Článek
Listina, na níž se dva manželé podepsali nestejně
V Bibliothèque nationale de France, ve fondu kláštera Soissons, leží pergamen z roku 1063. Královská listina o darování pozemků klášteru Saint-Crépin. V její závěrečné části stojí vlastnoruční podpis: „ANA REINA“, azbukou. Ana královna. Je to jediný známý vlastnoruční podpis kapetovské královny, jaký se dochoval.
Ruka, jež to napsala, patřila Anně Jaroslavně, dceři kyjevského velkoknížete Jaroslava Moudrého. Bylo jí kolem třiatřiceti a podepisovala se vedle vlastního syna Filipa I., tehdy nezletilého krále pod regentskou správou, jenž byl ještě dítě. Jindřich I., její manžel a francouzský král, byl už tři roky po smrti. Anna ovdověla na vrcholu kariéry: byla regentkou Francie a na tehdejší poměry vzdělanou, gramotnou královnou.
Její gramotnost byla mezi světskými panovnicemi výjimkou. Číst a psát uměli mniši, abatyše a klérus; laická královna, která se sama podepsala, byla něco jiného.
Zlatý Kyjev: dcera knížete, jenž stavěl katedrály
Anna se narodila kolem roku 1030 v Kyjevě, na vrcholu doby, již ukrajinští i ruští historici dnes nazývají kyjevským zlatým věkem. Její otec Jaroslav Moudrý vládl Kyjevské Rusi téměř čtyřicet let, a za jeho vlády vznikl chrám svaté Sofie (vědomá konkurence cařihradské Hagia Sofii) i první sepsaný soubor zákonů východních Slovanů, Russkaja pravda. Nejstarší východoslovanská kronika Pověst dávných let byla sestavena až později, kolem roku 1113, desetiletí po Jaroslavově smrti. Jaroslav nechal své děti vzdělat tak, jak se patří na knížecí potomstvo přímo navázané na byzantský dvůr: řecky, latinsky, církevně slovansky.
Pověst říká, že Anna četla od šesti let. Co o tom víme jistě: na kyjevské kněžně vychované u dvora navázaného na Byzanc se předpokládalo vzdělání v řečtině, latině a církevní slovanštině. V Kyjevě se navíc patrně naučila i francouzsky, protože diplomatická síť jejího otce dosahovala až do Provence a vzdělání mladších princezen na to bralo ohled. Její dvě doložené sestry se provdaly na evropské dvory: Anastázie do Uher a Alžběta do Norska (kde se stala manželkou krále Haralda Hardrady). Anna dostala Francii.
V roce 1049 dorazilo do Kyjeva francouzské poselstvo. Jindřich I. hledal manželku už delší dobu: jeho dřívější snoubenka Matylda, dcera císaře Konráda II., zemřela roku 1034, a jeho žena Matylda Frísská zemřela roku 1044, takže byl už pět let vdovcem. Vyslal biskupa Gauthiera z Meaux a Goscelina z Chauny s úkolem vyjednat sňatek s některou z dcer Jaroslavových. Volba padla na Annu. Bylo jí kolem dvaceti, ženichovi přibližně čtyřicet. Z Kyjeva do Paříže měla cestu téměř tři tisíce kilometrů, jež jí trvala víc než rok.
Královna, jež si donesla vlastní evangelium
V květnu 1051 se v Remeši, ve městě francouzské královské korunovace, Anna provdala za Jindřicha I. a téhož dne byla pomazána a korunována jako francouzská královna. S její osobou se pojí slovanské evangelium psané cyrilicí, dnes známé jako Remešský evangeliář či Texte du Sacre. Zda ho do Francie skutečně přivezla Anna z Kyjeva, je sporná hypotéza z 19. století; jisté je, že se rukopis dostal do Remeše až roku 1574 jako dar Karla Lotrinského a teprve tam se stal součástí korunovačního obřadu. Kniha je psaná písmem, jež u francouzského dvora nikdo neuměl přečíst.
Manželství s Jindřichem trvalo devět let. Anna porodila tři syny: Filipa (budoucího krále Filipa I., přezdívaného „l'Amoureux“ pro pozdější skandální manželství s vdanou Bertradou), Roberta (jenž zemřel mladý) a Huga (zakladatele dynastie Vermandois, knížete francouzského). Jindřich byl nepochybně inteligentní vojevůdce, ale gramotnost se v jeho době od krále zkrátka nevyžadovala; psaní bylo věcí kanceláře a kléru.
Tělo si pamatovalo Kyjev dlouho po tom, co si jí oči zvykly na pařížské světlo. Vůně teplého vosku z latinských mší se mísila s neviditelnou stopou kadidla, jež si pamatovala z chrámu svaté Sofie u Dněpru. Ranní zvon Notre-Dame zněl jinak než zvony nad Dněprem, hlubší o tón a o tisíc verst východně. Když se ráno probouzela v paláci na Île de la Cité, slyšela francouzštinu sloužících za dveřmi a v hlavě si v týž okamžik překládala do církevní slovanštiny modlitby, jež se naučila jako dítě.
V roce 1060, ve věku dvaapadesáti let, manžel zemřel u Vitry-aux-Loges. Nezahynul na lovu, jak praví pozdější legenda, nýbrž na následky nemoci poté, co mu jeho lékař Jean de Chartres podal projímadlo. Anna ovdověla. Synovi Filipovi bylo tehdy osm.
Regentka Francie
Jindřich ve své poslední vůli ustanovil regenty pro nezletilého Filipa dva: hraběte Balduina V. Flanderského a Annu. Balduinova regentská správa trvala od roku 1060 do jeho smrti roku 1067. Annino jméno se v těchto letech objevuje v subskripcích královských listin, obvykle rukou písaře; jeden z těchto dokumentů, darovací listina klášteru Saint-Crépin v Soissons z roku 1063, nese její vlastnoruční podpis azbukou, ANA REINA – jediný známý vlastnoruční podpis kapetovské královny.
Kolem roku 1062 také založila v Senlis u Paříže opatství Saint-Vincent, zasvěcené svatému Vincenci ze Zaragozy, španělskému mučedníkovi. Anna do něj vložila část svého věna. Klášter dnes stojí v rekonstruované podobě z 19. století; na jeho průčelí je socha Anny s otevřenou knihou v ruce.
Pak se stalo to, co francouzský dvůr nečekal.
Raoul z Crépy: skandál, do něhož zasáhl i papež
V roce 1061 se na královském dvoře objevil Raoul III., hrabě z Valois a Crépy. Muž kolem pětatřiceti, dvakrát ženatý, válečník proslulý porušováním smluv a nepřátelstvím k papežství. Jeho druhá manželka Aliénor v tu dobu žila. Anna měla jednatřicet, byla královna vdova, regentka, matka tří francouzských princů. A do Raoulových rukou prostě vstoupila.
Co se mezi nimi odehrálo, kroniky kreslí dvojím způsobem. Jedna verze tvrdí, že Raoul Annu unesl. Druhá, že se královna k němu vypravila dobrovolně. Moderní historikové (Christian Raffensperger ve své knize o Kyjevské Rusi v evropském světě, 2012) se přiklánějí ke druhé verzi: Anna a Raoul se znali od dvora už několik let.
Raoul jednoduše zapudil svou žijící manželku Aliénor a oženil se s Annou. Pro francouzskou církev to byla dvojnásobná katastrofa: bigamie u jednoho z nejmocnějších šlechticů Francie, navíc s ovdovělou královnou. Aliénor podala stížnost k papeži Alexandru II. Ten roku 1062 nařídil Raoulovi, aby Annu propustil a vrátil se k první ženě. Raoul odmítl. Papež ho exkomunikoval. Anna zůstala s Raoulem.
Cítila, že je v jeho přítomnosti jiná. Když přicházel do její komnaty po dni stráveném ve sněmovně, vůně koně a kovu se mísila s rozteklým voskem svíček a s tím zvláštním teplem dvou těl, jež už neoddělovala protokolární čára dvora. Ruka, kterou jí položil na zápěstí, vážila víc než žezlo, jež nesla jako regentka. Tady nikdo nezapisoval, kdo komu z manželů věnoval pozornost; tady nebyl kronikář, ten pán s pergamenem.
S Raoulem žila třináct let. V kanceláři Crépyů ji oslovovali jako královnu, ne hraběnku. Filip I. mezitím dospěl, převzal vládu a podle dochovaných pramenů se s matkou nakonec smířil; je doloženo, že navštěvovala dvůr a vystupovala na obřadech až do počátku 70. let.
Hrob, jenž se ztratil
Raoul zemřel kolem roku 1074. Anna ho přežila o jeden, možná dva roky. Smrt se uvádí kolem roku 1075, ale přesné datum žádný pramen neuvádí. Místo jejího posledního odpočinku není známé; tradice ji spojuje se Senlis. Hrob nikdy nikdo nenašel. V 19. století se francouzští archeologové několikrát pokusili identifikovat ostatky v Senlis, výsledek byl pokaždé neprůkazný.
Co po ní zůstalo: jediný dochovaný vlastnoruční podpis kapetovské královny, azbukou, na listině z roku 1063, Texte du Sacre v knihovně remešské katedrály, opatství Saint-Vincent. A samozřejmě Filip I., zakladatel dvousetleté větve kapetovské monarchie.
Ve dvacátém století Anna obsadila místo v ukrajinské národní paměti. Připomíná ji opera Antína Rudnyckého (1969), sovětský celovečerní film z roku 1978, série známek a pomník v Senlis financovaný ukrajinskou komunitou ve Francii roku 2005. Roku 2017 vznikla diplomatická roztržka, když ruský prezident Vladimir Putin při návštěvě Versailles, jejímž hostitelem byl Emmanuel Macron, veřejně označil Annu za „ruskou princeznu“. Ukrajinští historici i diplomaté protestovali.
V remešské katedrále dodnes leží slovanský evangeliář, jejž legenda spojuje s Annou z Kyjeva. Kniha psaná písmem její mateřské řeči – písmem, jímž se podepsala pod jedinou dochovanou listinou, na niž kapetovská královna kdy vlastní rukou napsala své jméno. A žádný z francouzských králů, kteří se v Remeši dávali korunovat, tu první větu nedokázal přečíst.
Zdroje a další čtení:
1. Anne of Kiev – Wikipedia, Wikipedia
2. Anna Yaroslavna – Encyclopedia of Ukraine, Canadian Institute of Ukrainian Studies
3. Anne of Kiev – Columbia Epistolae, Columbia University
4. Anna Yaroslavna in History and Ukrainian Imagination, Dumbarton Oaks
5. Christian Raffensperger – Reimagining Europe: Kievan Rus' in the Medieval World, Harvard University Press, 2012
