Tkalcovna Franze Gahlerta ve Vejprtech. Připomenutí doby, kdy se továrny stavěly jako chrámy

Když do Vejprt příjíždíte Přísečnickou ulicí, tak si té oranžovo-červené budovy nemůžete nevšimnout. Nejen díky výrazné barvě, ale i celkovému stylu, ve kterém ji postavili. Velká oblouková okna ještě zvýrazňuje nadokenní žlutá římsa.

Velkolepost stavby si ale možná ještě o něco víc uvědomíte, když sejdete ke křížku pod mostkem přetínajícím jednokolejnou železnici. Odtud se vám budova otevře v celé své kráse.

Na přelomu 19. a 20. století zažívaly Vejprty nebývalý rozmach. Do začátku I. světové války bylo ještě relativně daleko a město se díky nově zbudované železnici (1872) víc propojilo s okolním světem. To všechno pomohlo, že se v lokalitě na samých hranicích s Německem začalo objevovat čím dál víc továren. Do roku 1914 se tyčilo k nebi už 45 továrních komínů.

Franz Gahlert začal stejně jako řada jiných tehdejších podnikatelů ve skromných podmínkách. Malou firmu zaměřenou na výšivky si založil v roce 1892, využil toho, že textilní řemeslo mělo v regionu dlouhou tradici. Sám byl ostatně vyučeným tkalcem a zároveň měl zkušenosti ze zaměstnání u místního továrníka Pohla. Navíc společně s přáteli vymyslel jednoduchý prýmkařský stroj pro používání perel v prýmcích a také stroj na výrobu taštiček.

Měl úspěch, už o tři roky si nechal navrhnout vilu (čp. 715) a postupně k ní přistavil i další přiléhající trakt a zároveň třicet metrů vysoký komín. Dařilo se mu i díky tomu, že stále přemýšlel, jak výrobu zdokonalovat. Kolem roku 1900 například našel způsob, jak zabránit trhání nití umělého hedvábí při strojových výšivkách.

Postupně nestačily ani nově dostavené prostory, v jeho proto hlavě začal růst nápad na výstavní objekt ve stylu tehdy módní secese. Vejprty měly vždy blíž k Německu, přeci jen leží na hranicích. Franz Gahlert se proto rozhodl využít služeb architektonické kanceláře A. Mairicha ze saského Chemnitz (Saská Kamenice), který pro něj vypracoval projekt velkolepé třípodlažní budovy.

Rostl i počet zaměstnanců. Z několika málo až na 150 dělníků, kteří působili přímo v nové továrně. Dalších 200 pracovalo pro firmu doma. Ještě před začátkem první světové války otevřela společnost pobočku v sousedním německém Bärensteinu.

Dál rozšiřovala výrobu. Zaměřovala se na šatovky z umělého hedvábí a krepu, podšívkoviny, prošívané šatovky nebo županoviny. Aby vše šlapalo, jak mělo, postavila si i vlastní elektrárnu.

Firma přežila první i druhou světovou válku. V době konfliktů se její výroba pochopitelně přizpůsobovala válečným potřebám. Ještě v roce 1943 pracovalo v tkalcovně 110 zaměstnanců. Slavné období ale postupně končilo.

Po roce 1945 byla tkalcovna rodině, která se hlásila k německé národnosti, znárodněna. Po roce 1948 byl objekt začleněn pod národní podnik Hedva, tkalcovny hedvábí.

Výroba poté ještě v objektu pokračovala, dnes je ale výstavní budova prázdná. Soukromý majitel ji ale má zabezpečenou, aby nedocházelo k devastaci.

Až pojedete kolem, určitě se zastavte. Má to cenu.

Zdroje: Industrialnitopografie.cz, Databáze továrních komínů, Prehis, LAND USE A ÚBYTKY ZPF: NOVÁ DIVOČINA (diplomová práce, Bc. Kamila Jarolímková, Praha 2015)