Z konkubíny až na trůn. Wu Ce-tchien se stala jedinou ženou, která kdy vládla Číně jako císař

Narodila se v únoru roku 624 jako Wu Čao, dcera obchodníka se dřevem, jehož císařská přízeň vytáhla mezi nižší šlechtu. Trůn jí tedy do klína rozhodně nespadl. Matka ovšem pocházela ze vznešeného rodu Jang a dceru proti všem zvyklostem nechala učit číst a psát; knihy jí prostě šly líp než vyšívání. Ve čtrnácti ji vybrali do harému císaře Tchaj-cunga, ovšem s hodností cchaj-žen, konkubíny páté třídy, spíš vzdělané společnice než milenky. Záznamy z těch dvanácti let o ní mlčí. Až na jedinou historku, kterou na sklonku života ráda vyprávěla sama: císař měl divokého hřebce, na kterého si nikdo netroufl. Mladičká konkubína tehdy před celým dvorem prohlásila:

„Stačí mi tři věci: železný bič, železná palice a dýka. Nejdřív ho šlehnu bičem. Nepodvolí-li se, udeřím ho palicí do hlavy. A nepodvolí-li se ani pak, podříznu mu hrdlo dýkou.“

Zapamatujte si ten postup. Držela se ho pak celý život.

Roku 649 starý císař zemřel a dvorský řád byl neúprosný: bezdětné konkubíny zesnulého odcházely do buddhistického kláštera. Pětadvacetileté Wu oholili hlavu a poslali ji do kláštera Kan-jie. Měla tam dožít, zapomenutá mezi zapomenutými. A tím měl být příběh dcery obchodníka se dřevem u konce.

Jenže u otcova smrtelného lože stával v posledních měsících i následník trůnu. Tradiční podání vypráví, že se nový císař Kao-cung objevil v klášteře o výročí otcovy smrti, aby zapálil kadidlo za mrtvého. Poznala jeho krok dřív, než ho uviděla. Vůně kadidla najednou zhoustla, vlastní dech jí zněl příliš nahlas a prsty, které se měly modlit, sevřely dřevěný růženec tak pevně, že jí korálky vytiskly do dlaně řadu půlměsíčků. Chtěla se uklonit jako mniška. Uklonila se jako žena, která ví, že je pozorována. Mladý císař plakal. Ona také.

Kroniky, které jí nikdy nepřály, tvrdí, že to byly slzy přesné jako tahy štětcem. Možná. Jisté je, že do dvou let byla zpátky v paláci, tentokrát v ložnici syna toho muže, jemuž patřila předtím. Konfuciánské učence ten dvojí hřích pohoršoval ještě po staletích. Kao-cungovi, jak se zdá, nevadil ani trochu.

A ironie dějin tentokrát překonala samu sebe: návrat z kláštera jí tehdy pomohla zařídit sama císařovna Wang. Chtěla novou konkubínou vytlačit z manželovy přízně svou sokyni Siao. Pustila si tak do domu ženu, která zničí obě. Přiváděla si pod vlastní střechu vlastní zkázu, a ještě jí přidržela dveře.

Nahoru stoupala rychle, ob dva schody. Roku 652 porodila císaři syna a počátkem roku 654 dceru. Císařovna Wang, oficiální manželka, zůstávala bezdětná. Právě ona se přišla na novorozenou holčičku podívat. Pochovala ji, potěšila se s ní, odešla. O chvíli později, tak to aspoň líčí kroniky, vstoupil do komnaty císař, šťastný otec. Wu odhrnula přikrývku a vykřikla. Holčička byla mrtvá, uškrcená. Kdo tu byl? ptal se otec. Služebné odpověděly po pravdě: císařovna. A past sklapla přesně tam, kde měla.

„Císařovna mi zabila dceru!“ vykřikl podle kronikářů Kao-cung. Wang neměla, jak by dokázala nevinu.

Jenže právě tady je třeba přibrzdit. Scéna s uškrcením se v pramenech poprvé objevuje až stovky let po událostech. Naplno ji rozehrávají Nová kniha Tchangů a kronika Zrcadlo dějin, obě sepsané až v jedenáctém století. Nejstarší tchangské anály ji vůbec neznají. A psali je vesměs konfuciánští učenci, pro něž byla žena na dračím trůnu ohavnost proti řádu světa; s gustem proto citovali i vzbouřenecké provolání z roku 684: „Zabila sestru, povraždila bratry, zavraždila vládce, otrávila matku.“ Moderní historikové jsou tedy rozdělení. Jedni soudí, že holčička zemřela sama (náhlá úmrtí novorozenců byla v sedmém století všední věc) a matka jen s ledovým klidem proměnila mrtvé dítě ve zbraň. Druzí připouštějí, že vraždit mohla. S jistotou víme jediné: smrt dcery zlomila císařovně Wang vaz.

Roku 655 byla Wang sesazena, k účtu jí dvůr připsal ještě čarodějnictví, a na uprázdněné místo usedla jednatřicetiletá Wu Ce-tchien. O dalším osudu sesazené císařovny a konkubíny Siao vyprávějí kroniky historku, z níž tuhne krev: nová paní paláce jim prý dala useknout ruce a nohy a utopit je v kádi s vínem. Jenže i tenhle výjev až podezřele věrně opakuje scénu, již starší kronika připsala císařovně Lü, téměř devět set let před ní. Buď se dějiny opakovaly do posledního sudu (a to je, přiznejme, dost velká náhoda), nebo si vypravěči prostě vypůjčili osvědčenou hrůzu.

Mrtvé holčičce dala Wu po letech udělit titul princezny z An-tingu (gesto, které se dá číst obojím způsobem). Pokání, nebo alibi? To už dnes nerozsoudí nikdo.

Od roku 660 začaly Kao-cunga trápit záchvaty: kruté bolesti hlavy, mizející zrak, dnes se hádá na sérii mrtvic. Vedle trůnu tedy vyrostla zástěna a za ní seděla císařovna (a řekněme si upřímně, kdo asi tahal za nitky). Dvůr brzy mluvil o „dvou svatých“ – jeden vládl tváří, druhá vskrytu rozhodovala. Petice, jmenování, tažení proti Koreji i Tibetu, to všechno procházelo jejíma rukama. Třiadvacet let držela říši pevně v hrsti pod mužovým jménem, a uměla to; shodují se na tom i kronikáři, jimž jinak nemohla přijít na jméno.

Roku 683 Kao-cung zemřel. Syn Čung-cung vydržel na trůnu pouhých šest týdnů; stačilo, aby dal najevo, že hodlá vládnout po svém, a matka ho sesadila a poslala do vyhnanství. Mladšího Žuej-cunga posadila na trůn jako loutku, a když se vzbouřili tchangští princové, rozdrtila je. V ulicích se objevily bronzové schránky na udání, říší prorostla síť tajné policie a série procesů zbavila dvůr každého, kdo příliš nahlas vzpomínal na starou dynastii. U dvora tenkrát šlo o krk každému. Každému, jen ne jí.

Šestnáctého října 690, v šestašedesáti letech, udělala nakonec krok, na nějž se za dvě tisíciletí nezmohla žádná jiná Číňanka: prohlásila dynastii Tchang za ukončenou, založila vlastní dynastii Čou a přijala titul chuang-ti, císař, bez jediného přívlastku.

Nový titul si pro jistotu pojistila i na nebesích. Dvorští mniši včas „objevili“ Sútru velkého oblaku, v níž se prorokuje, že se božská bytost zrodí jako žena a bude vládnout světové říši; opisy putovaly do všech klášterů v zemi. A pro své jméno Čao si dala vytvořit znak, jenž do té doby vůbec neexistoval: slunce a měsíc nad prázdným nebem. Skromnost opravdu nebyla hřích, jímž by trpěla.

Čekáte-li příběh o zemi v rozvratu, nedočkáte se. Patnáct let její vlády patřilo k nejschopnějším obdobím století: rozšířila úřednické zkoušky a otevřela je mužům bez urozené krve, povyšovala talent bez ohledu na původ, venkov zažíval rekordní úrodu a buddhismus zlatý věk. I nepřátelští kronikáři uznávali, že umí najít schopné lidi. A vedle toho všeho si stárnoucí panovnice dopřávala přesně to, co si císařové dopřávali odjakživa. Nejdřív charismatického mnicha Süe Chuaj-iho; když zpychl a omrzel ji, dala ho zkrátka zabít. V posledních letech pak bratry Čangovy, dvorní krasavce, kteří si prý pudrovali tváře a měli u ní větší slovo než ministři. Císař s harémem byl přece odedávna řád světa. Císařovna s milenci byla pro konfuciánské štětce obscénnost, kterou jí nikdy neodpustily.

Dvacátého února 705 vtrhli spiklenci s vojáky do paláce v Luo-jangu. Bratry Čangovy sťali rovnou na chodbě a vstoupili do ložnice, kde ležela nemocná jedenaosmdesátiletá vládkyně. Druhého dne se vzdala trůnu ve prospěch syna Čung-cunga. A bylo po všem. Dynastie Tchang byla obnovena, jako by jejích patnáct let nikdy nebylo.

Zemřela 16. prosince 705 v Luo-jangu. V posledním výnosu se, naposledy a dokonale pragmaticky, vzdala císařského titulu: ať je pohřbena jako císařovna, Kao-cungova žena. V létě 706 ji uložili na horu Liang vedle manžela, do jediné hrobky v Číně, v níž spolu spí dva panovníci, kteří oba nosili titul císaře. A tu hrobku se prý za třináct set let nepodařilo vyloupit vůbec nikomu; hora si ji drží dodnes, sevřenou v kameni jako v pěsti.

A pak už zbývá jen ten kámen.

Proč je prázdný? První výklad říká, že si to přála sama: její činy prý byly příliš veliké, než aby se vůbec daly vměstnat do slov. Druhý ukazuje na syna – Čung-cung nedokázal matku ani oslavit, ani proklít. Nemohl ji nazvat císařem, nechtěl ji odbýt jako pouhou otcovu manželku, a tak nenapsal radši nic. Třetí je nejprostší: v převratech, které po její smrti zmítaly dvorem, na nápis jaksi nikdy nedošlo. Prázdná plocha přitom nezůstala prázdná navěky: od dob dynastie Sung si do ní pozdější poutníci vytesávali vlastní poznámky. Cizí slova na kameni ženy, která tam nechtěla ani jediné.

Vyberte si. Všechny tři verze totiž sedí na ženu, o níž skoro všechno, co víme, napsali muži, kteří ji z hloubi duše nenáviděli. Uškrtila svou dceru? Možná ano. A možná jí dcera jen zemřela v kolébce a matka z té smrti vytěžila trůn, což je pravda o poznání méně krvavá, útěšnější však sotva. Kroniky o ní popsaly tisíce stran a nešetřily jedem, vínem ani uškrcenými nemluvňaty.

Ona jim odpověděla osmadevadesáti tunami mlčení.

Poslední slovo v čínských dějinách nemívaly ženy. Wu Ce-tchien si vzala aspoň poslední ticho. A to zní dodnes.

1. Wu Zetian, Wikipedia

2. Wuhou – empress of Tang dynasty, Encyclopaedia Britannica

3. Wu Zetian, World History Encyclopedia

4. The Demonization of Empress Wu, Mike Dash, Smithsonian Magazine, 2012

5. Wu Zhao: Ruler of Tang Dynasty China, Education About Asia, Association for Asian Studies, 2015

6. Qianling Mausoleum, Wikipedia

7. Empress Wang (Gaozong), Wikipedia