V Gruzii neprobíhá proruský převrat. Realita je složitější

Mediální pokrytí situace v Gruzii dle mých osobních zkušeností neodpovídá realitě a tématům, která v gruzínské veřejné debatě dominují. Zjevením pro mne byl rozhovor s Petrou Procházkovou, válečnou reportérkou se zkušenostmi z Ruska, Ukrajiny, Čečenska a právě i Gruzie. Ta jako jediná popisuje polarizaci gruzínské společnosti věrně skutečnostem a historickým kontextům.

V Gruzii jsem strávil přes rok svého života během ukrajinského Majdanu v letech 2014 až 2015. Mohl jsem za tu dobu pochopit komplikovanou gruzínskou mentalitu a v této souvislosti nerozumím dnešnímu mediálnímu výkladu společenské polarizace v této zakavkazské zemi, která je starobylá, hrdá a zejména opatrná ve svém směřování.

K pochopení Gruzie je především nutné si uvědomit, že se jedná o hrdý a starobylý národ. V Gruzii byla nalezena první vlákna sloužící k výrobě oblečení datovaná až 34 000 let před naším letopočtem. Oblast byla vždy obydlená a její obyvatelé se kromě výroby tkanin stali také průkopníky těžby zlata (před 3000 př.n.l.). Gruzie byla také za času Alexandra Velikého jedním z prvních pokročilých státních útvarů pod monarchistickým zřízením v podobě království Iberie - navzdory převládajícímu klanovému uspořádání tehdejší společnosti.

V roce 319 n.l. je Gruzie teprve třetí zemí, která přijala křesťanství na svém území - před ní toto učinila pouze Arménie a San Marino - a předběhla tak i samotnou Římskou řísi, která přijala křesťanství až o téměř dvacet let později. Ve středověku poté gruzínci hráli důležitou roli v obraně byzanstské říše proti vlivu Turků a Peršanů.

Narozdíl od byzantské říše, kterou Turci porazili a ovládli, byla Gruzie úspěšná při obraně svého území a proti několikanásobným přesilám dokázala svá teritoria a kulturu ubránit. Z této doby pramení tradiční gruzínská hrdost a suverenita názoru - my jsme ti, kteří vydrželi a odrazili jsme všechny, kdo se nás snažili ovládnout. Zlatý věk Gruzie je spojen s královnou Tamar, která během své 29 leté vlády ovládla území dnešního Azerbajdžánu, Arménie, východního Turecka a severního Íránu během let 1184-1213 n.l.

V roce 1783, po zničujících nájezdech Mongolů, turkického vojevůdce Timura a neustávajícímu tlaku sousedních islámských chalifátů, uzavírá Gruzie obranný pakt s ruskou vládkyní Kateřinou Velikou. Země byla nucena se uchýlit pod ochranná křídla většího partnera a tento rok je vryt do gruzínské historie jako spojenectví mezi carským Ruskem a Gruzií, které ochránilo její nezávislost a tradici.

Na níže uvedené mapě je vidět poloha Gruzie, která sousedí s téměř výhradně islámskými sousedy, jedinou výjimkou je Arménie. Sousedící regiony Ruska jsou Čečensko, Ingušsko a Dagestán - konzervativní islamistické země. Gruzie tak byla a stále je v neustálem ohrožení své suverenity v důsledku expanzivních tendencí svých sousedů.

Narozdíl od našeho vnímání sametové revoluce byla její gruzínská obdoba během rozpadu vlivu Sovětského svazu násilně potlačena ruskou armádou, množství prostestujících bylo zabito a zraněno. Země tento památný den s pachutí násilí a brutality dnes oslavuje jako Den národní jednoty. Zkušenosti s ruskými zásahy do suverenity země jsou vesměs negativní a obávané, okupovaná Abcházie a Jižní Osetie včetně přítomných vojenských základen Rusů připomínají, že západní státy často gruzíncům slibují neutuchající podporu, činy však chybí.

Ruská invaze z roku 2008 je vnímaná tak, že příklon k NATO a EU může také znamenat bezpečnostní ohrožení země a EU s USA nepřijdou zemi na pomoc - toto stigma nesou obyvatelé dodnes a ve strachu o svou suverenitu jsou o mnoho opatrnější než Evropané zvyklí na bezpečnostní garance NATO.

Až po pochopení historického a geografického kontextu současné Gruzie můžeme přejít k debatě nad jejím proevropským či proruským směřováním.

Nelze hovořit o proruské orientaci i vzhledem k historickým kontextům gruzínského boje o nezávislost v letech 1989 až 1990. Nelze také z paměti obyvatel vymazat stigma ruské invaze roku 2008, kdy došlo v zemi k nepříjemnému vystřízlivění z příslibů ochrany a pomoci ze strany zemí EU a USA. Panuje zde pocit, že vstup do Evropské Unie je cestou k bohatství a otevřením země západním trhům - je však třeba myslet i na své bezpečí a suverenitu.

Názorové póly vládnoucí strany Gruzínský sen a opozice se tedy nepřou o vstup do EU - o ten většina občanů usiluje a přeje si jej. Tématem jsou vztahy se sousedy a bezpečnostní rizika přílišného příklonu k zájmům západních zemí na úkor vlastního bezpečí. Rétorika strany Gruzínský sen se opírá o historická stigmata invaze a planých příslibů EU či USA, které tvrdily, že přijdou Gruzii na pomoc a ochrání její zájmy. Země, která je obklopena autoritářskými vůdci a islámskými fundamentalisty se jen přirozeně obává o své hodnoty - volí tedy tu stranu, která slibuje bezpečí a opatrnost.

Druhým tématem je pozice Gruzie v EU - byla by co do HDP nejchudším státem společenství. Jedná se o velmi hrdou zemi se starobylou tradicí, která by vstoupila do skupiny zemí, které ji násobně svým hospodářským výkonem převyšují. Zejména ve venkovských oblastech panuje strach z předání suverenity byrokratickému soukolí bez záruky respektování hodnot a tradic obyvatel. Venkovští voliči tedy většinově volí stranu Gruzínský sen, protože slibuje stabilitu, bezpečí a akcentuje národní hodnoty. Lidé na venkově často nenavštívili za celý svůj život jedinou zahraniční zemi, nemají povědomí o geopolitické situaci a Gruzínský sen jim slibuje, že si udrží to, co mají dnes. Městští liberálové nopak preferují rychlejší přístupová jednání a razantnější prozápadní kroky, viděli totiž západní turisty, navštívili západní země a chtějí dosáhnout obdobného bohatství.

Třetím a posledním tématem veřejné debaty je bezpečnost. Můžeme si dovolit odklon od Ruska a ignorovat jeho zájmy? Je složité pochopit myšlení gruzínců bez znalosti jejich situace - oni mají ve své zemi ruské základny a vojáky, Rusové je již napadli a nikdo jim nepomohl. Dilema tamějších obyvatel tak spočívá v tom, jak do EU vstoupit a zachovat si bezpečnost a suverenitu.

Gruzínský sen nabízí multipolární orientaci a otevření Gruzie čínským, ruským, ale i evropským a americkým investicím. Rychlá ratifikace přístupových jednání, maximální úsilí při splnění podmínek vstupu do EU a potenciální vstup do NATO je naopak tématem opozice, která chce bezpečnosti v zemi docílit za pomoci garancí bezpečnosti západními státy.

Invaze ruských vojsk na území Ukrajiny byla pro Gruzínce šokem. Obnovilo se historické stigma z roku 2008 a opět se začali obávat o svou budoucnost. Země neuplatnila proti Rusku sankce, ale učinila prohlášení - za vlády strany Gruzínský sen - , že učiní veškerá opatření, aby nebyla prostředníkem pro obcházení sankcí uvalených EU a USA. Podle měřitelných dat slib dodržela, narozdíl od Turecka (člena NATO) a sousedního Ázerbajdžánu, kteří slouží jako prostředníci Rusku při obcházení západních sankcí.

Země se stala cílem prchající ruské inteligence, která přesunula své podniky a kapitál právě do Gruzie. To významně pomohlo jejímu HDP a tvorbě pracovních míst, ačkoli příchozí rusové způsobili také raketový růst cen nemovitostí. Znemožnění cestování Rusů do států EU také gruzíncům pomohlo - Rusové začali trávit dovolené a utrácet své peníze v jejich zemi. Gruzie tak narozdíl od států EU z války na Ukrajině vydělává, ale také si uvědomuje, jak rychle může dojít k invazi Rusů i na jejím území.

Není tak tématem, zda gruzínci chtějí či nechtějí do EU - většina země vstoupit do EU chce, nepřejí si však sdílet osud Ukrajiny či opakovat rok 2008. Otázkou zůstává, jak rychle a za jakých podmínek k tomuto vstupu dojde. V zemi se nacházejí ruské vojenské základny a nesdíli své hranice s žádným členem evropského společenství, nemůže se tak spolehnout na pomoc zvenčí. Gruzie také není členem obranného paktu NATO a nemůže se spolehnout na bezpečnostní garance, jak jsme zvyklí v České Republice.

Očima běžných gruzínců jsme v EU vnímání jako „opoždění“ a v době, kdy Germání, Frankové či Slované uctívaly bohy lesů a modly, v Gruzii budovali moderní stát. Pro pochopení současné polarizace společnosti v zemi tak musíme vnímat širší optiku historie, která není černobílá. Až bude Evropská Unie Gruzii spolehlivým partnerem nejen v ekonomické rovině a zmírní se geopolitická rizika vzniklá ruskou invazí Ukrajiny, budou gruzínci jistě otevření evropskému společenství. Na pomyslný „západ“ totiž Gruzie patří již dvě tisíciletí a vždy byla východní pevností prozápadního smýšlení a kultury vycházející z křesťanského pojetí společnosti.

Dnešní mediální pokrytí Gruzie tak vynechává historický kontext, zapomíná na hrdost a tradici tohoto starobylého národa a izoluje polarizaci společnosti na proevropské a proruské tábory. Realita je složitější a občané této zakavkazské země si především přejí suverenitu, bezpečí a udržitelnou prosperitu s tradičním prozápadním směřováním.

Zdroje jsou uvedené v textu.