Lustry z Kamenického Šenova znal celý svět. Má zchátralá továrna Elias Palme šanci na záchranu?

Když ta budova byla v plné kráse, byla jednoduše skvostná. I proto se jí ostatně kdysi přezdívalo „Zámek“. Z Eliášky, jak se bývalé továrně na lustry Elias Palme říká dnes, byly v době její největší slávy odesílány do celého světa největší a nejluxusnější křišťálové lustry. Osvětlovaly milánskou La Scalu, Operní dům v Sydney nebo newyorský Hotel Waldorf Astoria. Dnes jsou ze secesního domu zbytky, které se snaží nadšenci ještě na poslední chvíli zachránit. Otázka je, zda není už příliš pozdě.

Příběh slavné podnikatelské rodiny se začal psát v roce 1849 a je úzce spjat právě s mistrovstvím sklářů ze Severních Čech. Zdejší řemeslníci po staletí zdokonalovali techniku řezání a leštění skla tak, aby se co nejvíce podobalo přírodnímu horskému křišťálu. Tento „čistý skleněný křišťál“ se stal ideálním materiálem pro luxusní osvětlení.

Využil toho Elias Palme (1827–1893), který ve správný čas založil společnost Elias Palme & Co.. Palme ale nebyl jen skvělý obchodník, byl to vizionář silně prosazující modernizaci. V roce 1876 v regionu zřídil první parní brusírnu a řezací dílnu. Zavedení parní síly umožnilo masivní zvýšení efektivity a standardizace, čímž položil základy pro velkovýrobu luxusu.

Prestiž jeho společnosti rostla raketově. V roce 1873 získala firma důležité ocenění na Světové výstavě ve Vídni a následně v roce 1888 v Barceloně. I to umožnilo, aby se Elias Palme stal největším výrobcem lustrů v celém Rakousko-Uhersku, zaměstnávajícím v době největšího rozmachu kolem pěti set lidí. A když v roce 1893 zemřel, měl už zdatné nástupce - své tři syny.

Na začátku nového století byla firma ve skvělé formě. Rodina se proto rozhodla pro stavbu nové, moderní továrny. Rozlehlá budova v sobě měla ukrývat všechny potřebné provozy, kromě jiných brusírnu nebo slévárnu. V čelní části, kterou bohatě zdobily secesní vzory, byly kanceláře, vzorkovna a výstavní sál. Stavět se začalo v roce 1905, do plného provozu se továrna, která měla tehdy pokrokovou železobetonovou konstrukci, dostala v lednu následujícího roku.

Následující dekády se nesly v duchu největší slávy. Hlavně ve 30. letech 20. století se dařilo firmě dodávat své luxusní lustry do celého světa. Z té doby jsou lustry, které ozdobily milánskou La Scalu, newyorský hotel Waldorf Astoria, palác tureckého sultána nebo monumentální křišťálový lustr pro Operní dům v Sydney. Lustr měl mimochodem 11 metrů na výšku a 6 metrů na šířku.

Během 2. světové války se výroba musela změnit, musela se zapojit do vojenské produkce. Po skončení druhé světové války byl podnik znárodněn. Poslední majitel továrny, vnuk Eliase Palmeho Harry nakonec nemusel jít do odsunu jako ostatní němečtí obyvatelé. Byl označen za průmyslového specialistu a musel zaučovat nové české zaměstnance.

Výroba lustrů v továrně dál pokračovala, jen ji měl na starost národní podnik Lustry Kamenický Šenov. Pod něj spadly i další známé sklářské značky z regionu. V secesním objektu se ale nakonec vyrábělo jen do roku 1972. Areál následně sloužil jako sklad.

Kritický zlom pro budovu přišel ale až po roce 1989. V roce 1992, během divoké privatizace, přešla Eliáška do rukou soukromých majitelů. A ti se o architektonický skvost bohužel nedokázali, či nechtěli, postarat. Pod rukama několika různých soukromých subjektů začala Eliáška „nenávratně chátrat“ a dnes je z ní smutná ruina, která slouží jako memento zašlé slávy.

Nepomohlo ani to, že byla v prosinci 2007 prohlášena za kulturní památku. Naopak ji ještě víc předloni v červnu poničil požár.

Během uplynulých let už proběhly částečné snahy o záchranu cenného objektu. Nic zásadního se ale nezměnilo. Další naděje vysvitla letos v červnu, kdy vznikl Nadační fond Eliáška, který areál bývalé továrny koupil a má v plánu zde postupně vybudovat kulturní a společenské centrum.

„Je to dům, který by měl fungovat 24 hodin, sedm dní v týdnu. Pořád. Přes den by tu mohli být studenti z místní sklářské školy, kteří by se mohli podílet na samotné obnově a pak třeba realizaci workshopů. Odpoledne by mohlo patřit maminkám s dětmi, o víkendech by sem jezdili turisté,“ uvedla letos v červenci pro časopis Forbes architektka Tereza Šváchová, která o památce psala v roce 2016 diplomovou práci. Právě Šváchová vytvořila společně s dalšími odborníky zmíněnou nadaci.

První práce na obnově areálu už začaly. Sledovat je můžete na facebookovém profilu Eliášky.

Zdroje: