
Neochvějná ruská podpora a smlouva o kolektivní obraně se ukázala jako pouhá iluze. Rusové nepřišli a zásadní kroky na straně Putinova režimu nelze očekávat, ruský diktátor má dost svých problémů na Ukrajině i doma.
Írán je dnes oslabený jako nikdy dříve a podnebí nutné ke změně režimu dosud nikdy nebylo přívětivější. Bohaté státy Perského zálivu, Izraelci, ale i Američané jistě využijí všechny dostupné zbraně včetně hybridní a informační války k tomu, aby maximálně ajatolláhy oslabili a ponížení íránské armády i režimu ve formě náhlého a úspěšného izraelského útoku může být spouštěčem hlubších změn.
Izraelci tak Írán přímo konfrontovali a nyní trpí následky, zatímco íránští sousedi potichu, ale jistě, využijí svůj vliv v tamních kruzích k dalšímu podkopání důvěryhodnosti vládnoucí garnitury a podpoří opozici, jejíž hlasy v posledních dnech sílí. Jak ukázala minulost, ani v případě změny režimu v Íránu ale nelze čekat poklidný vývoj podobný tomu v České republice.
Na Blízkém východě se režimy mění násilně a v doprovodu krveprolití a často se může stát, že na místo starého nepřítele přijde nový a ještě horší.
