Článek
Tento text zahájím řečnickou otázkou - byli jste někdy v Rumunsku? Já ano, celkem třikrát v uplynulých dvaceti letech, a při návštěvě v roce 2004 jsem byl schopen vyměnit poblíž Brašova tři kubánské doutníky za 4 dny noclehu a stravy - nutno podotknout, že se jednalo o pobyt v tamních horách a hostitelem byl místní pastýř Mariuš. Díky němu a také jeho synovi Gabrielovi, který lámanou angličtinou překládal, jsem měl tu možnost nahlédnout do života na rumunském venkově v době, kdy byla země teprve na začátku své cesty k demokracii a tržní ekonomice.
Mariuš byl vdovec a manželka mu zemřela v 37 letech na těžký zápal plic. Měl zhruba 20 ovcí a 15 koz, které pásl na travnatém svahu ve výšce asi 1200 metrů nad mořem. V jeho chatě, která byla vyzdobena kůží, náboženskými předměty a ručně vyráběným nábytkem, nebyl splachovací záchod ani pitná voda, tu si doma převařovali a nebo také ne, podle toho jak se jim zrovna chtělo. Mariuš také neuměl psát, čtení bylo trochu lepší, alespoň podle jeho slov. Gabriel se měl o poznání lépe - na základní škole jej vytipovali jako nadějného studenta a úřady mu zajistili internátní vzdělávání včetně školních potřeb a ubytování - za otcem jezdil na prázdniny a svátky.
To byl rok 2004, kdy jsem vybaven spacákem, stanem, krabicí dvaceti kubánských doutníků a několika tisíci rumunských leí vyrazil do hor poblíž Brašova. Cesta vlakem na hranice Rumunska skrze Maďarsko trvala zhruba devět hodin, cesta vnitrozemím pak zabrala hodin patnáct. Vlaky jely příšerně pomalu, asi čtyřicet kilometrů v hodině a cestující jako já, neznalý rumunských poměrů, měl pocit, že každou chvíli vykolejí.
Místní - nejen Mariuš - byli nebývale pohostinní, otevření, ale zkoušení tvrdým venkovským životem. Většina obchodu v horské vesničce byla výměnného typu a znatelný byl také rozdíl mezi Rumuny a Romy, obě skupiny žily v absolutní izolaci jedna od druhé a mluvili jinými jazyky. Největší senzací byly ony kubánské doutníky - dostal jsem za ně nejen pobyt, ale také jídlo, kožený batoh, koženou brašnu a dokonce i zlatý řetízek - i když vlastně pochybuji, jestli se opravdu jedná o zlato.
Rumunsko bylo divoké, venkov prostý a nepředstavitelně chudý. O vzdělanosti, gramotnosti nebo jakékoli infrastruktuře jste si v roce 2004 mohli v Rumunsku nechat zdát. Místní venkované také neradi chodili do města, dívali se na ně jako na méněcenné a i kvůli tomu nedocházeli k lékařům a často neměli zuby a nebo umírali na běžné nemoci. Rád na zážitky s místními a celý pobyt vzpomínám, vyčistil jsem si hlavu a uvědomil si, jak se máme v České republice skvěle. Cílem dvou dalších návštěv mezi lety 2017 a 2019 byla Bukuřešť a místní podnikatelské konference, takže jsem měl zas možnost vidět rumunské hlavní město a musím konstatovat, že život zde je srovnatelný s Prahou a místní ocení zejména menší rozlohu, díky které jsou jednotlivé části města daleko lépe dosažitelné.
Rumunsko se za 20 let změnilo, ale proti České republice jde stále o úplně jiný svět. Po mých osobních zkušenostech nyní popíšu, jakým způsobem se za 30 let svobody a demokracie změnilo Rumunsko ekonomicky a v otázce životní úrovně na základě dat statistiků a ekonomů.
Zaostalé Rumunsko díky EU dosáhlo čtyřnásobné životní úrovně
Rumunsko mělo v roce 1992 jednu dálnici o délce 130 kilometrů. Zní to nepředstavitelně, ale země o trojnásobné rozloze České republiky měla opravdu pouze jednu dálnici a to ještě nebyla plně funkční a dostavěná. V tom samém roce pouze 12 % venkovanů žilo v oblastech s přístupem k pitné vodě, ve městech neměl přístup k vodě každý devátý. Průměrná mzda na věnkově byla na úrovni 30 dolarů měsíčně, ale často se jednalo výhradně o výměnný obchod, protože venkované neměli přístup k penězům a trpěli negramotností. Legální zaměstnání měl na venkově každý pátý a nezaměstnanost v odlehlých oblastech dosahovala někdy až 80 %, respektive jednalo se opět o černou práci kompenzovanou výměnným obchodem.
Takto žili Rumuni po dekádách nadvlády komunistů. Následky cítí i dnes.
Postupně se díky přístupu k západním trhům, investicím a demokratickým vládám věci měnily k lepšímu. Zlom ale přišel až v roce 2007 a Rumuni se podobně jako Češi stali členy Evropské unie. Mezi lety 2007 a 2024 se rumunské HDP zečtyřnásobilo, investice do infrastruktury zajistily přístup k pitné vodě 84 % Rumunů a vybudovalo se celkem 1200 kilometrů dálnic. Do zapomenutých částí venkova byly dovedeny kanalizace a zlepšil se přístup ke zdravotnictví. Rumunky již neumírají při porodu nejvíce v Evropě, jak bylo zvykem v roce 1992 a pravděpodobnost jejich úmrtí se snížila osmkrát. Pro zajímavost - v roce 1990 mělo přístup ke kanalizaci 40 % Rumunů, v roce 2009 již 56 % a v roce 2024 přes 80 %.
V České republice neznáme negramostnost, takové případy jsou zcela výjimečné. Rumunsko se ale dlouhodobě potýká s funkční negramotností, což je stav, kdy osoba umí číst a psát, ale na tak nízké úrovni, že těžko převede znalosti do praxe a neumí se psaným projevem vyjádřit. I dnes přetrvává zejména na rumunském venkově funkční negramotnost na úrovni zhruba 40 %. Podobně jako Mariuš z úvodu textu, i další Rumuni starší generace stále žijí ve starém světě a země stále bojuje s výzvami, které si my v České republice neumíme ani představit.
Rumunsko ještě svou cestu za vyspělou západní demokracií, životní úrovní a infrastrukturou nedokončilo, i proto byly prezidentské volby roku 2025 klíčové.
Rumuni nepodlehli strachu a volí budoucnost
Těžko lze v Evropské unii hledat zemi, která by z členství profitovala více než Rumunsko. Také bychom těžko hledali zemi, které Sověti uškodili více a kde zanechali životí podmínky rozvojové země a chybějící infrastrukturu, kterou měli Peršané již 4 000 let před Kristem a někteří Rumuni stále čekají na přístup k pitné vodě i dnes. Nikdo z Rumunů nemůže pochybovat o prospěšnosti členství v EU a i proto se letošní volby orientovaly na jednoduchou volbu - strach, nebo odvaha.
Rumuni totiž stejně jako mnoho zemí bývalého Východního bloku trpěli závislostí na ruských energiích a Putinův režim toho perfektně využil. Rétoricky geniální sdělení - za to, že se máte hůř, může NATO a EU - otočili Rusové proti západu a málem byli úspěšní. Prezidentský kandidát Simion využil tento strach, vystřízlivění a nenávist části společnosti vůči tomu ,,novému“ a sázel na podobnou mentalitu venkovských obyvatel jako v Gruzii - slíbil, že věci zůstanou při starém, s Rusy se domluví a nebude se plést do věcí ,,cizáků“.
Dokážu si představit, jak by asi volil Mariuš, pokud ještě žije. Stačilo by mu říct, že mu někdo vezme jeho stádo, nebo mu nařídí povinné kontroly ovcí ve městě a pouze tento strach by jej vedl k tomu, aby zvolil kohokoli, kdo nabízí ochranu. Venkovských voličů je v Rumunsku 45 % a podobně jako na Slovensku byste od nich často slyšeli poněkud obskurní názory - koneckonců Simionova kolegyně, krajně pravicová poslankyně Evropského parlamentu proklela Ursulu von der Leyen a netajila se tím, že vyslala na obranu proti politice Evropské unie mocná kouzla. Nejde o vtip, Rumuni a zejména starší venkovská generace jsou stále extrémně bohabojným a pověrčivým národem.
Na tři dekády pokroku se v letošních volbách málem zapomnělo. Na ruský a dříve sovětský nátlak a související chudobu i problémy se málem zapomnělo taktéž. Volbám dominovala témata pokroku a starého světa, který slíbil kandidát George Simion ochránit. Pokrok a nový svět přitom zajistil Rumunům pitnou vodu, vzdělání, prosperitu, kanalizaci a čtyřnásobný nárůst životní úrovně.
Naštěstí pro Evropu i Rumuny vyhrála budoucnost v novém světě nad strachem a návratem k tomu starému. Věřím, že prozápadní směřování je pro Rumuny tou nejlepší cestou a také věřím, že s odstupem času i lidé jako Mariuš zpětně ocení výdobytky nového světa, kterého se tak obávají.
