Jak může vypadat středoškolské vzdělávání? Žáci z gymnázia postavili beachvolejbalové hřiště

Když jsem učil druhým rokem, oslovila mě ředitelka, jestli bych se s kvartou nechtěl zapojit do projektu školské organizace Lipka, která poskytla žákům příspěvek 20 000 Kč na libovolný podnikavý projekt, který splní určitá kritéria. Já, bez představy, co všechno to bude obnášet, jsem na to kývl s tím, že to v hodinách občanské výchovy uděláme. Žáci měli za úkol rozhlížet se po problémech, které trápí je a jejich okolí a které by mohli zlepšit. Nápadů bylo nespočet, skupinka třídních sportovců si uvědomila, že v Ivančicích není beachvolejbalové hřiště a s nápadem jeho výstavby oslovili většinu svých spolužáků.

V ten moment se mi rozsvítila červená kontrolka. Postavit hřiště asi nebude jen tak. Asi to nestihneme v těch pár hodinách občanské výchovy a stěží nám postačí těch 20 000 Kč. Součástí podnikavosti je ale i základní pravidlo – je mnohem lepší neuspět, než se o úspěch nikdy nepokusit. S vědomím, že si musí přijít sami na to, že takový monstrózní projekt je nad jejich síly, jsem je nechal rozjet přípravné práce. Brzy zjistili, že ke slíbené částce budou muset přidat jednu nulu. Rozjetí studenti už ale nebyli v módu „jestli“, ale „jak“. Na crowdfundingové platformě rozjeli kampaň, ve které se pokusili vybrat 200 000 Kč. Zpětně se ke mně dostalo, že bylo některým lidem líto, že projekt ze začátku neměl příliš velkou podporu, tak přispívali s tím, že v případě neúspěchu se jim peníze stejně vrátí zpátky. Tak ale začali přibývat první dárci, což strhlo k akci ostatní a za pár týdnů již slavili vybrání celé částky.

Původní mantra: „raději neuspět, než se vzdát předem“, ale začala pomalu vyčpívat. Společně s vedením školy jsme si uvědomili, že nedokončení projektu již má finanční důsledky vůči dárcům a že vyčerpání fondu bez dostavení hřiště by mělo vážné následky. Selhání žáků jsme si nemohli dovolit.

Ti ale začali dělat chyby. Vykopalo se víc hlíny, než bylo třeba. Nevyrovnal se povrch. Kvůli hustotě písku se objednalo špatné množství písku, hřiště bylo příliš blízko silnice a hrozilo způsobení nehody z důvodu špatně odehraného míče a další.

Navíc se začalo ukazovat, že elán a energie patnáctiletých žáků začíná vyprchávat. V podstatě okamžitě bylo zřejmé, že se realizace přesune až do dalšího školního roku. Žákům také začali odpadat hodiny, aby měli čas věnovat se hřišti, a tak se začali zlobit jak kolegové, tak někteří rodičové s tím, že se „nestihne všechno probrat“. I někteří žáci z jiných tříd začali stavitelům házet klacky pod nohy. Snad podvědomě se řídili motem: „když někdo vedle tebe začne růst, podrazit mu nohy je lehčí než pokusit se růst také“ a začali jim házet pod nohy klacky. Nálada ve třídě se začala zhoršovat a přicházely hádky a rozdělení třídního kolektivu.

Aby toho nebylo málo s blížící se finalizací stavby vyvstávali otázky po dlouhodobé údržbě hřiště a zajištění provozu pro veřejnost o letních prázdninách. Jedna věc je projekt s jasným koncem a druhá nepřetržitá správa. Jenomže kolonkou „udržitelnost“ se v zápalu stavby nikdo nezabýval.

V takových situacích se prokáže, zda je škola skutečně podnikavá. Věřili jsme našim žákům, že dokáží projekt dotáhnout. A oni nám naši důvěru oplatili.

Hřiště stojí. Školní projekt přišli obdivovat sportovní influenceři i hejtman Grolich. Žáci zažili dílčí neúspěchy, ale pro většinu z nich to přebil finální úspěch. Mě jako učitele ale nějaké hřiště vlastně vůbec nezajímalo. Věřil jsem, že právě takovým projektem se žáci naučí dovednosti, které potřebují do světa a doby, která přichází. I ti žáci, kteří projekt poslední měsíce proklínali se toho tolik naučili. Někteří si udělali jasno ve své budoucnosti. Např. jedna studentka se rozhodla, že chce být markeťačka a již realizuje vlastní projekty. Někteří si naopak uvědomili, že nemají nervy nést zodpovednost. Všichni si uvědomili své silné a slabé stránky. Žáci si osvojili velmi specifické dovednosti jako propojit web s platební bránou, ale také ty měkké, soft skills. Přestali se bát mluvit s cizími lidmi, nebo zvednout telefon a něco objednat. Naučili se vyjednávat se sponzory, vést tým. Zjistili, že dobrý kamarád, nemusí být dobrý kolega v týmu a naučili se řešit konflikty konstruktivně.

Jistě, někteří studenti vám teď zpětně řeknou, že je projekt nikam neposunul a že to byla jen ztráta času, kterou mohli věnovat škole. I když mě tato slova píchnou u srdce, musím se uklidnit vědomím, že tento styl výuky vzdělává, aniž by žáci věděli, že jsou vzdělávaní. Přestože půl roku studia bylo ovlivněno realizací projektu, dnes žákům nechybí z odpadnutých vyučovacích hodin nic. Vyjmenovat kroužkovce se naučí samostatně a pokud ne, pravděpodobně jim tato vědomost chybět nebude. Naopak je možné, že pokud by se opravdu poctivě místo stavby hřiště kroužkovcům věnovali, dnes by stejně vše, co se tehdy naučili, zapomněli. To, co zažili a schopnosti, které si osvojili při realizaci projektu, ale nikdy nezapomenou a jako bonus teď stojí v Ivančicích beachvolejbalového hřiště.

Jsem přesvědčený, že takto má vypadat všeobecné vzdělávání. Pokud se mnou souhlasíte, nebo nesouhlasíte, napište mi do komentáře. Stejně tak pokud máte jakoukoli otázku, nebo byste chtěli, abych cokoli rozvedl. Otázek, s pojených s tímto monstrózním projektem je mnoho a každá by vystačila na samostatný článek:

- Jak byli do projektu zapojeni rodiče a co to škole přineslo?

- Jak se spolupracovalo napříč pedagogickým sborem?

- Jaké konkrétní kompetence podle RVP G byly rozvíjeny?

- Co to vlastně je ta podnikavost a proč je důležité ji rozvíjet?

- Jak rozjet školní projekt, aby byl skutečně v rukou žáků a aby z něj vytěžili co nejvíce?

- Jaké řešit administrativní a právní otázky u takto velkých projektů?

Odkazy a zdroje:

Školské zařízení lipka: https://www.lipka.cz/

Web žákovského hřiště: https://beach.gjbi.cz/

Článek o spolupráci s rodiči: https://www.rizeniskoly.cz/casopisy/special-pro-stredni-skoly/gymnazium-ivancice-ukazuje-ze-vtahovat-rodice-jde-i-na-stredni-skole.m-15677.html