Začíná skutečná obchodní válka. Trump chce změnit podobu světa

Díky českým volbám a četným událostem na tuzemské politické scéně zcela zapadla zpráva světového významu. Donald Trump jde opět do boje. Prezident USA sice nerozpoutal konvenční konflikt, ale do neméně významnou obchodní válku, jejíž důsledky pocítí celý svět, zejména pak Spojené státy, Čína, Indie, Japonsko a oblast ekonomik regionu ASEAN. Sekundární dopady ale uvidíme i na evropských, blízkovýchodních a afrických trzích.

Od března letošního roku, kdy se poprvé začalo hovořit o bezprecedentních celních opatřeních ze strany USA, uběhlo již šest měsíců a američtí plánovači měli možnost vyhodnotit, jaké dopady ekonomika USA registrovala a jak reagovali spotřebitelé, firmy i kapitálové trhy. Trump a členové jeho týmu zřejmě vyhodnotili, že navzdory paralyzované federální vládě, rekordním schodkům domácího rozpočtu a vyhrocené politické situaci konflikt s největší asijskou ekonomikou ponese své ovoce. Zda je tato úvaha postavena na reálných základech, upřesním níže v textu dnešního článku. Budu se ale také zabývat dopady na ekonomiky České republiky a Evropské unie, protože Trumpova cla mají přebudovat svět v jeho současné podobě do něčeho jiného a příhodnějšího pro zachování Spojených států v roli globálního hegemona. Jelikož jsou ale cla zaváděna překotně, nesrozumitelně a postupně, vysvětlím nejprve, v jaké situaci se k 13. říjnu roku 2025 vůbec světová ekonomika nachází.

V dnešním textu se pokusím objektivně a nezaujatě za podpory relevantních zdrojů vysvětlit nejen motivace dominantních aktérů obchodní války, ale také cíl Donalda Trumpa, kterým není nic menšího než přetvoření světové ekonomiky a ukotvení dominance USA. Každá změna je zároveň příležitostí a tento odvěký princip platí i v případě novodobé obchodní války, na které může Evropská unie za využití flexibilní ekonomické diplomacie také náležitě vydělat.

K dnešnímu dni jsou aktivní celní tarify Spojených států proti dovozu z Brazílie, Indie i Číny ve výši 50 %, respektive 25 % pro čínský dovoz do 30. října. Od 1. listopadu mají být pro Čínu zavedena dodatečná cla ve výši 100 %, tedy celkově dosáhne dovozní přirážka 1,25násobku hodnoty dovezeného zboží. Od listopadu tak nastane stav, kdy Indie s Brazílií zůstanou na celní přirážce 50 % a dovozní tarif se pro Čínu navýší na 125 %.

Dva nejlidnatější státy světa s rychle se rozvíjejícími ekonomikami jsou pro Spojené státy zásadními partnery v oblasti výroby polotovarů k další kompletaci, ale také v oblastech léčiv, dovozu kovů vzácných zemin a importu zemědělských plodin v případě Brazílie, ze které do Spojených států putovalo až 17 % krmiv, sójových bobů, ovoce a dalších potravin. Zatímco v případě Indie a Číny jsou obchodní vztahy nevyvážené a obě země do Spojených států dodávají násobně více než samy dovážejí, v Brazílii je situace opačná. Země je čistým dovozcem zboží z USA a v období března až července 2025 činil obchodní přebytek na straně Spojených států v průměru 600 milionů dolarů měsíčně. Nevyvážené jsou ale také reakce zemí, na které Donald Trump celní opatření uvalil. Čína se Spojeným státům postavila již v minulosti silou a zavedla zrcadlové tarify na dovoz zboží z USA a také, což je důležitější, zásadně omezila vývoz rafinovaných kovů vzácných zemin. Indie a Brazílie nezareagovaly přímo, ale pouze uvolnily regulace pro exportéry a nabídly tuzemským firmám spolupráci v oblasti vyhledávání nových trhů skrze diplomatické úsilí. Letošní konflikt Číny s Donaldem Trumpem pak skončil vzájemnou dohodou a stanovením základního tarifu na 25 %, dokud nebude uzavřena komplexní obchodní dohoda.

K 13. říjnu roku 2025 tak Čína, Brazílie nebo Indie neuplatňují proti Spojeným státům vlastní dovozní tarify, ale tamní firmy mají ztížený přístup na trh v USA. Tento stav se ale od 1. listopadu změní. Číňané jen těžce akceptují navýšení tarifů o 100 % bez protiúderu a tentokrát již nejde o vzájemné oťukávání jako v říjnu, ale o dlouhodobý strategický krok ze strany Spojených států, který tamní administrativa avizovala již v březnu. Spojené státy nemají za cíl nic menšího než přeskládání globální ekonomiky do nové formy a skrze agresivní obchodní politiku si Trump přeje ublížit svým nepřátelům, ale také najít nové partnery mezi rozvíjejícími se ekonomikami Filipín, Indonésie, Vietnamu a dalších států, které se ocitají uprostřed globálního bojiště Číny a Spojených států.

Paradoxem probíhající obchodní války je, že vůbec nejde o peníze, ale strategickou suverenitu a přípravu na dlouhodobé soupeření Číny a USA o dominanci nad světem. Administrativa Donalda Trumpa si již od března tohoto roku testovala prostředí formou šoků v podobě celních opatření zaváděných a rušených na denní bázi. Státy jako Vietnam, Japonsko nebo i Filipíny či Švýcarsko zažívají nový svět, kdy 70 let relativní stability od 50. let 20. století nenávratně skončilo a nyní se svět pod Donaldem Trumpem mění. I proto bylo možné pozorovat až hysterické reakce některých států, pro které byl přístup na trh v USA zcela klíčový a dovozní tarify nyní prostředí oněch zemí zcela přetvořily. Tento jev se projevil v rozvíjejících se ekonomikách Vietnamu či Mexika, ale také ve vyspělých státech, jakými je Japonsko nebo Švýcarsko. Ti všichni zažili šok i nejistotu a v krátké době byli nuceni vyjednávat s nevyzpytatelným a náladovým Trumpem, což se Japoncům či Vietnamcům povedlo, ale Švýcaři naprosto pohořeli.

Tato celní anabáze měla jediný cíl. Spojené státy si testovaly prostředí a zjišťovaly, kdo je přítel, kdo je nepřítel a kolik jsou přátelé i nepřátelé ochotní platit a jak hluboko jsou schopní před vlastními občany klesnout při ponižujícím vyjednávání v Bílém domě. Nejvýhodnější obchodní dohody s USA tak vyjednali Britové, Evropská unie, Filipínci, Vietnamci a Mexičané, zatímco Indové nebo Švýcaři zvolili cestu stoického odporu, v jejímž důsledku dnes zažívají nebývalé ekonomické šoky, které musí sanovat a nahrazovat domácí vlády. Dopadům se nevyhnuly ani Spojené státy, kde narostly výrobní ceny a firmy upozorňují, že dosud tarify kryly částečně ze svých marží, ale tuto politiku nelze udržovat donekonečna. Chudí Američané pocítili Trumpovy kroky nejvíc a reálné mzdy v nejméně prestižních oborech zemědělství, zpracovatelství, logistiky a maloobchodu nerostou ani tolik, aby pokryly rostoucí inflaci v sektorech spotřebního zboží, potravin, stavebnictví a zdravotnictví. Raketově roste také dluh federální vlády Spojených států. Příjmy z výběru cel ani zdaleka nepokryjí náklady na obsluhu dluhu a daňový balíček Donalda Trumpa pak deficit USA nadále prohlubuje.

Donaldu Trumpovi ale nejde o peníze, nejde mu ani o občany a už vůbec jej nezajímá státní dluh. Díky inflaci způsobené celní politikou oslabí dolar, domácí investoři utrpí ztráty a nominálně pak inflace dluh umaže více než jakákoli konsolidace. Nejtvrdší dopady této politiky pak zaregistrují ti nejchudší, jak to ostatně bývá vždy, když dochází k plošnému zdražování. Hlavním rivalem a terčem obchodní války USA ale nadále zůstává Čína. Díky několikaměsíčnímu testování Spojené státy zjistily, že dopady na cenotvorby producentů zůstávají pod očekáváním a díky pozitivním reakcím Filipín, Indonésie, Vietnamu a Mexika lze Čínu i částečně v dlouhodobém horizontu nahradit. Na všechny jmenované státy uvalil Trump cla v rozmezí 15 až 25 % a díky celním výjimkám nezasáhl nejdůležitější obory pro domácí trh ve Spojených státech, ale více se soustředil na přirážky k automobilům, potravinám a elektronice, což jsou obory, které by Američané rádi i za cenu vyšších cen přesunuli na území USA.

Podařilo se Čínu obejít? Ne tak docela. První náznaky přesunů na globální ekonomické scéně jsou ale viditelné již dnes a pro Číňany nejde o příjemné zprávy. Do sousední Indie se přesouvají přední výrobci technologií, jakými jsou Google, Apple, Lenovo, Dell, ale i technologická oddělení bankovních domů Citibank a JP Morgan. Do Vietnamu se pak přesouvá další část Lenova orientovaná na výrobu základních desek a také technologický gigant HP Inc. Indonésie a Filipíny jsou pak součástí americké strategie „China plus one“, která cílí na diverzifikaci subdodavatelů tak, aby strategicky významné firmy z USA i dalších spřátelených zemí nespoléhaly pouze na Čínu, ale byly schopné vyvážit dodávky skrze jednu z více „přátelských“ zemí. I navzdory strategickým posunům je ale obchodní deficit mezi Čínou a USA stále na podobné úrovni jako v březnu a činí zhruba 50 %, respektive okolo 7 až 8 miliard dolarů na měsíční bázi podle dat amerického statistického úřadu Census.gov. Znatelný posun je také znát na úrovni obranných kontraktů. Filipíny a Vietnam nakoupily na Trumpovu žádost nové stíhačky F-16 a další zbraňové systémy, zatímco Indonésie, Indie a Malajsie zvolily kompromisní řešení a objednaly obranné technologie evropské výroby, aby se obrana států nestala zcela závislá na Trumpově libovůli.

Sbližování těchto výše jmenovaných států na úrovni ekonomické a obranné spolupráce s Čínou skončilo dříve, než začalo, což byl také hlavní Trumpův cíl. Závislost na zbraních ze Spojených států a Evropy je tím nejsilnějším argumentem, jak nový svět dělit a zajistit, že budou rozvíjející státy aktivně spolupracovat na společné politice vůči Trumpovu úhlavnímu rivalovi. V této oblasti je také nutné upozornit na změnu v dlouhodobé politice Japonska, kde se poprvé od konce 2. světové války hovoří o konci politiku pacifismu a aktivním posilování armády i zbrojních výdajů. Japonci jsou předními výrobci ponorek, letounů i dalších zbraňových systému a s nástupem nové konzervativní vlády premiérky Takaičiové lze očekávat zvýšenou aktivitu ve zbrojení i nadále.

Donald Trump, jak má dlouhodobě ve zvyku, zcela podcenil Vladimira Putina a jeho politiku vůči Číně. Prezident Spojených států si zřejmě myslel, že Rusko dokáže od Číny odlákat směrem k Evropě, které nadiktuje uzavření nevýhodného míru na Ukrajině a s Ruskem na vážkách Čínu oslabí. Zde se ale Donald Trump šeredně spletl a kroky Vladimira Putina naopak dokázaly, že je ochoten se s Čínou spojit natolik, že Rusové de facto ztrácí vlastní strategickou suverenitu a během trvání ukrajinského konfliktu se Putinovo Rusko expanzivní Číně zcela oddalo ekonomicky i politicky.

Podobně se prezident Spojených států spletl i u Indie, která je jeho klíčovým spojencem v Asii a jejíž ztrátu si USA v otázce obranného i politického partnerství nemohou dovolit. Vůči Indii nyní Donald Trump postupuje podivně, místy až bizarně. Na jedné straně inspiruje technologické giganty, aby Čínu opustili a přesunuli se raději do Indie, na druhé straně ale zavádí vůči Indii vysoká cla a Trump otevřeně hrozí Nárendrovi Módímu dalšími ekonomickými sankcemi. Módí ale reaguje neméně podivně. Prvně cestuje do Číny, kde kráčí po boku Si Ťin-pchinga a drží se za ruku s Vladimirem Putinem, jen aby se následně vrátil a přerušil ruský servisní kontrakt na stíhačky Mikhoyan a přesunul údržbu strojů do rukou USA. Módí také nakupuje americké zbraně a francouzské stíhačky Rafale, místo aby využil až zoufalých nabídek ruských exportérů na pořízení strojů Su-57. Tyto stíhačky se Rusové usilovně snaží prodávat, ale dosud nebyl potvrzen jediný zahraniční kupec kromě Alžírska.

Nejnovější obranná dohoda mezi Pákistánem a Saúdskou Arábií - hlavním partnerem USA v regionu Blízkého východu - ale dokládá, že Trump i s odbojným Nárendrou Módím zřejmě dosáhne svého. Premiér Indie by šel proti vlastním ambicím, pokud by se vyvázal z přízně západních států a oddal se Rusku a násobně ekonomicky silnější Číně, místo aby využil dlouhodobě budovanou obrannou alianci QUAD a dále posiloval své obchodní vztahy s USA, EU, Japonskem a Austrálií, které patří mezi Trumpovy spojence. Indický deklarovaný odpor, diplomatické tanečky v Pekingu a další nákupy ruských paliv tak lze vnímat ze strany Módího jako sobecké, nikoliv však strategické kroky, jejichž význam nelze příliš přeceňovat.

Největší výzvou pro Spojené státy ale i nadále zůstává diverzifikace čínských dodavatelů, zejména pak v oblasti těžby a rafinace kovů vzácných zemin. Čínský monopol v oblasti rafinace těchto nezbytných prvků nedává Spojeným státům jinou možnost, než krátkodobě trpět nedostatky a masivně investovat do vlastních i zahraničních nalezišť a rafinérií na vlastním území. Uvnitř USA nyní vznikají Pentagonem financované rafinérie v Texasu, které ale technologicky závisí na producentech z Malajsie, která je jedinou zemí kromě Číny, jejíž rafinérie technologicky odpovídají požadovaným standardům. I z tohoto důvodu získala asijská země výjimky na 80 % svého exportu na území Spojených států a je jednou z nejméně zasažených zemí dovozními cly Donalda Trumpa. USA navíc plánují do Malajsie investovat až 24 miliard dolarů a nakoupit duševní vlastnictví v oblasti kovů vzácných zemin, které je pro budoucnost průmyslu ve Spojených státech nezbytné.

Trumpův nový svět působí otřesy již nyní. Prosperující a globalizovaná ekonomika se mění v novodobý izolacionismus, v jehož důsledku je třeba některé aspekty prosperující ekonomiky předřadit ve prospěch strategické suverenity a nezávislosti jednotlivých ekonomik na potenciálně rizikových globálních hráčích. Na druhé straně ale Trumpova politika otevírá dveře ekonomické diplomacii zejména s těmi státy, které se ocitají pod ekonomickým nátlakem USA a lze na tomto vývoji také zásadním způsobem vydělat. Francouzský prezident Macron je sice na domácí scéně vnímán negativně a jeho pozice je v ohrožení, francouzská diplomacie ale zajistila ohromné zbrojní a obchodní kontrakty s Indií, Indonésií a Brazílií za pouhých několik měsíců. Evropská unie jako celek si navíc otevřely dveře k uzavření dlouhodobé dohody Mercosur se státy Jižní Ameriky, jejíž parametry lze nyní upravit i vhledem k politice Spojených států tak, aby byl výsledek pro Evropskou unii ještě příznivější. To samé platí u Indie, kde je dlouho očekávaná obchodní dohoda taktéž na spadnutí a premiér Nárendra Módí je pod tlakem, tudíž je opět možné přitlačit nejen na podobu jednotlivých parametrů, ale také na rychlost schválení.

Evropská unie je v jedinečné pozici, kdy nabízí střední cestu tam, kde se zájmy Číny a Spojených států střetávají natolik, že státy raději zvolí třetí a kompromisní cestu v podobě přátelství s EU, která vyjednává notně ohleduplněji. Je ale třeba nyní jednat rychle, flexibilně a diplomacii nepodřizovat ideologickým prohlášením o iluzorní uhlíkové neutralitě zemí třetího světa, ale reálné situaci globální ekonomiky a bezpečnosti. Stejně usilovně musí Evropská unie také chránit domácí trhy před přebytky zboží, které by skončilo na trhu USA a nyní zaplavuje státy Evropské unie.

Jisté je, že svět již nebude jako dříve a obchodní válka mění nejen bezpečnostní, ale také ekonomickou politiku jednotlivých globálních hráčů směrem k soběstačnosti, členství v globálních blocích a vyhrají ti, kteří budou nejrychlejší a dokážou nejen aktivně předvídat budoucí vývoj, ale také na něm náležitě kapitalizovat. Američané budou nyní trpět zdražování, oslabení dolaru a nedostatek některého základního zboží, Trump s tímto vývojem ale dlouhodobě počítá a otázka nezávislosti na Číny je pro Spojené státy dlouhodobě důležitější než krátkodobé politické ztráty. Jakékoli úvahy o osamostatnění České republiky jsou při vědomí vývoje na globální scéně zcela sebevražednými a nebezpečnými myšlenkami. Jednotlivé ekonomiky se sice izolují, ale také se opět po vzoru studené války budují globální bloky a neutralita nepřipadá v úvahu ekonomicky, ale ani politicky. Vystoupení z NATO či EU by tak z České republiky udělalo bezvýznamného a marginálního hráče, jehož schopnost cokoli vyjednat by se blížila nule. Příklad Švýcarska a šoku z 39 % dovozních cel Spojených států je více než vypovídající.

Jaký tedy můžeme v příštích měsících očekávat vývoj? Dolar pravděpodobně dále oslabí, ostatně jde i o Trumpův cíl umenšit federální dluh a vztahy s Čínu se opět vyhrotí, čímž Evropská unie získá jedinečný prostor k uzavření strategických partnerství se státy Mercosur a s Indií. Očekávat lze také tvrdý postup vůči Rusku ze strany USA, protože navzdory dojmům v některých Trumpových vyjádřeních není slabá a ohrožená Evropská unie pro Trumpa nikterak výhodná a válka na Ukrajině blokuje Spojeným státům tvrdší kroky v Asii. Trump byl Putinem ponížen jednou, podruhé si podobné fiasko kvůli domácímu publiku již dovolit nemůže.

Zatímco se formuje nová česká vláda, ve světě se dějí zásadní události, jejichž dopady budou mnohem závažnější než to, kdo bude v tuzemsku novým ministrem životního prostředí.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují výhradně a pouze čtenáři.