Článek
Všechno to začalo naším koncertem v Horním Maxově. To je v kopcích nad Jabloncem. Naše vystoupení bylo součástí velké grilovačky v jednom horském penzionu, který tam dnes už nestojí. Dorazili jsme na louku před penzionem, kde bylo improvizované parkoviště. Navzdory varování meteorologů, jak to tak bývá, ani nesněžilo, ani nepršelo, takže podmínky byly ideální. Nicméně před námi hrající country kapela složená z místních dobrovolníků svou produkcí déšť přivolala. To nám ovšem moc nevadilo, měli jsme hrát na zahrádce, která byla téměř perfektně zastřešená. Bohužel, jenom téměř. Voda si vždycky najde cestu, jak se říká, a tak se stalo, že přesně tou jedinou skulinkou ve střeše se pár kapek vydalo na cestu, a co čert nechtěl, dopadly přesně na náš mixpult, konkrétně na vstup č.7. Samozřejmě až během našeho hraní, kdy už jsme byli takzvaně na pozicích, a mixpult nestřežen za našimi zády. Zvuk, který se následně ozval, zpočátku vypadal jako součást velmi pěkného a vydařeného sóla. Ve skutečnosti to však naříkal elektronický obvod, který se tímto loučil se životem. No nic, vstupů nám tam zbylo ještě hodně. Svedli jsme vodu jiným směrem a hrálo se dál.
Po produkci, která byla celkem úspěšná (už jen proto, že asi 20 lidí nás vydrželo poslouchat přesto, že déšť neustával a teplota poklesla na 10° Celsia), se šlo vybírat „na kapelu“. V ten moment byly záchodky a přilehlé chodby penzionu plné lidí a na place nezbyl skoro nikdo. Nakonec jsme vybrali tak nějak aspoň na benzín. Naložili jsme aparaturou své dva kapelní vozy a chystali se odjet. Pršet sice přestalo před hodinou, ale louka byla podezřele měkká na došlap. První auto se rozjelo plnou rychlostí a jen taktak se zachytilo předními koly zpevněného povrchu cesty, která vedla kolem improvizovaného parkoviště. Náš druhý vůz Vitouš (Mercedes Vito, pozn. aut.) to ovšem už nezvládl. Plně naložen aparaturou polykal předními koly trsy trávy a hlínu, až nakonec rezignovaně skončil slabé dva metry před nájezdem na štěrkovou cestu, připomínaje svým vzhledem zápasníky v bahně. Šli jsme sice do hospody pro pomoc, ale ta se v tuto noční dobu sestávala už jen z teoretických úvah a rad tří místních štamgastů, kam zatočit volantem a co při tom dělat. Protože jsme z kapely zbyli jen dva, a náš zpěvák, řečený Kuře, seděl za volantem, nezbývalo mi než přiložit ruku k dílu, respektive k zadnímu blatníku Mercedesu, a zkusit zatlačit. Za své nezištné úsilí jsem byl zakrátko odměněn - po podklouznutí pravé nohy jsem se poroučel kompletně do bahnitého močálu za autem. Když jsem se zvedl, vypadal jsem tak, že by se mě lekl i sám Jožin z bažin. Když nakonec Kuře na radu jednoho z „odborných poradců“ zajel do hluboké brázdy v louce, kterou považoval v té tmě za cestu, a ocitl se rázem až po prahy auta v bahně, usoudili jsme, že ráno bude moudřejší večera. Zanechali jsme tedy vůz svému osudu a šli přenocovat do penzionu.
Ráno byla situace opravdu trochu jasnější. „Tak tohle je na traktor!“ prohlásil jsem. Kuře tedy investigativně zjistil, kdo v nejbližším okolí vlastní ten Pražáky opovrhovaný stroj, a kolem deváté ráno se v dáli na polní cestě skutečně objevil. Přiřítil se jako blesk, se stříbrnou metalízou na kapotě a typickým znakem zuřivého býka - ano, bylo to Lamborghini. Traktorista nelenil, připevnil ocelové lano ke kouli našeho Vitouše, a vytáhl ho z bahnité louky jako jahodu ze šlehačky. Na rozdíl od cukrárny nás ovšem tenhle dortík stál pětikilo. Zamávali jsme našemu zachránci, a když zmizel za zatáčkou, smutně jsme se podívali do peněženky, kde předtím byly peníze vybrané za koncert.
„Tak jsme si vydělali na Lamborghini…“ pravil Kuře sklesle.
Ale uznejte - komu z hudebníků se to dnes povede? :-)
