Článek
Jedno takhle v pátek jsem měl sraz s Haroldem, naším bývalým zpěvákem, a to v Karlíně, v jedné hospůdce. Nasednul jsem tedy kolem půl sedmé na metro na Pankráci a zamířil směr Florenc. Stál jsem hned vedle dveří, metro bylo relativně plné, a já se nerad cpu mezi uličky.
Většinou, jak to tak bývá, člověk obhlédne své okolí, aby věděl, „s kým to jede“. I já jsem tak učinil. Nic zvláštního. O stanici dál jsem se podíval, kdože to sedí pode mnou na sedadle. Tedy podíval - lovil jsem v náprsní kapse mobil a sluchátka, abych si zpříjemnil cestu. Seděla tam mladá hnědovláska s tmavýma očima, které se (nejspíš už pár vteřin) upíraly přímo na mě. Usmál jsem se. Z větší části tomu faktu, že kouká zrovna na mě. Ona ale kupodivu můj úsměv opětovala, a významně se podívala na kamarádku, která stála kousek vedle.
„Máte hezkýho dráčka!“ vypálila najednou.
(Jakýho dráčka? CO tím proboha myslí?) Pak jsem se uklidnil - měl jsem na krku přívěšek, dárek od kamarádky.
„To je drak nebo netopýr?“ pokračovala zvědavě. Tohle už bylo na pováženou. Najednou jsem musel řešit dvě věci najednou - přemýšlet, co to za potvoru mám vlastně na krku (čímž jsem se nikdy předtím nezabýval) a jak se chovat k té zvědavé dvacítce, která očividně a bezostyšně chtěla pokračovat v konverzaci.
(No tak už něco řekni! Ale co sakra? Co jako? Řekni že to je drak! To ale už ona ví! To je fuk, hlavně si už přestaň žmoulat ty sluchátka v ruce! To se ti řekne, jsem nervózní!)
„Je to spíš drak, netopýr by neunesl ten meč, co má v pařátech.“ (Konečně něco kloudného, uf.)
Děvče přikývlo. Další významný pohled na kamarádku. Ta už se začala uculovat.
„Ehm….dala mi ho kamarádka!“ napadlo mě spásné zakončení konverzace.
Hnědovláska po mě loupla očima a klidně pravila:
„No to je hezkej dárek, na to se vám budou dobře balit baby!“ (Jak to že je tak pohotová?)
Měl jsem pocit, že se uculuje už i osmdesátiletá babička, co seděla naproti.
(Co na to ale mám říct? Leda snad…ne to je blbý. Nebo…neee moc lascivní…a co třeba…no to už vůbec! Ale něco řekni, nebo budeš za idiota, v lepším případě.)
„Něčím hezky voníte, co je to?“, pokračovala nemilosrdně.
Tak teď už mě polilo horko. (Proč mě někdo nevaroval, že se tohle stane? Je to jako jít na zkoušku z matiky, když umíte jednu otázku ze třiceti). Díky pudu sebezáchovy se ve mě probudil komik.
„To bude asi ta Tullamorka, dal jsem si panáka, než jsem šel…“ (Ale já si ho opravdu dal, nekecám!)
Dívka se zasmála, a konec úsměvu směřovala na mě. Přijeli jsme do stanice Muzeum.
Ladně se kolem mě protáhla ke dveřím, přičemž o mě lehce zavadila:
„Tak se mějte pěkně!“ Poslední pohled tmavých očí.
„Vy taky,“ zmohl jsem se na vyčerpaný úsměv. A byla pryč, zanechávajíce mě v úvahách, co by se stalo, kdyby…
Nejlíp to shrnul Harold, když jsem mu to potom v hospodě vyprávěl:
„Měls je vzít sebou!“ Hm…jak prosté. To mě opravdu nenapadlo.
