Článek
Já tehdy poslouchal v podstatě to, co poslouchali rodiče: Grossmanna, Zelenáče, Abbu, Boney M a americkou country. A pak jsem najednou objevil Banjo band Ivana Mládka. Svěží melodie, originální a vtipné texty, neotřelé aranže a showmanství všech členů kapely - to mě zaujalo.
Zanedlouho už jsem si sehnal a poslouchal všechny jejich gramofonové desky a audiokazety, na zdi se mi objevil obrovský plakát Banjo bandu se všemi podpisy (táta pracoval v podniku ČS Spoje s paní Pešákovou, manželkou Ivo Pešáka z Banjo bandu), a k Vánocům jsem po rodičích požadoval - co jiného než banjo. Toho jsem se nakonec dočkal, byla to čtyřstrunka s blánou z oslí kůže, přesně takové, jaké třímal v ruce Waldemar Matuška ve filmu Fantom Morrisvillu, kde ho na konci písničky zlomil a byl z něj samopal (z toho banja, samozřejmě).
Moje seznamování s nástrojem začalo, a postupovalo kupředu pomalými, ale jistými krůčky. O pár týdnů později jsem už ve škole na hodině hudební výchovy předvedl Mládkovu písničku Rožnovské hodiny, stylem zpěv a brnkání tónů na jednu strunu. Úspěch jsem sklidil, ale spíše proto, že jsem celkem zdařile imitoval hlas IM - to mi zůstalo dodnes, i když mě vzbudíte o půlnoci, zahraju vám a zazpívám Zkratky včetně těch pekelných akordů 🙂. Každopádně jsem od té doby tvrdil, že „hraju na banjo“, což v osmé a deváté třídě spíše znamenalo to, že jsem chtěl být zajímavý pro děvčata.
Jak šel čas, dostal jsem se na střední školu strojnickou, a tam jsem se seznámil s kamarádem Pavlem, který hrál na kytaru a hned prohlásil, že založíme kapelu. Zaradoval jsem se, a revival Banjo bandu (protože nic jiného pro mě nepřicházelo v úvahu) začínal nabývat konkrétnějších obrysů. Až přišel ten osudný večer…
Jako pubescenti jsme chodili do kina docela často, nejraději na italské, francouzské a britské komedie. Tentokrát jsme ale vyrazili do centra Prahy na nějaký životopisný film s mě nic neříkajícím názvem Elvis Presley. Od prvních tónů a záběrů na Krále, ve skvělém podání Kurta Russela, mi bylo jasné, že všechno odteď už bude jinak. Prachovské skály se rozpadly na prach, a místo nich Modrý měsíc nad Kentucky osvítil Hotel zlomených srdcí, kde jsem si zvesela zpíval, že Všechno bude fajn, mámo. Tenhle obrat o 180 stupňů překvapil i rodiče, zvlášť když jsem se začal pídit po všemožných rokenrolových nahrávkách, a začal poslouchat kromě Krále velikány jako Buddy Holly, Chuck Berry, Little Richard, Jerry Lee Lewis a další. Zajímavé bylo, že oba dva moji oblíbenci - ten původní i ten nový - měli společné snad jen ty černé kotlety. Banjo se ocitlo v koutě, a zapadané prachem jen závistivě sledovalo, jak cvičím na čerstvě darovanou kytaru všechny známé pecky od Elvise.
Jelikož ale v té době nebyly Elvisovy nahrávky v Čechách běžnou součástí pultového prodeje, a já chtěl mít prostě VŠECHNY songy Krále rokenrolu, co se daly sehnat, napadlo mě začít s filmem, který mě tak nadchl. Při své (asi dvacáté) návštěvě filmu jsem si nenápadně vzal pod bundu svůj objemný mono kazetový přehrávač značky Magnetoscope se zabudovaným mikrofonem (darovaný otcem, který si pořídil ještě objemnější JVC). Vybavil jsem ho novými baterkami z podniku Bateria Slaný, a vloženou již nahranou kazetou s písničkami Banjo bandu. Moc kazet jsem tehdy nevlastnil, vlastně jich bylo celkem asi deset, a tohle byla jediná možnost - přemazat záznam svého původního oblíbence novým. Tak to koneckonců někdy chodívá i v životě. Začal film, úvodní hudba, a já zasednuvší v první řadě odhodlaně zmačkl tlačítko REC. Přes kazeťák jsem měl přehozenou bundu, kdyby náhodou šla kolem všetečná uvaděčka. Nahrával jsem co šedesátiminutová kazeta dovolila, třicet minut na jedné straně, a třicet minut na druhé. Natěšeně jsem pak pospíchal z kina, a doma nedočkavě pustil čerstvou pirátskou nahrávku.
Ukázalo se ale, že Ivan Mládek se nehodlá vzdát bez boje. Kazeta, na které byla nahrávka Banjo bandu, pocházela od východoněmecké firmy Orwo, a byla to tehdy jediná alternativa k československým páskám Emgeton, které pro svoji neobvyklou tuhost mohly sloužit spíše jako klínový řemen do motoru, než k zachycení audio nahrávek. Ale zpět ke kazetě Orwo. Nebyla nejnovější, a také její povrch se skládal z několika rýh, které způsobilo špatné vedení a navinutí mechaniky. Ve výsledku to znamenalo, že Elvis nastoupil se svou vypalovačkou, zazpíval: „Train I ride…“ a pak se z hloubi záznamu vynořilo typické banjo a hlas Ivana Mládka: "Když jsem šel do Michle, tížily mě krychle…"načež Elvis kontroval: „…sixteen coaches is long…“ a Mládek doplnil: „…tak jsem šel zas rychle.“ Tento podivný souboj dvou nesourodých stylů a zpěváků se bohužel táhnul celou kazetou, od začátku, přes otočení v polovině kazety, až do poslední šedesáté minuty. Pro oba hudebníky to byla sice nakonec remíza se ctí, ale pro mě to bohužel znamenalo ztrátu celé kazety, neboť jsem se po této zkušenosti již neodvážil tuto kazetu přemazávat. Věčný souboj uchovaný na analogovém kazetovém pásku tedy nakonec vyřešil až čas, a vynálezce cédéčka, u kterého podobné kompromisy nepřipadaly v úvahu. A já jen občas s nostalgií mrknu na svojí dosud funkční sbírku audiokazet, zvláště pak na tu poličku nahoře, kde se skrývají moje úplně první nahrávky, mezi nimiž ještě určitě dodnes někde leží i ta letitá páska Orwo s přirozeně vzniknuvším žánrovým mixem, o kterém se může většině dnešních DJ jen zdát 🙂.
