Turci v NATO: Lze spoléhat na Erdogana?

Lze se na Turky spolehnout a jak by se pravděpodobně chovali při napadení některých zemí NATO režimem Vladimira Putina?

Odpovědět není jednoduché. Lze ale spatřovat jisté náznaky v chování a rétorice prezidenta Erdogana, který v uplynulé dekádě utáhl šrouby svého autoritativního stylu vládnutí nad bývalou demokracií a Turecko je nyní de facto v jeho rukou. Erdogan ale není hlupák, uměl vyjednat spojenectví s Izraelem, Ruskem, Spojenými státy i EU - jde tak o schopného vyjednavače, jehož aliance nelze vnímat jako symboly náklonnosti, nýbrž jen jako otázku momentálního prospěchu, kdy vůdce Turků jedná tak, aby získal maximum a pokud možno neztratil novými dohodami klíčové partnery z minulosti.

Také stav turecké ekonomiky a závislost země na geopolitických aktérech je ve vnímání postojů Turků klíčová. Země 70 % svého vývozu posílá do zemí EU a tato produkce drží pochroumanou ekonomiku i Erdoganovu vládu nad vodou. Nelze také opomenout, že to byli právě Turci s Američany, kdo vyvolal Karibskou krizi a související hrozbu nukleární války v roce 1963. Nechali na svém území rozmístit jaderné zbraně a Sověti tak čelili iminentní hrozbě v bezprecedentní vzdálenosti od svého území.

Turecké smýšlení Evropany zajímá především proto, že země disponuje druhou nejsilnější armádou v NATO o síle až 800 000 mužů, nespočtu tanků, stíhaček a to té nejmodernější výroby. Je také svým umístěním zásadním hráčem v případě konfliktu s Rusy a to zejména proto, že jeho sféra vlivu zasahuje kavkazské muslimské republiky, Ázerbajdžán, Sýrii, Irák a také území Krymu - Turci zcela kontrolují jedinou trasu vedoucí z Černého moře, kde mají Rusové svou válečnou flotilu.

Co si Turci myslí a jak by se na základě dat, rétoriky, závislostí jejich ekonomiky a historie chovali ve vztahu k ruské agresi, se pokusím přiblížit dále v textu.

Historicky spolu turecká Osmanská říše a carské Rusko vedly celkem 12 válek. Nejdůležitější pro dnešní vnímání rusko-tureckých vztahů jsou Krymská válka a 1. světová válka. V obou konfliktech Rusové i Turci přišli o svá historická území a vliv obou říší oslabil. Po Versailleské dohodě krátce Turci kontrolu zpět získali, nicméně bolševické Rusko opět Turky vytlačilo do jejich současných hranic tak, jak je známe dnes.

Ve zkratce - Krymská válka oslabila ruský vliv na Balkánu, vyhnala Rusy z Moldavska a Rumunska, zcela vymazala ruskou námořní moc na území Černého moře a Krym zůstal pod kontrolou Osmanské říše, respektive dnešních Turků. V 1. světové válce naopak Turci utrpěli porážky a přišli o Arménii, Ázerbajdžán i část svého historického území na Východě, respektive na území Kavkazu. Po bolševické revoluci získali Arménii i Ázerbajdžán zpět do své sféry vlivu a zejména Arméni trpěli v odvetě, kdy Turci masakrovali tamní obyvatele po statisících. Obě republiky ale přešly opět pod kontrolu Rusů, respektive Sovětů, a staly se později součástí SSSR.

Lze konstatovat, že i dnes spolu obě regionální velmoci - Turecko a Rusko - soupeří na území Sýrie, Iráku, Kavkazu a Černého moře, jehož součástí je i klíčový poloostrov Krym. Krymští Tataři - historičtí obyvatelé poloostrova - jsou muslimského vyznání a turkického původu, tedy si více rozumí s  Turky, než s Rusy. I dnes tvoří 15 % obyvatel ostrova. Turci je považují za své bratry a původní obyvatele ostrova.

Také Uzbeci, Turkmeni, Tádžikové, Kyrgyzové a etnické minority žijící na Kavkazu jsou turkického původu, tedy spíše inklinují mentalitou k Turkům nežli k Rusům - Turecko tak využívá i této karty a například v konfliktu ruskem podporované Arménie (křesťanské) s Ázerbajdžánem podpořilo Azery, kteří mají původem i smýšlením k Turkům blíže.

Obě země mají své historické sféry vlivu, obě země byly kdysi geopolitickými mocnostmi a obě země svůj vliv nad velkou částí území ztratily. Státy ve svých historických podobách spolu mnohokrát bojovaly a nikdy nestály na stejné straně, což je pro vnímání vzájemných vztahů více než důležité. Nejsou přátelé ani odvěcí spojenci - jsou rivalové.

Po druhé světové válce, kdy byla již zřejmá rozpínavost Sovětského svazu, který obepínal Turecko z východu i západu, se Turci rozhodli připojit k NATO, čímž vychýlili misku vah na stranu západních mocností. Země je tak od roku 1952 členem aliance, ve stejném roce vstoupili do NATO také Řekové.

Rok 1959 odstartoval krizi, Turci souhlasili s umístěním amerických jaderných nosičů Jupiter na svém území a Sověti posléze později reagovali svou přítomností na Kubě. V rámci dohody J.F. Kennedyho a Nikity Chruščova, která zřejmě zabránila eskalaci a možná i jadernému konfliktu, byly rakety z Turecka stažena a Sověti souhlasili, že své zbraně neumístí na území Kuby. I v tomto sporu bylo Turecko až příliš horlivým spojencem západu. V reakci získalo zbrojní licence od USA a i dnes si vyrábí stíhačky F-16 a další typy amerických zbraní ve svých fabrikách za dozoru amerických firem. Na území Turecka jsou dvě klíčové základny aliance NATO pro území Blízkého východu - Incirlik a Konya. Ty využívají nejen Američané a Turci, ale také spojenci z řad evropských zemí.

Výrobních licencí a mohutného domácího obranného průmyslu Turecko využívá, exportovalo v roce 2024 zboží za 7,4 miliardy dolarů - více než Česko, Švédsko a Slovensko dohromady.

Teď ale do současnosti - jak se Turci staví ke konfliktu na Ukrajině, dodávají napadené zemí zbraně a jak spolupracují s Ruskem?

Turecký prezident má jednu klíčovou vlastnost, umí jednat se všemi aktéry, ale vybírá si toho, kdo mu dá nejvíce. A nejvíce mu dává Evropa.

Tento postup byl znatelný při dvou konfliktních strategických armádních nákupech. Erdogan objednal 100 amerických stíhaček F-35 a zároveň od Rusů nakoupil protileteckou obranu S-400 a čekal, kdo se ozve. Američané na základě tohoto nákupu objednávku letounů F-35 zablokovali a Erdogan obratem nabídl systém S-400 Pákistánu, což je pro USA ještě závažnější, než kdyby byl v Turecku. Posléze Američané podle informovaných zdrojů nalezli s Turky dohodu, slíbili jim nové zbrojní licence na výrobu stíhaček a dosáhli přístupu k nejnovějšímu systému ruské protiletecké obrany.

Erdogan tak zřejmě - poněkolikáté - obehrál všechny strany. Vyděsil Američany, získal nové možnosti a peníze pro svůj zbrojní průmysl, balamutil Rusy svou blahosklonností a odklonem od Američanů, jen aby posléze předal USA systém S-400 k inspekci. Celý průběh tohoto podivuhodného sporu popisuje detailní analýza serveru New Arab.

Na výše uvedeném obchodním jednání nakonec nejvíce prodělali Rusové, kteří odevzdali své nejpokročilejší vybavení do rukou potenciálních nepřátel. Erdogan se i na základě tohoto případu uměl tvářit vlídně na všechny strany, jen aby skončil u silnějšího partnera, který mu nabízí více, což vždy budou státy EU a USA.

Závislost Turecka na zemích EU a částečně také na USA dokládá jeho obchodní bilance. Turecký vývoz směřuje nejvíce do Německa (500 miliard Kč ročně), USA (370 miliard Kč ročně), Velké Británie (360 miliard Kč ročně), Itálie, Francie, Nizozemska a Španělska - do všech čtyř zemí v průměru míří zboží za 230 miliard Kč ročně.

Rusko od Turků nakupuje ročně zboží za pouhých 8 miliard dolarů (190 miliard Kč) a tak se nelze Turkům divit, že s Rusy takto ,,vyběhli“. Turecko je tak zejména na zemích EU zcela ekonomicky závislé a nemůže si dovolit o lukrativní trhy přijít.

Jak se ale prezident Erdogan doposud zapojil do konfliktu na Ukrajině?

U tureckého prezidenta je důležité sledovat činy, nikoli pouze slova. Nejdůležitějším rozhodnutím Erdogana v reakci na Ruskou invazi bylo zablokování ruských válečných lodí na území Černého moře. Ruská flotila nemohla - a stále nemůže - své stavy doplnit a ani Černé moře opustit, je tak odevzdaná napospas ukrajinským útokům, které jí za tři roky zdecimovaly a Rusko již v Černém moři není dominantní silou, tou jsou právě Turci.

Turecký prezident tak bez vypálení jediné rakety oslabil svého odvěkého rivala a podpořil Ukrajince bez toho, aby se sám jakkoli exponoval - Turecko má smluvně ukotvené právo zavřít Bosporskou úžinu a ta je jedinou cestou do Středozemního moře. Turecký krok tak byl zásadním aktem jednoznačně ve prospěch obránců.

Důležité také je, co Erdogan během počáteční fáze konfliktu řekl a udělal, protože Putin hrozil všem dodavatelům zbrojní pomoci přímým zapojením do konfliktu. Turci, respektive prezident Erdogan ke konfliktu uvedl,

Turci v NATO a jejich armáda: Lze se na ně spolehnout?

Turecko je napohled v rusko-ukrajinském konfliktu nevyzpytatelným hráčem. Bude-li Rusko ale dále stupňovat svou agresi, je důležité vědět, jaký postoj Turci zaujímají a kde mají své priority. Disponují totiž druhou nejsilnější armádou v NATO.

Turci také bezplatně a posléze za snížené ceny dodali zejména v počátku vojenského konfliktu napadené zemi zbraně a vojenské vybavení. Společně s blokací ruských válečných lodí tak přístup Turecka vždy jasně preferoval napadenou Ukrajinu nad agresorem.

Z výše uvedených historických pramenů, ekonomických dat i reálných kroků prezidenta Erdogana a Turků ve vztahu k Rusům a konfliktu na Ukrajině tak lze - zatím - hovořit o jasném postoji Turecka, které stojí za Ukrajinou a její územní celistvostí dokonce více než někteří evropští představitelé. Svůj postoj Turci podložili činy a sehráli zásadní roli v první fázi konfliktu svými vojenskými a strategickými zásahy, ale prosazovali své postoje i na diplomatické půdě.

Pokud bude Turecko ve své politice pokračovat a nedojde k zásadnímu vychýlení, lze s Turky jako spojenci počítat. Jsou totiž závislí nejen na exportu do Evropy, ale také na vojenské podpoře zejména od USA - zbrojní licence mají také od Němců a Britů. O tyto výhodné spolupráce společně s bohatými evropskými trhy, kam míří většina tureckého zboží, země rozhodně nemůže přijít. Kromě politické roviny tak zastává zájmy EU a NATO i z čistě ekonomických důvodů.

Armáda Turecka je druhá nejsilnější v NATO. Disponuje více než dvěma tisíci tanků, stovkami stíhaček, loďstvem, ponorkami a také v armádě slouží zhruba 400 000 Turků a dalších 400 000 je připraveno v rezervě. Narozdíl od zemí EU jsou Turci prověření bojem na syrském a iráckém bojišti, kde aktivně zasahovali proti Islámskému státu, teroristickým milicím, ale také i proti Kurdům, kteří jsou s Turky v dlouhodobém konfliktu.

Prezident Erdogan a vláda Turecka je tak konzistentní ve svém odsouzení ruské invaze, podpořila to konkrétními kroky včetně dodávek vojenského materiálu a zablokovala Černé moře. Na diplomatické úrovni zprostředkovala jednání mezi Ruskem a Ukrajinou, ale také dohodu o vývozu obilí a to vše Turci zvládli zatímco podporovali bránící se Ukrajinu.

Trvají na teritoriální celistvosti napadené země a tuto linii drží po celou dobu konfliktu. Na zemích EU jsou ekonomicky závislí a pro domácí obranný průmysl jsou klíčové spolupráce s výrobci z USA, ale i Německa a Velké Británie. Vývoz do Ruska tvoří pouhý fragment celkové turecké vývozní bilance a i historie napovídá, že Turci a Rusové rozhodně přátelé nikdy ani nebyli.

Lze tak celkem přesvědčivě konstatovat, že na Turky se lze spolehnout v současné době více, než na některé odvěké spojence uvnitř Evropy i v zámoří.