Článek
Ze silnice, která se kroutí kolem řeky Labe, tu vilu ani nevidíte. Kryje ji násep železniční tratě a navíc je umístěna ve svahu vysoko nad úrovní vozovky. Z některých jejích oken, kterých má vila celkem několik desítek, je ale krásný výhled na zříceninu hradu Střekov na druhé straně labského údolí.
Možná právě tenhle pohled byl důvodem, proč si Henrich Schicht, prezident legendární továrny na mýdlo s jelenem v logu, nechal na tomto místě v roce 1931 postavit velkolepou rezidenci. Oproti jiným tehdejším úspěšným ústeckým podnikatelům to byl netradiční krok, ti druzí stavěli prostě víc v centru dnešního krajského města.
Pro stavbu si vybral „firemního“ architekta Paula Brockardta, který pro jeho společnost, postavil řadu jiných staveb – třeba lázně (dnes zbořené) nebo sídliště a kolonii řadových domků pro zaměstnance Schichtových závodů.
Ať to připomíná zámek
Zadání bylo jasné. Vila postavená v neobarokním stylu měla připomínat šlechtické sídlo. Měl to být důkaz toho, jak úspěšné Schichtovy závody (později známé jako Severočeské tukové závody – Setuza) v té době byly. Unikátní byl i interiér, který tvořilo velkolepé dřevěné schodiště, vestavěné skříně z kvalitního dřevo a na svou dobu luxusně pojaté koupelny.
Plány Schichtovy vily z roku 1924
Schichtovi byli hodně společenští, takže honosná vila hostila v prvních letech po svém vzniku nejen místní společenskou smetánku. Mimochodem - její architekt Brockardt byl mezi místními podnikateli hodně populární. Už předtím postavil dvoupodlažní vilu například pro ústeckého uhelného magnáta Hanse Weinmanna nebo továrníka Josefa Höniga. V první funguje část Severočeské vědecké knihovny, druhá, která stojí nedaleko od vily Heinricha Schichta, je prázdná. Ještě se k ní ale dostaneme.
Rodina Schichtů si rozlehlý palác ale užívala nakonec jen 15 let. Po roce 1945 byl celý majetek zkonfiskován jako německý. Schichtovi museli jako sudetští Němci Ústí opustit a odešli do Spolkové republiky Německo. Stát zabavili i rozsáhlé starožitné sbírky, kterou rodina postupně tvořila.
Vojensko politická škola
Nové užití pro rozsáhlý komplex se našlo velmi brzy. Dostala ji k dispozici nově vzniklá vojensko-politická škola. Zdobenými místnostmi vily tak zněly klišé o nadvládě komunistické strany a studenti museli šprtat ideologii marxismu-leninismu.
Po revoluci v roce 1989 přešla budova do majetku Pedagogické fakulty ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně. Ta v ní až do roku 2005 provozovala kolej, dalších 15 let ale nevyužívaný objekt chátral. Univerzita se opakovaně pokoušela najít kupce, který by celý areál koupil. Nejdřív za 21,5 milionu korun, později za 19 milionů. Nic nevyšlo.
Prázdnou budovu nakonec v roce 2020 předala státu, konkrétně do péče Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který se rozhodl rozjet elektronickou aukci. Ta byla o rok později úspěšná, vilu nový vlastník koupil za 15,9 milionu korun. Společně s ní o pár měsíců později koupil za 10 a čtvrt milionu i dříve zmíněnou vilu továrníka Höniga.
Návrat „domů“
Úřad tehdy oznámil, že u obou domů se jednalo o stejného zájemce - firmu z Vysočiny. Její jméno ale nezveřejnil. Veřejnost se to, kdo obě vily koupil, dozvěděla až v polovině října při premiéře dokumentu Království mýdlových bublin. V něm vystupují potomci rodiny Schichtů. A právě oni oba domy koupili, byť jsou dnes rozeseti po celé světě a mají různá povolání.
„Jsme zajedno v tom, že bychom rádi pro celý komplex našli nějaké využití, které by přinášelo užitek i pro Ústí a pro místní lidi,“ uvedl pro Český rozhlas Carl von Siemens, jeden z potomků slavného rodu.
Jestli se to podaří, bude jasné až za další roky. Obnova rozlehlého objektu si vyžádá zřejmě desítky, možná stovky milionů korun. Ale naděje na oživení tu je.
Celá transakce má ale i symbolický přesah, protože znamená alespoň částečný návrat rodiny Schicht do severočeské metropole. I když to znamenalo, že si museli koupit to, co jim stát vzal.
