Článek
Zdeněk Vocásek se narodil roku 1961 a k trestu smrti byl odsouzen v září 1988 za brutální dvojnásobnou vraždu a jeden pokus vraždy. Když Nejvyšší soud ČSSR přezkoumal všechna rozhodnutí odvolacích soudů a neshledal žádná pochybení, nastal čas určení termínu popravy. Zbývala jen poslední naděje, a to milost prezidenta republiky. Jenže Gustáv Husák tuto žádost jednoznačně odmítl a termín popravy byl stanoven na 27.12.1989. K vykonání popravy ale nedošlo, protože v listopadu se změnilo politické klima v republice a díky sametové revoluci se prezidentem stal Václav Havel, známý odpůrce trestu smrti… Ten ihned pozastavil výkon trestu smrti a Vocáskovi tak ještě svitla malá jiskřička naděje.
Když byl v květnu 1990 trest smrti definitivně zrušen, Vocáskův rozsudek byl z důvodu nepřípustnosti změněn na trest odnětí svobody na doživotí.
Vocásek byl zadržen v dubnu 1987 v noci hlídkou tehdejší VB. Blížila se návštěva sovětského vůdce Michaila Gorbačova v Praze a Vocásek hlídku upoutal tím, že jeho oblečení bylo od krve a snažil se před hlídkou zbavit 2 kufříků a jedné igelitové tašky, ve kterých mimo jiné byl i zakrvácený nůž.
Byť Vocásek tvrdil, že tyto věci nejsou jeho a jen se do nich díval, byl odveden na Obvodní oddělení, kde se ještě před jejím vchodem snažil odhodit peněženku s doklady na jménu Ferdinanda Koudelky. Tento muž bydlel v nedaleké ubytovně a byl zde nalezen mrtvý. Při pozdější pitvě bylo prokázáno 12 bodných ran do hrudníku, krku, ruky, zátylku a temena hlavy.
V kufřících byly osobní věci zavražděného, jako například hodinky, stříbrný dámský prsten, budík, peněženky, ale také třeba propisky nebo obnošené pánské polobotky.
Vocásek se velice brzo, vlastně ještě ten den, přiznal. Události popsal celkem věrohodně a stručně : s obětí se potkal v restauraci a předtím se neznali. Koudelka byl těžký alkoholik a nikdo se s ním nechtěl bavit. Proto, když se objevil Vocásek, Koudelka byl rád a platil za něj útratu. Potom ho pozval k sobě domů, což ale Vocásek nejdřív nechtěl. Jenže Koudelka slíbil společnost povolných žen, a tak Vocásek šel. Později v noci chtěl prý Vocásek odejít, ale Koudelka mu v tom bránil a podle slov později odsouzeného jej i fyzicky ohrožoval, ba přímo napadl. Vocásek prý tedy proto vzal nůž a do Koudelky začal bodat.
Po Koudelkově smrti vzal Vocásek zmíněné osobní věci zavražděného spolu s nedopitou lahví vína a při odchodu za sebou zamkl. Klíče hodil do kanálu a ty tam později také byly nalezeny.
Jenže jen pár měsíců předtím, přesně na Nový rok 1987, již Vocásek vraždil…
V nočních hodinách byl ve svém bytě zavražděn slepý Quido Frank. Nutno podotknout, že tato vražda byla opravdu brutální, protože pachatel mrtvého zavraždil různými mechanismy. Nejdříve zaútočil na hlavu kladivem, které se následkem opakovaných ran rozbilo, potom pachatel použil 2 skleněné půllitry a čin dokonal šroubovákem, kterým bodal do hrudníku, břicha a pravého oka.
Kriminalisté si tyto 2 vraždy začali spojovat až díky shodným vlastnostem obětí. Frnk byl totiž známý vekslák, který ale svůj život boháče musel vyměnit za živoření v pozici téměř chudáka. Byť o sobě Frank tvrdil, že pracoval pro ruskou rozvědku, že v srpnu 1968 zastřelil několik lidí a že byl zvyklý žít v naprostém luxusu, postupně se jeho byt stával spíš „bordelem“, ze kterého se linul zápach a panovala zde špína. Frank navíc začal trpět doslova paranoiou a bál se, že jej sledují příbuzní zavražděných z roku 1968 a chtějí jej zavraždit. A s tím také později při výslechu „vyrukoval“ Vocásek…
Když totiž kriminalisté zjistili, že i mrtvý Frank se před smrtí setkal s Vocáskem a zeptali se jej, Vocásek sám se k vraždě přiznal.
Tvrdil, že chodil po Praze se svou fenou německého ovčáka a večer se potkal s Frankem. Chtěl u něj přespat, s čímž Frank původně souhlasil. Nicméně v průběhu noci začal Frank podezíravě útočit na Vocáska, jestli ho přišel zabít a že on bude rychlejší. A Vocásek se rozhodl slepého muže zabít.
Vzal kladivo, začal Franka bít do hlavy, po chvíli vzal sklenice a když ani po tomto útoku Frank neumíral a chroptěl, vzal Vocásek šroubovák a bodal. Dle jeho slov již všude stříkala krev, ale Frank stále žil. Vocásek se tedy rozmáchl a bodl nebohého slepce přímo do oka…
Celému útoku byla přítomna Vocáskova vycvičená fena a protože on se bál, aby si nepořezala packy, posbíral veškeré střepy ze sklenic, ty dal do umyvadla a v bytě potom přespal.
Ráno si vypral rukávy od krve, z mrtvoly sundal zakrvácené kalhoty a se zničeným kladivem je odnesl z bytu. Později je kriminalisté nalezli přesně na těch místech, která Vocásek u výslechu vypověděl.
Později se Vocásek přiznal ještě k jedné vraždě, i když ta byla kvalifikována „jen“ jako pokus o vraždu.
Jednalo se o čin z roku 1984, kdy Vocásek napadl svého souseda Stanislava Hlaváčka. Tento muž bydlel v naprosto zdevastovaném bytě, který byl plný špinavého a nefunkčního zařízení. 19.4.1984 se Vocásek vracel z hospody a potkal jiného souseda z domu, kterého „zaujal“ Vocáskův nepořádek v bytě. Ten ale souseda zavedl do bytu Hlaváčka a když soused znechuceně odešel, Vocásek vzal kladivo a několikrát Hlaváčka udeřil do hlavy…
Hlaváček utržil díky ranám do hlavy devastační zranění lebeční kosti a vpáčení úlomků těchto kostí do mozku. Útok přežil jen zázrakem a zemřel o pár měsíců později na rakovinu. Vocáskův útok si nepamatoval a myslel si, že v opilosti spadl…
Při následném psychologickém a psychiatrickém zkoumání soudní znalci došli k závěru, že Vocásek netrpěl duševní chorobou, pouze trvalou poruchou zvanou polymorfní psychopatie. Vzhledem k tomu, že Vocásek vždy útočil na poškozené bezdůvodně a bez výraznějšího motivu, počínal si zákeřně, surově a brutálně a za své oběti si vybíral podstatně slabší objekty než byl on sám, tehdejší soud zcela oprávněně dospěl k názoru, že absolutní, hrdelní trest je oprávněný… Vocásek byl považován za člověka s absolutním nedostatkem citu, neúctou k lidskému životu i absencí jakýchkoli hlubších zájmů. Nutno ale podotknout, že jeho v podstatě jediný opravdu hluboký kladný zájem byl o kynologii, kdy se zřejmě bez nadsázky dá říct, že jediný živý tvor, na kterém mu kdy záleželo, byla fena německého ovčáka, kvůli které v bytě mrtvého Franka uklízel střepy…
Zdeněk Vocásek sám vychodil zvláštní školu, před vraždami byl několikrát soudně trestán, protože například jako mladistvý úmyslně poškodil autobus nebo později přepadl ženu, které ukradl kabelku. O dalším napadení ženy, která omylem šlápla jeho psovi na packu, se musíme zmínit také.
Doživotní trest si odpykával v několika českých věznicích a nutno podotknout, že v jeho případě zřejmě nebude platit fakt, že trest doživotí vykoupí svou smrtí za mřížemi… Po několika neúspěšných žádostech o podmíněné propuštění byl Zdeněk Vocásek, byť nyní s novým příjmením Navrátil, podmíněně propuštěn a pokud odvolací Krajský soud zamítne stížnost státní zástupkyně, absolvuje půlroční pobyt v probačním domě a po něm bude naprosto volný.
Jako každý doživotně odsouzený vězeň v ČR Vocásek vraždil. Není až tak podstatné, kolik obětí má „na svědomí“, podstatné je to, že ty nebohé oběti nemohou vstát z hrobů a pokračovat ve svých násilím přerušených životech. Příbuzným po těchto obětech se život nezměnil k lepšímu, svůj smutek měli a mají pořád stejný.
Zdeněk Vocásek sice změnil své příjmení, nezměnil ale svou minulost a to, že svým vlastním rozhodnutím zničil nejen život svých obětí, ale i dalších rodin. Zasloužil si tuto druhou šanci? To ať si ve svém svědomí rozhodne každý sám…
Zdroj : Autorský text, www.kriminalistika.eu
