Den před svou smrtí nechala císařovna Cch’-si otrávit císaře. Vládla Číně 47 let

Když v roce 1852 procházela branami Zakázaného města, patřilo jí jediné jméno, jež dvůr uznal za hodné zápisu: Vznešená paní Lan, konkubína jednoho z nejnižších stupňů. Císař Sien-feng měl v harému desítky žen, seřazených do osmi tříd, s přesnými tituly a přesnými ročními příděly stříbra a hedvábí. Ty nejníže postavené mohly zestárnout, aniž na ně panovník jedinkrát promluvil.

Ona čekat nehodlala. Dvorská tradice vypráví, že se naučila zpívat tak, aby ji císař slýchal, když procházel zahradami, a že si jednoho večera nechal podat destičku s jejím jménem.

Co následovalo, popisují pozdější paměti dvorních dam do detailu: vybranou ženu zabalili do rudého hedvábí a eunuch ji odnesl ztichlými chodbami paláce až k císařskému loži. Ona si z té cesty odnesla něco cennějšího než přízeň na jednu noc. Poznala, jak zní její jméno, když je vyslovuje moc. Teplo, jež se jí tehdy rozlilo od hrudi ke krku a dál až do konečků prstů, si zapamatovala lépe než císařovu tvář; ještě u dveří si přikázala, že nedá nic najevo, a přesto se musela odvrátit, protože věděla, že jí to hoří ve tváři a že to eunuch vidí taky. Od toho večera už nechtěla své jméno slyšet jinak.

Uměla navíc něco, co se u konkubín vlastně nečekalo: číst a psát. Churavějící Sien-feng jí prý ke konci života dovoloval předčítat úřední podání a zapisovat svá rozhodnutí. Muži kolem trůnu tu dovednost přehlíželi a nevšimli si včas, že se konkubína pomalu učí řemeslu vlády.

Dvacátého sedmého dubna 1856 porodila Caj-čchuna, jediného císařova syna, jenž přežil. Toho dne přestala být jednou z mnoha. Matka následníka trůnu vystoupala v hierarchii harému téměř na vrchol; od skutečné moci ji od té chvíle dělily už jen životy mužů, kteří jí stáli v cestě.

V roce 1860 vtrhla do Pekingu britská a francouzská vojska a vypálila Starý letní palác. Dvůr uprchl do horského sídla v Čcheng-te a tam v srpnu 1861 třicetiletý, vyčerpaný Sien-feng zemřel. Novým Synem nebes se stal její pětiletý syn. Vládnout za něj mělo osm regentů, jmenovaných na smrtelném loži.

S vdovou a jejím dítětem se v plánech těch osmi mužů nepočítalo. Přepočítali se.

Pětadvacetiletá vdova se spojila s hlavní císařovnou Cch'-an a s bratrem zemřelého, princem Kungem. Zatímco se pohřební průvod s rakví vlekl horskými průsmyky, obě vdovy dorazily do Pekingu napřed; ve městě už na regenty čekal zatykač. Su-šun, nejmocnější z osmi, skončil pod katovým mečem na zelinářském trhu. Dva princové dostali poslední milost, jakou dynastie znala: směli si vzít život sami. Zbylým pěti sebral převrat úřady dřív, než stačili pochopit, odkud vítr vane.

Nová éra dostala jméno Tchung-č' – „společná vláda“. Obě ženy seděly při audiencích za hedvábnou zástěnou nataženou za dětským trůnem, vždyť žena nesměla pohlédnout ministrům do tváře. Muži klečící před trůnem slyšeli jen hlas. Rychle se naučili rozeznávat, který ze dvou ženských hlasů rozhoduje.

Za tou zástěnou přečkala i největší občanskou válku století, povstání tchaj-pchingů, jež stálo desítky milionů životů. Říše se nerozpadla; dvůr začal opatrně mluvit o obrodě dynastie.

Moc měla ovšem i uvnitř paláce své hranice. Když si roku 1869 její oblíbený eunuch An Te-chaj vyjel v císařských barvách za hradby, kam eunuchové vyjíždět nesměli, dal ho guvernér Šan-tungu s tichým souhlasem císařovny Cch'-an popravit. Cch'-si mlčela. Uměla prohrát malou bitvu, zapamatovat si každého, kdo u toho byl.

Syn mezitím dorostl a ujal se vlády. V lednu 1875 zemřel na neštovice; nebylo mu ani dvacet a dědice nezanechal. Dvůr si šeptal i o jiných nemocech, přivezených z pekingských nocí za hradbami paláce, jenže šeptat se o tom smělo jen velmi potichu.

A tehdy Cch'-si provedla tah, který vyrazil dech i dvoru zvyklému na její tahy: na trůn prosadila Caj-tchiena, vlastního synovce, kterému nebyly ani čtyři roky. Porušila tím pravidla nástupnictví, protože nový císař měl pocházet z mladší generace. Jenže batole na trůnu znamenalo dalších dvacet let vlády zpoza zástěny. Když roku 1881 nečekaně zemřela i císařovna Cch'-an, zůstala za ní sama.

Synovec, vládnoucí pod jménem Kuang-sü, převzal roku 1889 formálně moc. Teta se odstěhovala do přestavěného Letního paláce, na jehož mramorové terasy a pavilony padly i peníze určené válečnému loďstvu. Účet dorazil roku 1895: to loďstvo poslalo ke dnu Japonsko, země, již čínský dvůr do té doby přehlížel jako ostrov pirátů.

Ponížený mladý císař se v létě 1898 pokusil říši zachránit. Za sto tři dny podepsal desítky reformních ediktů: nové školy, železnice, přestavbu zkostnatělých úřednických zkoušek. Pro starou gardu to byl útok na základy světa a stará garda věděla, za kým jít. Ráno 21. září 1898 se Cch'-si vrátila do Zakázaného města, klíčové paláce obsadili vojáci věrného generála Žung-lua a vláda byla během jediného dne zpátky v jejích rukou. Šest reformátorů skončilo na popravišti na zelinářském trhu, na témže místě, kde před sedmatřiceti lety padla hlava regenta Su-šuna. Vůdce reforem Kchang Jou-wej stačil uprchnout do exilu; mladý filozof Tchan S'-tchung utéct odmítl. Prohlásil, že žádná reforma dosud nezvítězila bez prolité krve, a nabídl tu svou.

Pro císaře si vymyslela trest bolestivější než meč: nechala ho žít.

Kuang-sü strávil následujících deset let na ostrůvku Jing-tchaj uprostřed jezera v areálu Čung-nan-chaj, pár set metrů od trůnu, na němž dál seděl jako figurína při ceremoniích. Eunuchové prý v zimě prosekávali led kolem ostrova, aby se nedalo utéct po zamrzlé hladině. Na papíře zůstával Synem nebes, ve skutečnosti vězeň s nejkrásnější vyhlídkou v Pekingu.

Posledních deset let tak prožili v jednom městě, pár set metrů od sebe, a nepromluvili spolu jinak než při ceremoniích, kde on odříkával předepsané fráze a ona je poslouchala. On na ostrově rozebíral a skládal hodinové strojky, poslední, co mu zbylo z evropských snů. Ona za jezerem podepisovala výnosy a přes tu úzkou vodu na sebe mysleli víc než na kohokoli živého. Nenáviděli se s dokonalou dvorskou zdvořilostí.

Roku 1900 vsadila stárnoucí vládkyně na boxerské povstalce, již slibovali vyhnat cizince z Číny holýma rukama, a prohrála. Vojska osmi mocností obsadila Peking. Dvůr prchal na západ do Si-anu v selských šatech; Cch'-si si před útěkem dala ostříhat dlouhé nehty, odznak ženy, která se ničeho nedotýká sama. Milovaná konkubína jejího vězně zůstala podle svědectví eunuchů na dně palácové studny.

Do Pekingu se vrátila v lednu 1902. Zaplatila mocnostem odškodné 450 milionů taelů stříbra, spustila opatrnou verzi reforem, jež před čtyřmi lety trestala smrtí, a začala si zvát na čaj manželky velvyslanců. Na fotografiích z let 1903 až 1905 sedí drobná žena se sevřenými rty a dívá se do objektivu jako do hlavně.

V listopadu 1908 umírala. Úplavice vysávala dvaasedmdesátiletou vládkyni den po dni – a ona mezitím vyřizovala nástupnictví, jako se vyřizuje pošta. Třináctého listopadu dala přivézt do paláce dvouletého Pchu-iho, budoucího posledního císaře Číny. Čtrnáctého listopadu odpoledne dvůr oznámil, že na svém ostrově zemřel sedmatřicetiletý císař Kuang-sü. Den nato, krátce po poledni, zemřela i Cch'-si: jedenadvacet hodin po muži, kterého deset let držela pod zámkem.

Pak už mluvil jen dvůr, a mluvil šeptem. V rodině dvorského hodnostáře Pu-lianga se po generace tradovalo, že ráno před jeho smrtí nesl vrchní eunuch Li Lien-jing na Jing-tchaj misku kyselého mléka, dar od staré vládkyně. Jiní podezřívali generála Jüan Š'-kchaje, který by jeho uzdravení sotva přežil ve funkci. Důkaz ovšem neměl nikdo. Sto let zůstával jed pouhou pověstí, již seriózní historikové odkládali stranou.

Až do té tiskové konference v listopadu 2008. Otrava arzenikem přestala být pověstí a stala se změřeným faktem. A Ču Čcheng-žu, historik, který za komisi pro dějiny Čchingů výzkum vedl, řekl nahlas, co podle něj z čísel plyne: rozkaz tohoto druhu nemohl v paláci vydat a prosadit nikdo jiný než umírající Cch'-si. Věděla, že odchází. A postarala se, aby muž, kterého kdysi sama posadila na trůn, nevládl bez ní ani jediný den.

Říše, již čtyřicet sedm let držela pohromadě vůlí, ústupky a popravišti, se rozpadla tři roky po její smrti, během jediné zimy. Dítě, které vybrala na smrtelné posteli, podepsalo abdikaci dřív, než mu bylo sedm. Část historiků, v čele s autorkou její velké biografie Jung Chang, dnes její obraz reviduje: připomínají, že modernizovala armádu, průmysl i školství a že říši udržela nad vodou déle než kterýkoli z mužů kolem ní.

Cch'-si vládla tak, aby o ní svět věděl jen to, co sama dovolila. I své poslední tajemství udržela rovných sto let. Prozradily ho až vlasy muže, kterého přežila o jediný den.

1. Empress Dowager Cixi – Wikipedia, Wikipedia

2. Cixi – Encyclopaedia Britannica, Encyclopaedia Britannica

3. Xinyou Coup – Wikipedia, Wikipedia

4. Guangxu Emperor – Wikipedia, Wikipedia

5. Arsenic killed Chinese emperor, reports say, CNN, 2008

6. Who Murdered China's Emperor 100 Years Ago?, NPR, 2008

7. Hundred Days' Reform – Wikipedia, Wikipedia