Nejistí Ukrajinci ohrožují českou ekonomiku. Dočasná ochrana již nestačí

Mnozí Češi se domnívají, že Ukrajincům pomáháme až příliš, ale neméně dalších občanů zastává názor, že bychom mohli pomáhat násobně více. Dnešní text upřesní, vysvětlí a na základě relevantních zdrojů popíše, že pravdu nemá ani jedna skupina a statisíce Ukrajinců žijí v České republice ve stavu podobnému vakuu, tedy pod statutem dočasné ochrany. Tito uprchlíci spoléhají se na pravidelné prodloužení platnosti směrnice Rady EU 2001/55/ES, jejíž platnost nyní končí 3. březnem roku 2026. O nejasném osudu uprchlíků z Ukrajiny se příliš nemluví a Fialův kabinet vždy rétoricky vystupoval tak razantně, až někteří občané mohli nabýt dojmu, že jsou tu s námi uprchlíci z Ukrajiny již navždy. Realita je ale zásadně odlišná. Citlivé téma uprchlíků z Ukrajiny pojmu maximálně objektivně, protože je opředeno řadou mýtů a polopravd, jejichž další opakování zasévá pouze další rozkol do společnosti, ačkoliv jde o problém čistě politický.

Příchod stovek tisíců Ukrajinců do České republiky v reakci na Putinovu invazi byl jednou z největších logistických operací státu v historii. Do republiky dorazila zhruba 4 % nové populace během několika měsíců a dopady byly v ohledu na ohromný počet příchozích minimální. Zdravotnictví bylo zatíženo krátkodobě, školství jakbysmet. Sám jsem otcem tří dětí a na pražských základních školách v té době jsem neregistroval kolaps, natož větší než malé komplikace. První fáze příchodu válečných uprchlíků se tak povedla na jedničku s hvězdičkou a Němci, kteří dodnes nezvládli integrovat násobně nižší počet příchozích v poměru k obyvatelstvu, nám jistě tiše záviděli.

V druhé fázi uprchlické krize se na přelomu let 2022 a 2023 zprvu zvolna začínaly projevovat první ekonomické i sociální dopady. Nájemní bydlení se stalo nedostupným a realitní trh se zcela přehřál, čímž v doprovodu rekordně vysoké inflace způsobené energetickou krizí klesala životní úroveň všem bez rozdílu. Na druhé straně ale Ukrajinci přispěli k dlouhodobě neutěšenému stavu na tuzemském pracovním trhu. Neobsazené pozice ve firmách i službách tito uprchlíci zaplnili a zásadně pomohli i podstavu ve zdravotnictví, zemědělství, stavebnictví a dalších oborech. Bez příchodu nových pracovníků by tuzemská ekonomika jen těžko vykazovala onen současný nadprůměrný růst a firmy by bez vidiny dostatku zaměstnanců neinvestovaly a nerozšiřovaly výrobu. I tento veskrze pozitivní dopad ale mohli někteří vnímat negativně, zvlášť pak ti, jejichž pozice jsou levnější prací uprchlíků ohroženy. Jde ale o zcela přirozený koloběh ekonomiky a levná práce je základním kamenem růstu, který následně vyváží postupné a nutné zvyšování mezd zaměstnavateli kvůli konkurenceschopnosti.

Stav první a druhé fáze uprchlické krize shrnu následovně. Do Česka dorazilo přes 400 tisíc nových obyvatel, z nichž valná většina našla práci i ubytování a nestali se vyloučenými a segregovanými, což zprvu nebylo zdaleka jisté ani samozřejmé. Tuzemská ekonomika pak tyto uprchlíky vstřebala bez větších potíží a stále i dnes vykazujeme na evropské poměry minimální míru nezaměstnanosti, což svědčí primárně o tom, jak zásadní jsme měli problém a jak moc migrační vlna českým společnostem pomohla.

Třetí fáze uprchlické krize, která trvá od poloviny roku 2023 dodnes, ale již tak pozitivní a přínosná není, ba naopak. V České republice žije skupina několik stovek tisíc lidí, kteří pracují, vychovávají děti, využívají zdravotní systém a rádi by se na budování českého státu jistě podíleli daleko více, stát jim ale toto úsilí velice efektivně blokuje. Statut dočasné ochrany je totiž stavem, který zároveň efektivně vylučuje získání takzvané modré karty i trvalého pobytu. Vláda v reakci na tuto tikající ekonomickou i sociální bombu v podobě neutěšeného právního stavu Ukrajinců reagovala až v roce 2025, ale zřejmě nedostatečně, jak vysvětlím níže.

V letech 2022, 2023 a 2024 na tento ekonomický problém Ukrajinců s nejasnou budoucností nikdo nereagoval. Až od dubna roku 2025, tedy více než tři roky po začátku války, zavedla Fialova vláda takzvaný zvláštní dlouhodobý pobyt. Než tento typ statutu pro uprchlíky z Ukrajiny vysvětlím, je třeba upřesnit i pobytová oprávnění jiného typu a důvody, proč pro Ukrajince nepřipadají v úvahu. V rámci pobytových oprávnění pro cizince, kteří nejsou občany států Evropské unie, existují v zásadě pouze čtyři formy pobytu. Prvními dvěma formami jsou pobyty studijní a pracovní, které ale slouží pro konkrétní pozici nebo konkrétní studijní obor a žadatel si sám hradí nejen školné, ale také zdravotní pojištění v případě studenta a za zaměstnanecké odvody je odpovědná firma, která o povolení pro svého pracovníka žádá. Pro tuzemské firmy nedává smysl žádat o pracovní povolení pro Ukrajince, kteří jsou již na území České republiky pod statutem dočasné ochrany a ani tito zaměstnanci by takový krok neocenili. Pracovní povolení totiž nabízí méně volnosti a benefitů než dočasná ochrana.

Pomyslnou střední cestou je pak takzvaná modrá karta. Ta slouží pro vysoce kvalifikované odborníky ze zahraničí, kteří mají vysokoškolský diplom nutný pro práci na konkrétní pozici a pobírají minimálně 1,5 násobek průměrné české hrubé mzdy. Tento druh pobytu ale tuzemské Ukrajince svými podmínkami vylučuje i v případě, kdy by kvalifikační kritéria splnili. O modrou kartu totiž nesmí žádat osoby s dočasnou ochranou a tím i tato možnost padá. Posledním známým pobytovým oprávněním je pak trvalý pobyt, o který lze žádat až po dvou letech práce v České republice, ale opět, období pod dočasnou ochranou se do této doby nezapočítává. Ukrajinci, kteří se statutem dočasné ochrany pracují více než dva roky tak mohou na trvalý pobyt zapomenout i pokud by splňovali kritéria.

Nyní si nemohu odpustit parafrázi slavné hlášky z filmu Pelíšky. No a pak se dalo několik chytrých hlav dohromady a nebylo náhodou, že k tomu došlo v české Poslanecké sněmovně. Tito myslitelé následně schválili 7. dodatek k zákonu Lex Ukrajina a na svět přišla úplná novinka - zvláštní dlouhodobý pobyt. Toto opatření má za cíl umožnit dlouhodobě ekonomicky soběstačným Ukrajincům přejít do mezifáze mezi dočasnou ochranou a trvalým pobytem. Statut zvláštního dočasného pobytu žadateli již přiznává strávený čas v České republice a teoreticky tak po dvou letech umožní požádat o trvalý pobyt, což se zdá jako řešení problému mnoha Ukrajinců. Potíž ale nastává při podmínkách, které zákonodárci pro uprchlíky nastavili. Žadatel musí být v České republice nepřetržitě dva roky s tím, že nesmí prošvihnout jedinou lhůtu potvrzení pobytu, tedy například měsíční pobyt mimo ČR za jakýmkoli účelem žadatele rovnou diskvalifikuje. Dále musí osoba usilující o zvláštní dlouhodobý pobyt prokázat minimální příjem 440 000 Kč hrubé mzdy ročně a tato částka se zvyšuje za každého člena domácnosti o 110 000. Matka se dvěma dětmi tak musí vydělávat minimálně 660 000 Kč ročně, což je o 20 % nad výší průměrné mzdy roku 2024, kterou nepobírají dvě třetiny zaměstnanců v České republice. Výpočet je ale nastaven nikoli na domácnost, ale jednotlivé členy domácnosti. Pokud tedy žádá o tento druh pobytu ukrajinský pár, musí každý žadatel zvlášť vykázat příjem 660 000 korun ročně - mají-li dvě děti - a dohromady by tak domácnost musela vydělávat přes 1,3 milionu korun ročně, aby oba dospělí na tento typ statutu dosáhli.

Není divu, že se z více než 400 000 osob pod dočasnou ochranou k zvláštnímu dlouhodobému pobytu přihlásilo pouze 80 000 osob, z nichž prošlo jen necelých 15 000. Žadatelé navíc mohou žádat jen jeden měsíc v roce, konkrétně v období od 1. do 30. dubna každého roku. Pokud tedy informace uvedené výše shrnu, kvalifikovaní Ukrajinci nedosáhnou kvůli statutu dočasné ochrany na modré karty a ti, kteří zde žijí dlouhodobě, musí vydělávat více než většina Čechů, aby se z právního vakua dočasné ochrany vymanili. Výsledkem je, že v dočasné ochraně zůstávají statisíce uprchlíků a ti nemohou plánovat budoucnost pro sebe ani své rodiny. Tento stav přináší nejistotu nejen samotným Ukrajincům, ale také pronajímatelům bytů nebo zaměstnavatelům uprchlíků.

I díky nelogickým podmínkám vydala Česká republika v období let 2022 až 2024 pouze zhruba 1 200 modrých karet i přesto, že mnoho Ukrajinců kvalifikační kritéria jistě splňuje, jak dokládá výřez dokumentu Ministerstva vnitra níže.

Co mne ale na přístupu českého státu fascinuje nejvíce, je ono nepochopení základních ekonomických principů, tedy toho, že vysoce kvalifikovaná místa by měla ideálně zůstávat pro zaměstnance z řad Čechů a Češek, zatímco levná práce a málo kvalifikované pozice mohou vykonávat cizinci, kteří o ně mají zájem. Češi totiž málo placenou práci vykonávat nechtějí a nelze se jim příliš divit. Proto i v nemocnicích, školních jídelnách, restauracích, hotelích, ale i na staveništích nebo v údržbě najdeme více Ukrajinců než Čechů a tento stav je zcela normální, ba dokonce i žádaný.

Až nyní po vysvětlení situace mohu odůvodnit, proč je současný stav tikající bombou s potenciálními ekonomickými a sociálními následky na úrovni krize či menší katastrofy. Ekonomika má tu chybu, že redukuje lidi na čísla, ale někdy je třeba jednoduchý výpočet k pochopení širší problematiky, jako právě nyní v případě Ukrajinců. V letech 2022 a 2023 Česká republika na uprchlících tratila miliardy, možná i desítky miliard korun v podobě vytížení systémů zdravotnictví, školství a sociálního státu. Zásadní byly také společenské dopady v podobě zvýšené poptávky po bydlení, v jejímž důsledku rostly nájmy a ceny nemovitostí rekordním tempem. Uprchlická vlna a nedostupnost bydlení jsou spojené nádoby, ačkoliv se někdy politici snaží tvrdit opak.

Tento stav ale již od přelomu let 2023 a 2024 neplatí. Uprchlíci z Ukrajiny byli schopní se mimořádně dobře integrovat a dnes 80 % ekonomicky aktivních Ukrajinců pracuje v zaměstnání a mnoho dalších, kteří ve statistice zahrnuti nejsou, se živí jako OSVČ nebo podnikají. 80 % z odhadovaných 300 tisíc dospělých uprchlíků v ekonomicky aktivním věku, to je více než čtvrt milionu zaměstnanců. V součtu jde tedy o 5 % všech zaměstnanců v České republice (!). Děti těchto uprchlíků pak tvoří 2,8 % všech dětí na českých školách a až tito mladí uprchlíci vyrostou, stanou se z nich rovněž zaměstnanci a navíc již ovládnou češtinu, tudíž budou moci zastávat i místa ve státní správě nebo ve službách, kde je plynulá znalost jazyka podmínkou. Údaj o pouhých 15 tisících těch, kteří získali statut zvláštního dlouhodobého pobytu dokládá, že převážná část uprchlíků nebere českým občanům práci, ale naopak vykonává ty pozice, které Češi obsadit většinou nechtějí. I díky tomu firmy získaly potřebnou pracovní sílu a ekonomický výkon České republiky roste.

Paradoxem je, že růst české ekonomiky může lusknutím prstů skončit ve chvílí, kdy skončí Putinem vyvolaná válka na Ukrajině a osoby pod dočasnou ochranou o svůj statut přijdou. Ano, uvolnilo by se mnoho bytů a jistě by se tento stav i pozitivně promítl do cen nemovitostí a nájemníh bydlení. Na druhé straně by ale český stát přišel o desítky miliard korun ročně z odvodů, daní a spotřeby těchto Ukrajinců, kteří nyní tvoří samotný základ české ekonomiky. Slovy Zdeňka Pohlreicha, pokud Ukrajinci odejdou, gastronomický sektor zkolabuje. Pohostinství ale nebude jediné, problémy nastanou i v turismu, zdravotnictví, stavebnictví a dalších sektorech, kde dnes pracují především migranti z Ukrajiny a dalších zemí, například i z Rumunska a Bulharska.

Každá vyspělá ekonomika nutně potřebuje migraci k růstu a výjimkou není Velká Británie s migranty z Indie a Pákistánu, Německo s migranty z Turecka a Sýrie nebo také Spojené státy s migranty dřívě převážně z Mexika, nyní ale i z dalších jihoamerických zemí. Porovnáme-li dopady migrace na společenost v Německu, Nizozemsku, Velké Británii nebo Spojených státech, je případ Ukrajinců v České republice požehnaným stavem, nikoliv problémem. I za vlády Andreje Babiše se v roce 2019 vymýšlelo, jak do tuzemských firem dovézt migranty z Mongolska, Vietnamu, ale i z Pákistánu a Indie. Ukrajinci tento nedostatek vyřešili a Česká republika v rámci migrační vlny let 2022 a 2023 zainvestovala nemalé prostředky i politický a sociální kapitál.

O tři roky později ale stále hrozí, že o uprchlíky přijdeme vlastní neschopností vymyslet takové nástroje, aby zaměstnanci z Ukrajiny v českých firmách a jejich děti v českých školách zůstali, nebo alespoň zůstat mohli, budou-li mít zájem. Vynaložené prostředky se nám již rentují a čím více času uplyne, tím Česká republika více vydělá. Kromě příležitosti a ochrany ale také musíme dát lidem z Ukrajiny to nejdůležitější, perspektivu a budoucnost. Otázka budoucnosti a perspektivy ukrajinských uprchlíků v České republice by navíc mohla i sjednotit obě strany politického spektra. I odpůrci Ukrajinců by měli zvážit, zda vyhodí oknem investované desítky miliard, zpomalí ekonomiku a způsobí ekonomický kolaps, nebo raději ukotví statut pobytu většiny ekonomicky aktivních Ukrajinců, kteří nyní pracují a odvádí ročně miliardy na české školství, zdravotnictví, infrastrukturu i důchody. Česká republika dokázala migrační vlnu zvládnout a Ukrajince integrovat, což je hodné pochvaly, ale nyní je také třeba myslet na budoucnost a vložené investice. Pokud má mít integrace Ukrajinců smysl, musí mít uprchlíci perspektivu v podobě budoucího získání trvalého pobytu, samozřejmě za správně nastavených podmínek odpracovaného času a bezúhonností.

V České republice nám tak tiká ekonomická i společenská nálož, o které by se rozhodně mělo více mluvit, než dojde k nečekanému výbuchu, například v reakci na konec války na Ukrajině.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují výhradně a pouze čtenáři.