Je cennější ústava, nebo Turek? Petr Pavel podlehl chuti moci

Dnešní text začnu netradičně odkazem na skvělý komentář Martina Čabana ze Seznam Zpráv, který kromě výtečných textů o zdravotnictví, ze kterých sám čerpám, také velmi dobře popsal současnou ústavní krizi způsobenou nejmenováním Filipa Turka ministrem životního prostředí. Fascinuje mne, jak se v otázce kádrování kandidátů na ministry prezidentem česká společnost opět rozdělila a mnoho z těch, kteří kritizovali Miloše Zemana, i já mezi ně patřil, dnes Petru Pavlovi tleskají a vyzývají jej k přímému boji proti vládě Andreje Babiše. S až posměšnými poznámkami pak tito politici, podle vlastních slov demokraté, chválí kroky Pražského hradu a podporují prezidenta v jeho očividném překračování ústavou svěřených pravomocí.

Jak pravil Pavel Rychetský, emeritní předseda Ústavního soudu v roce 2019, premiér je v otázce jmenování ministrů suverénem. Jakékoli popření tohoto principu tak nevyhnutelně povede k ústavní krizi, tedy stavu, kdy se nejvyšší ústavní činitelé, prezident a premiér, na výkladu svěřených pravomocí neshodnou.

Jediné, v čem s Martinem Čabanem a jeho hodnocením situace nesouhlasím, je porovnání Petra Pavla s Milošem Zemanem. Oba případy jsou značně odlišné nikoliv svou podstatou, ale formou a cílovou skupinou, která kroky chválí. Zemanův a Pavlův elektorát je notně odlišný a - dle mého názoru - o to horší je pak stav, kdy překračování ústavy chválí lidé, jejichž vzdělání i morálka mají zajistit, že tak laciné touze po zadostiučinění v podobě odmítnutí nenáviděného Turka nepodlehnou.

Nemá smysl si lhát do kapsy, ostatně jsem také Petra Pavla volil s tím, že bude slušným, důstojným a reprezentativním zástupcem České republiky v nejvyšší ústavní funkci. Tím tento výčet končí. Nevolil jsem politika, natož politikařícího prezidenta jakým byl Zeman, a to proto, aby se historie neopakovala a Česká republika měla hlavu státu, na kterou mohu být náležitě hrdý. I proto jsem toleroval podpisy hlavy státu na kontroverzních zákonech typu zpětného zrušení valorizace důchodů nebo státního rozpočtu na rok 2025. Prezident se nepletl do vládní exekutivy kabinetu Petra Fialy a nezasahoval do prosazovaných zákonů, natož aby se je snažil měnit či ovlivňovat. Občané, zvlášť pak odpůrci Fialova kabinetu, tento postoj Pražskému hradu vyčítali s tím, že je prezidentem pětikoaliční vlády a měl by zasáhnout. Já to ale tehdy vnímal jinak, prezident jen nezasahoval do politiky vlády, za kterou odpovídá premiér a zbytečně nevytvářel konflikty.

Nyní se situace otočila. Samozvaní demokraté tleskají prezidentovi, který jde za hranu ústavy, aby odmítl demokraticky zvoleného politika a popřel tak dokonce i vlastní slova vyřčená ve volební kampani o čtyři roky dříve.

Výše uvedený citát, který v současnosti koluje na sociálních sítích, je jen jedním z dílků širší mozaiky názorových obratů Petra Pavla, jejichž dopady vytvoří toxický mix nedůvěry, odporu a vnitropolitických konfliktů mezi vládou a Pražským hradem. Další dílky, zejména tisková zpráva Pražského hradu ze dne 22. prosince 2025, jsou násobně závadnější.

Nebudu lacině a vzhledem k současnosti i poněkud otřepaně propírat minulost Petra Pavla v KSČ a Československé lidové armádě, ona hodnotová vymezenost slučitelná s Ústavou České republiky totiž není pomyslné jádro pudla. Zcela za čarou je jiná část tiskové zprávy, konkrétně ta o náhledu významné části veřejnosti.

Co je ona významná část veřejnosti? 10 %, 20 %, 50 % či více procent voličů? Jak tyto nálady Pražský hrad měří, zeptal se snad několika milionů voličů? Těžko, prezident se maximálně opírá o průzkumy veřejného mínění, které jsou vytvářeny na vzorcích zhruba tisícovky respondentů a rozhodně nevypovídají o skutečných náladách veřejnosti, nýbrž poskytují pouhou indikaci. Co je horší, tyto průzkumy jsou ovlivněny kladenými otázkami bez nutného kontextu. Sám to vím, mnoho takových průzkumů jsem v oblastech prodeje, marketingu a veřejného mínění zadával a schvaloval v minulých letech. První průzkum společnosti Kantar pro Českou televizi raději ani neuvádí konkrétní znění otázky, na kterou respondenti odpovídali, ale ve výsledku na ní ani nezáleží, protože neuvádí dodatečný a velice důležitý kontext.

Je Filip Turek vhodný ministerský kandidát? Na tuto otázku většina veřejnosti odpoví, že není a budou mít objektivně pravdu. Jistě by se našli lepší kandidáti a významná část veřejnosti tak svým názorem podporuje teze prezidenta. Změním-li ale otázku a zeptám-li se - je Filip Turek demokraticky zvolený politik? A už jsme v jiných vodách, konkrétně v těch, kde hraje dominantní roli zastupitelský model demokracie a lidé si politiky volí, aby je poměrně vůči získaným hlasům zastupovali. Demokraticky tedy Filip Turek jistě zvolen byl, o tom neexistují spory. A druhá návazná otázka je ještě důležitější - jsou nominace do vlády gescí prezidenta republiky? Odpověď je opět jednoduchá, nejsou.

V otázce angažmá Filipa Turka se tak Pražský hrad opírá o tři provedené průzkumy, dva od NMS Research a jeden od společnosti Kantar, které dohromady oslovily zhruba 3 000 respondentů s otázkami bez kontextu. Zde se k významné části veřejnosti dostávám potřetí, a to v kontextu onoho principu zastupitelské demokracie. Lidé každé čtyři roky volí své zástupce a rolí těchto zvolených politiků je posléze vládnout nebo zastávat opoziční pozice a prosazovat svůj program v souladu se slibem poslance České republiky. Tak je to jednoduché. Tito politici podle vlastního uvážení tvoří a boří koalice, skládají či rozkládají vlády a schvalují nebo ruší zákony České republiky.

Odpovědnost za práci zvolených zástupců v Poslanecké sněmovně nenese prezident republiky Petr Pavel, nýbrž každý volený zástupce, případně relevantní politická partaj. S vládou je to složitější, tam si silnější a slabší strany vymezí svá pole působnosti a skrze koaliční smlouvu stvrdí dohodu o skladbě vlády s důvěrou většiny Poslanecké sněmovny, za kterou opět nese odpovědnost primárně premiér a druhotně také jednotliví ministři, jejich poslanci a politické partaje. Nyní mne možná mnozí lidí odsoudí, ale principem zastupitelské demokracie je, že ona významná část veřejnosti, v tomto případě celých 69 % oprávněných voličů, rozdá karty a nechá politiky, aby řídili zemi a následně se za své činy zodpovídali. Tak je to jednoduché.

Pokud bychom nechali významnou část veřejnosti pohlédnout na existenci Pirátské strany, zřejmě by jí více než polovina obyvatel odmítla - zakážeme jí snad? To samé lze napsat o SPD, jejíž osud by byl vzhledem k volebním preferencím podobný. Také ODS by jistě nevolila valná část veřejnosti a ačkoliv jde o silnější stranu, správně kladené otázky by mohly více než polovinu občanů vést v relevantních průzkumech k souhlasu s jejím zánikem.

Co se tímto obšírným a vyčerpávajícím textem snažím sdělit? Nežijeme v prezidentském, ani poloprezidentském systému a nemáme v české demokracii většinový volební systém, nýbrž poměrný. Názor - a teď mi čtenáři odpustí - významné části veřejnosti není relevantní, protože se ona nevýznamná část té samé veřejnosti může s plnou svobodou odhodlat k volbě menších stran, jakými jsou právě Motoristé sobě a kontroverzních politiků, jakým je i Filip Turek. Je to Ústava České republiky, která oné nevýznamné části veřejnosti, konkrétně 6,8 % voličům Motoristů sobě, garantuje jejich zástupce v Poslanecké sněmovně. Je pak pouze na nich, zda se stanou členy vlády a zda svého nominanta prosadí na ministerské křeslo v rámci konsenzu koaliční většiny, nikoli se souhlasem Pražského hradu.

I oni zarytí demokraté, kteří nyní podporují Petra Pavla v jeho odmítání Filipa Turka by si měli uvědomit několik nepříjemných pravd. Tou první je, že vláda Petra Fialy, kterou mnozí, mne nevyjímaje, v roce 2021 vítali jako závan slušnosti a změny v české politice, neměla onen mandát významné části veřejnosti, tedy nadpoloviční většiny oprávněných voličů. Petr Fiala měl jedinečnou šanci vládnout pouze a jen díky propadnutí více než milionu hlasů pro ČSSD, KSČM, Přísahu a další menší strany a hnutí. Fialovou rolí bylo, aby této většině veřejnosti, která jej nevolila, dokázal, že bude lepším politikem než Andrej Babiš a skrze hodnotovou a odpovědnou politiku stvoří lepší vládu než jeho protivník. Fiala to nezvládl a není důležité zda za neúspěchem stála špatná komunikace, kauzy Pavla Blažka či nepříznivé okolnosti geopolitického vývoje.

Druhým nezpochybnitelným faktem je nesoulad mezi říjnovými průzkumy veřejného mínění a skutečným výsledkem voleb. Hnutí SPD mělo získat 13 až 15 procent hlasů a hnutí Stačilo! podle průzkumů dosahovalo podpory 5 až 7 procent voličů, zatímco Motoristé sobě zůstávali pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do Poslanecké sněmovny. V přepočtu by se jednalo o více než 40 poslanců Stačilo! a SPD, které předvolební průzkumy oběma hnutím přisuzovaly. Kdyby se Andrej Babiš, jako demokraticky zvolený vítěz voleb rozhodl, že SPD a Stačilo! přibere jako koaliční partnery do vlády, jistě by se našlo mnohonásobně více kontroverzních a závadných ministerských nominantů, alespoň podle názoru významné části veřejnosti.

Vypukla by v takovém případě plnohodnotná ústavní krize? Postavil by se prezident na odpor proti výsledkům svobodných voleb? Naštěstí o tom můžeme pouze spekulovat, volby totiž dopadly jinak. Ladislav Vrábel mohl být jmenován náměstkem na Ministerstvu obrany, Daniel Sterzik mohl vést sněmovní výbor pro zpravodajskou činnost a Lubomír Zaorálek mohl získat nominaci na křeslo ministra zahraničí. Tato situace nemusela být jen bizarní představou, ale povolební realitou v případě, kdy by se výsledky průzkumů veřejného mínění potvrdily. V tomto ohledu, troufnu si tvrdit, dopadly letošní sněmovní volby pro onu významnou část veřejnosti uspokojivě, ne-li přímo dobře.

A nyní se dostávám k poslední a nejdůležitější tezi. Stojí odmítnutí Filipa Turka prezidentovi za překročení ústavních principů, popření vlastních slov a vyvolání otevřeného konfliktu s - byť jen relativně malou - skupinou voličů, kteří Motoristy sobě dostali do Poslanecké sněmovny? Spor Petra Pavla s Motoristy bude mít kromě veřejné polemiky nad demokracií a ústavou dohru také v množství dalších veřejnosti skrytých detailech. Na své potvrzení čeká více než 30 velvyslanců, z nichž mnohé navrhl právě Pražský hrad a nelze očekávat, že by tyto nominanty Petr Macinka stvrdil právě kvůli probíhajícímu konfliktu s Pražským hradem. Další otázkou je, zda budou veškeré plánované cesty Petra Pavla potvrzeny, protože je opět musí kontrasignovat nejen Andrej Babiš, ale také Petr Macinka.

Prezident by měl tyto reakce umět předvídat, ostatně i proto byl zvolen hlavou státu. Měl by si také uvědomovat, jak škodlivý byl vliv Miloše Zemana na českou společnost a adekvátně se podobným excesům vyvarovat, jak ostatně sliboval v předvolební kampani. Filip Turek za ústavní krizi nestojí a prezident Pavel dělá z nominanta Motoristů symbol vlastního opojení mocí, čímž paradoxně ztrácí integritu jen on sám. Z Turka, infantilního pohádkáře s nevalnou pověstí, se nyní díky Petru Pavlovi stává symbol toho, kam až je Petr Pavel schopen v přesvědčení o vlastní moci zajít. Nejzarytější demokraté a lidé s často kvalitním vzděláním kvůli tomuto symbolu přehlíží ústavu i systém zastupitelské demokracie. Ti samí demokraté také často nevidí, jak v minulosti kritizovali Miloše Zemana, zatímco Pavlovy kroky chválí. Část oné vzdělanější a demokratičtější společnosti se navíc vládní většině posmívá a přeje Babišově vládě selhání.

Zní to absurdně? Martin Kupka prezidenta hájí, Danuše Nerudová mu dokonce děkuje a Milion chvilek pro demokracii - příhodný to název - vyzývá k podpisu petice na podporu prezidenta, který kádruje ministerské kandidáty podobně, jako Miloš Zeman, proti kterému spolek svolával demonstrace. Petr Pavel ale zašel dál než Zeman a odmítl ministerského kandidáta, kterého mu premiér navrhl. Něco takového se dosud v České republice nikdy nestalo a o to smutnější je, že tomuto kroku tleská ta významná část veřejnosti, která se otevřeně hlásí k demokracii a ústavnímu pořádku.

Parlamentní demokracie i ústava trpí, ale tentokrát netleská Zemanových spodních deset milionů občanů, nýbrž ti, kteří se holedbají svou nezpochybnitelnou podporou ústavního pořádku, rozdělení moci a demokratických institucí.

Je to smutný pohled.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.