Článek
Nyní již popáté žádá o podmíněné propuštění a chce všem dokázat, že se změnil a dokáže žít normální běžný život. Že trestná činnost se jménem Čabrada odešla do propadliště dějin…
Roman Adler se narodil v srpnu 1976 v Klatovech a má o devět let staršího bratra. Roku 1985 emigroval s otcem do USA a zde poprvé okusil vězení – ve 13 letech jej na Floridě zavřeli. Roku 1990 se vrátil do Československa a ve svých kriminálních praktikách pokračoval i zde. Navíc byl za svou trestnou činnost „odměněn“ i pobyty ve věznicích v dalších evropských státech – Německu, Rakousku, Švýcarsku, Belgii, Francii a Maďarsku. Díky tomu, že plynule ovládá hned několik světových jazyků – němčinu, angličtinu, francouzštinu, srbštinu a vietnamštinu -, dokázal svou činnost velmi přizpůsobit. Bohužel, ne vždy k dobrému…
Jako člen velké, obrovské, skupiny vězňů v českých věznicích, i Roman Čabrada zavraždil jiného člověka a obchodoval s drogami. Byl vždy popisován jako výborný manipulátor, ale také velmi inteligentní člověk. Do české historie kriminalistiky se ale zapsal jako člen vězeňské dvojice, která 8.11.2005 uprchla z Věznice Plzeň – Bory. K tomu posloužila zdařile vybavená europaleta, kterou Čabrada díky svému pracovnímu zařazení a výhodné funkci dokázal zařídit
V současné době si odpykal již 25 let se svého vysokého 27letého trestu a byť již dvakrát byla jeho žádost o podmíněné propuštění schválená soudem, nesetkala se se souhlasem státního zástupce. Nyní již Roman Adler podstupuje několikáté kolo a doufá – stejně jako jeho rodiče, kteří mu jsou celý život oporou…
Zmíněný trest je složený z několika dílčích trestů, přičemž je nutné říct, že všechny si vlastně již odpykal. Zbývá mu už jen trest udělený za zmíněný útěk.
Nicméně jeho trestní rejstřík a 6 záznamu svědčí o tom, že Čabrada byl odsouzen za vraždu, nedovolenou výrobu omamných a psychotropních látek, byl mu uznán trest z cizozemského rozhodnutí soudu a také se zde nachází maření výkonu úředního rozhodnutí. On sám prý drogy nikdy neužíval a byť je dle rozsudku vyráběl kvůli penězům, tvrdí, že to není pravda a žádné drogy nevyráběl. Vraždu jím spáchanou tehdy (tedy v době soudního projednávání) popsal slovy, že se vlastně stát neměla – měla to být loupež, ale s komplici zazmatkovali. Myslel si, že může všechno, s uloženým trestem se nesmířil a později tedy utekl z výkonu. Postupem času ale svůj trest přijal, lituje jej a ví, že zmařil lidský život a zničil životy sobě, rodičům a pozůstalým.
A teď trochu té paragrafové rétoriky…
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni vyplývá, že Čabrada byl v červnu 2003 uznán vinným z vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 18 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. 5.3.2002 totiž s komplicem Miroslavem Králem zavraždili bavorského starostu. Stejný soud také Čabradu v listopadu 2004 uznal vinným z pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a trestného činu nedovoleného překročení státní hranice. Za to jej „odměnil“ trestem souhrnným ve výši 18,5 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Tím pádem byl zrušen předchozí rozsudek a Čabrada měl před sebou vědomí nejen tohoto dlouhého trestu, ale také ještě budoucího odsouzení za spáchání trestného činu loupeže. Za tu byl odsouzen k 6 letům odnětí svobody.
12.3.1999 totiž podle připraveného plánu spolu s dalším komplicem přepadli poštovní pobočku v Německu a ukradli hotovost přes 10 tisíc marek. No a poslední trest přišel po dopadení na útěku. Tehdy Okresní soud v Plzni udělil trest v délce 2,5 let.
Roman Čabrada byl několikrát podroben znaleckému zkoumání
Byť v průběhu času se některé znalecké názory mění (a nutno podotknout, že k lepšímu), podstata zůstává stejná – odsouzený netrpí žádnou duševní chorobou nebo závislostí na alkoholu nebo drogách. Byla pouze klasifikována disociální porucha osobnosti, která se projevuje především opakovaným narušováním sociálních norem a pravidel, nezodpovědností a bezohledností. Čabrada byl klasifikován jako osoba s nedostatkem zájmu o city druhých, neschopností dostatečně city prožívat a jako osoba s nízkým prahem pro uvolnění agrese. Byť velmi snadno navazuje vztahy s lidmi, jsou tyto vztahy jen povrchní. Jeho snížená schopnost zakoušet vinu a poučit se z trestu je de facto povahová trvalá odchylka. Trestná činnost byla páchána s přítomnou bezohledností, anetičností a snadno se uvolňující agresivitou. Motivace ale byla pouze zištná a s cílem rychlého získání větší částky peněz. Jeho porucha osobnosti není medicínsky ovlivnitelná a možnost resocializace byla a je velmi ovlivněna již dříve zjištěnou poruchou struktury osobnosti dříve označovanou jako psychopatie. Čabradova osobnost byla hodnocena jako disharmonická, s převažujícími rysy nezodpovědnosti, bezohlednosti, zvýšené pohotovosti k agresivní reaktivitě, neschopnosti pocitů viny a nepoučitelnosti z předchozích negativních zkušeností. Jeho prožívání bylo hodnoceno jako egocentrické, narcistické a amorální ve vztahu k jiným lidem. Prognóza vývoje byla při prvním znaleckém zkoumání hodnocena jako spíše nepříznivá, negativní rysy se prohlubují a závažnost trestné činnosti narůstá. Pravděpodobnost resocializace je tak malá…
Po tomto vyčerpávajícím znaleckém prvotním hodnocení je ale potřeba říct, že (jak už bylo zmíněno), postupem času došlo k určitým změnám – díky resocializačnímu procesu je Čabrada schopen svoji trestnou činnost lépe reflektovat a dává ji do určitých souvislostí. Nicméně i přesto je objektivně potřeba dodat, že osobnostní výbava je trvalá a již od dětství byly patrné poruchy chování. I nadále se jedná o osobu dominantní, aktivní, primárně se řídící především sám sebou a s převažujícími dispozicemi k manipulativnímu jednání. On sám (již jako Roman Adler) o své trestné činnosti v korespondenci celkem otevřeně hovoří a jen máločemu se vyhýbá. Tvrdí, že za své činy nese následky a že činů upřímně lituje…
Posledních pár let si svůj trest odpykává tedy se změněným jménem a jak sám tvrdí, po propuštění chce splatit svůj dluh - především ten morální svým rodičům. Jak sám píše, uvědomuje si, že následky svého jednání nejsou jen právní, ale i lidské. „Rodiny přišly o blízkého člověka a tu ztrátu nic nenahradí.“ Ví, že jej spousta lidí odsuzuje a také ví, že některé mínění nikdy nezmění.
A ono se není vlastně čemu divit – pořád byl, je a bude odsouzený vrah. Je jasné, že vždy bude otevřená otázka, zda a jak dalece je jeho lítost upřímná a jestli jeho slova a činy nejsou jen mistrnou manipulací. Ani tento článek nemá být Adlerovou adorací nebo dehonestací. Skutečnost je taková, že on svými činy ublížil několika nevinným lidem a jejich bolest a utrpení nikdy nevynahradí. A teprve budoucnost ukáže, jestli je Adler opravdu jen zlý, sobecký, agresivní, a manipulátorský vrah Čabrada – a nebo jestli má v sobě i nějaké kladné stránky, které tentokrát vyhrají…
Plán a útěk z vězení
Svůj útěk z věznice začal plánovat (i když zatím jen v hlavě) po odsouzení na 18 let a uznání trestu na 6 let. Nutno podotknout, že po útěku a dopadení strávil dlouhých 5 let na samotce na oddělení se zesíleným stavebnětechnickým zabezpečením ve Valdicích. Co je pro jednoho téměř nemyslitelné, on popsal jako „něco, na co většina vězňů aspoň jednou pomyslí, ale nikdy se k tomu neodhodlá…“
Když byl v rámci výkonu trestu převezen na Bory, pracovně jej zařadili na knihárnu. Čabrada se brzy dostal na pozici brigadýra – a tehdy dostal nápad vyrobit si maketu palety, do ní se schovat a nechat vyexpedovat ven z věznice. Protože mu ale bylo jasné, že sám to nezvládne, hledal vhodného společníka. Zhruba ve stejné době, kdy Čabradova vyhlédnutého kolegu za trest z knihárny vyřadili, přijel do Plzně Rostislav Roztočil…
Když i jej zařadili na knihárnu, Čabrada začínal víc a víc Roztočila poznávat. Postupně tak vznikla důvěra a nakonec spolu začali mluvit i o otázce útěku. Když navíc Čabrada zmínil, že má vlastně všechno naplánované, Roztočil začal neustále opakovat, jak je bohatý a vše zafinancuje.
Jejich plány tedy začínaly mít konkrétnější obrysy a došlo také ke společné návštěvě, kdy za Roztočilem přijela sestra, on jí představil Čabradu a ona mu na oplátku plánovaný útěk odsouhlasila…
Následujícího půl roku pak trvala příprava palety. Vzhledem k tělesným proporcím mužů je s podivem, jak se tam vešli – protože v bedně o rozměrech 120×80cm se kromě nich nacházel i ventilátor, žárovka, baterky, olověné závaží, bloky papíru…
Když Čabrada celou bednu důkladně připravil, nechal ji stát na nejvíc viditelném místě – to proto, aby nebyla nápadná. Zde prý stála nejméně měsíc. Když potom přišla konkrétní zakázka z Německa, nastal vhodný den…
Čabrada s Roztočilem nikdy nechtěli být dlouho v kamionu, takže cílová stanice Německo vlastně nebyla rozhodující. Šlo o velikost palety. Čabrada tvrdí, že Německo jako cílová stanice bylo vlastně přítěží, takže přeložení palet kousek od věznice vlastně uvítal.
Jakmile tedy přijel vhodný kamion, Čabrada se pod záminkou dodělávání palet vzdálil z tohoto prostoru, doběhl za vězněm v 1. patře, kterému řekl, aby dobalil a dopáskoval jednu paletu a rovnou ji odvezl na expedici. Poté se zúčastnil sčítáku a s Roztočilem se rychle vydaly k této paletě a vlezli do ní…
Když po chvíli poslouchali, jak je jejich paleta páskována, nakládána a expedována, vnímali hlasy dozorců i ostatních vězňů a věděli, že už není cesty zpět…
Když tuto paletu neodhalil ani policejní pes, kamion odjel. A dle Čabradových slov, jakmile se kamion dal do pohybu a vyjel z brány, „bylo mu jasné, že se zapsal, do historie kriminalistiky“.
Když nastal správný čas a uprchlíci se dostali z bedny, utekli do Borského parku a odtud k nemocnici, kde čekal v autě Čabradův známý. Jejich cesta vedla do Českých Budějovic, odkud chtěli pokračovat do Rakouska.
V době, kdy ve věznici zjistili, že jim chybí dva vězni, byli ti na cestě do Českých Velenic, kde překročili zelenou hranici. Zatímco česká veřejnost se vzpamatovávala ze šoku způsobeného informací, že uprchli dva nebezpeční vězni, byli oni dva již v Rakousku a plánovali další cestu. A nutno podotknout, že končila akce podle plánu – protože se začínalo projevovat Roztočilovo bájení…
Uprchlíci totiž došli k jedné Roztočilově známé, která měla o všem vědět – ale nevěděla. I když ji Roztočil již několik let dlužil peníze, nechala je oba u sebe, Roztočil také mohl zavolat sestře. Jaké ale bylo neblahé překvapení, když sestra do telefonu hystericky řvala, co že to udělali?! A protože Čabradovi bylo jasné, že Roztočil je jen pouhý lhář (což mu potvrdila i zmíněná známá), v tuto chvíli se jejich cesty rozešly. Přespali u ní tedy jednu noc a Čabrada volal svému známému Italovi…
A zatím co Roztočil zamířil domů do Stuttgartu, Čabrada se vydal na jih…
Zamířil do Villachu a odtud na Slovinské a později italské území. Cestoval pešky, vlakem i autobusem a navštívil města jako Tarvisio, Udine, Benátky nebo Neapol. Zde vyhledal svého bývalého spoluvězně z Norimberku. S ním také strávil několik dalších dní, přičemž přes jistého Makedonského Albánce zařizoval makedonský pas. V tuto dobu ale zjistil, že Roztočil byl zadržen – a co hůř, že policii řekl o Čabradově cestě do Neapole…
Následoval tedy rychlý přesun do Milána a odtud cesta do Francie. Protože tam měla být jen přestupní stanice při cestě do Španělska a především Barcelony, v Nice nasedl na vlak. A protože tento vlak byl mezinárodní, na hranicích přišla první překážka. Nicméně jí Čabrada dokázal překonat útěkem přes koleje a i přes zranění se policistům ztratil.
Následovalo další putování pěšky podél železniční trati, až došel do opuštěného přímořského letoviska. Odtud se vydal do Barcelony a Alicante. Ani zde ale nebyla Čabradova konečná, protože odtud putoval do jednoho malého města, kde žil jeho další známý s rodinou. Když ale zjistil, že se rodina odstěhovala, musel Čabrada volat svému kamarádovi do Čech. Protože ten mu již pomáhal z blízkosti borské věznice, měl teď za úkol vzít od rodičů fotku a zařídit pas. A také měl aktivovat i nový telefon. Jenže co čert nechtěl, kamarád dal novou SIMkartu do svého telefonu – a protože jezdil za Čabradou do vězení, byl jeho telefon odposlouchávaný.
Čabrada sice jezdil nebo pěšky putoval po celém Španělsku a pohyboval se i ve Francii, jeho zadržení bylo ale pouze otázkou času.
Když se totiž Čabrada z počínajícího zoufalství nad situací ohledně cestovního pasu znovu ozval starému dobrému kamarádovi, věděl, že jeho telefon je odposloucháván. A protože během tohoto hovoru Čabrada zmínil, že je v Nice, bylo zadržení otázkou již hodin než dlouhých dní. A to se stalo krátce před Vánocemi 2005. Do Česka byl eskortován až v květnu 2006 a následně si vyslechl zmíněný trest za maření výkonu úředního rozhodnutí.
Jak již bylo řečeno, Roman Čabrada uprchl z věznice mimo jiné z touhy upozornit na podmínky ve věznicích a přístup příslušníků vězeňské služby. A byť je to trochu absurdní, velmi brzy se po útěku opravdu začalo s modernizací a větším (a lepším) zabezpečením již tak přísně střežených areálů. Útěk z listopadu 2005 měl navíc dopad i na personální stránku samotné věznice. Ještě ten den totiž skončil ředitel věznice a byly zavedeny přísnější kontroly nebo detektory a vybudovaly se vyšší ploty s žiletkovým drátem.
Osud Romana Adlera je zatím ve hvězdách. Jak již bylo řečeno, podal třetí žádost o podmíněné propuštění a v rámci toho absolvoval další znalecké zkoumání. Je otázkou, jak dalece znalci zhodnotí jeho pokrok a jestli mu soudní spravedlnost dá šanci dokázat, zda jsou jeho slova myšlena vážně a upřímně…
A je férové říct, že soud mu uvěřil, protože Roman Čabrada byl po 25 letech, 1 měsíci a 3 dnech propuštěn na svobodu…
Zdroj: osobní korespondence s Romanem Adlerem
