Článek
„Možná jsem chtěl být Che Guevara, ale nestal jsem se jím. Ale právě díky Guevarovi jsem přijel na Kubu, čistě náhodou. V roce 1987 mi můj přítel francouzský novinář navrhl, abych natočil dokumentární film o této osobnosti. Vrátil se zrovna z pobytu na ostrově, kde se setkal s členy rodiny a blízkými této kubánské ikony. Ani na vteřinu jsem neváhal a souhlasil jsem,“ vypráví komik Pierre Richard.
„Jakmile jsem vkročil na kubánskou půdu, překvapila mě vstřícnost lidí. Nikdy bych si nedokázal představit, že moje filmy jsou v této zemi, kterou nám naše média vykreslovaly jako útočiště nebezpečných komunistů, tak populární.
Tři týdny natáčení byly plné emocí. Problémy nastaly paradoxně až při návratu, protože jsme vezli několik kilometrů filmového materiálu - když Kubánci začali mluvit o Che Guevarovi, bylo téměř nemožné je zastavit, a tak jsme točili a točili.
Poté jsem se tam často vracel. Naposledy jsem tam strávil téměř tři měsíce natáčením verze televizního filmu Robinson Crusoe (2002). Bylo úžasné pracovat s Kubánci, protože jsou velmi zruční a jsou to velmi přátelští lidé s trochu jiným způsobem práce, odlišným od toho našeho. S nimi se mi pracovalo velmi přirozeně.
A jednoho dne jsem se tam setkal se samotným Fidelem Castrem. Bylo to několik měsíců po natáčení filmu o Che Guevarovi. Nevzpomínám si, jestli to bylo na konci roku 1987 nebo na začátku roku 1988. Vrátil jsem se jako turista na Kubu, a tam mi překvapivě oznámili lidé z jeho blízkosti, že mě Fidel chce vidět. Souhlasil jsem, ale pak se dlouho nic nedělo. Teprve den před mým odletem za mnou přišli, že mě zve na recepci. Vysvětlil jsem, že musím odletět do Francie následujícího rána a že pak už nebude žádný další let, který by mi umožnil dorazit včas. Velmi klidně pak pronesli větu, která mi připadala neskutečná, ale smířil jsem se s ní: ‚Zůstaňte, něco vymyslíme.‘ Vůbec nevím jak, ale skutečně „něco vymysleli“.
Během toho večera jsem se ocitl mezi téměř 600 lidmi, mezi nimiž byly i hlavy států. Měl jsem pocit, že si s nimi nemám co říct, protože nikoho z nich jsem doopravdy neznal. V tu chvíli se objevil Fidel Castro. Začal zdravit hosty. Dostal se až k místu, kde jsem stál se svou překladatelkou, pozdravil mě a asi tři minuty se mnou mluvil. Pak se vrátil k vítání dalších hostů.
Obrátil jsem se tedy na svou tlumočnici a řekl jí: ‚Jsem rád, že jsem ho potkal, ale myslím, že jsme nemuseli kvůli tomuto okamžiku zrušit můj cestovní plán. Pojďme domů.‘ Ona mi odpověděla: ‚Ne, musíme zůstat.‘ O půl hodiny později zůstalo v sále 400 lidí a já se zeptal své překladatelky, vlastně jediné osoby, která se mnou mluvila: ‚Jdeme?‘ A ona znovu trvala na tom, abych zůstal. O půl hodiny později, když v sále zůstalo 200 lidí, jsem se zeptal: ‚Jdeme?‘ A ona opakovala: ‚Ne, ještě ne.‘ Sál byl téměř prázdný, když mi řekla, že musíme jít do jiného sálu.
Ten byl menší, ale bylo v něm asi padesát latinskoamerických intelektuálů, mezi nimiž byl i Gabriel García Márquez. Bylo to děsivé - tolik osobností, a já s nimi nemohl prohodit ani jediné slovo. Chtěl jsem rychle odejít, ale moje překladatelka trvala na svém: ‚Ještě ne‘, a klidně nadhazovala nová témata k rozhovoru. O několik vteřin později jsem v místnosti napočítal už jen 30 lidí. ‚Tak co, půjdeme?‘ Stále stejná odpověď. Když už v místnosti zůstalo jen 15 lidí, zopakoval jsem svou žádost a ona svou odpověď. Pak už jsme byli jen tři. Pak už jen ona a já v zadní části místnosti. Celý večer byla jediná osoba, se kterou jsem mluvil.
Pak jsem ho uviděl přicházet z hloubi chodby a blížit se ke mně. Myslím, že jsme si povídali asi 45 minut. Měl jsem za to, že se mě bude ptát na můj film o Che Guevarovi. Doufal jsem, že mi k tomu bude klást otázky. Neudělal to, ale později jsem se dozvěděl, že film viděl a že se mu líbil. Mluvili jsme o kubánské kuchyni a o moři. Ani slovo o politice. Za třičtvrtě hodiny na to mi řekl: ‚Děkuji, že jste přišel,‘ a odešel.
Během těch 45 minut jsem si 45krát pomyslel, že je to nesmírně charismatická osobnost. Fascinovaně jsem ho pozoroval, protože byl fascinující, je velmi vysoký a při mluvení hodně gestikuluje. Ať už Fidela Castra máte rádi, nebo ne, pravdou je, že ten muž je mýtus. Setkal jsem se s dalšími lidmi, kteří měli stejný pocit, když stáli před ním, a říkali mi: ‚Vůbec jsem ho neměl rád, ale poté, co jsem ho pozdravil a půl hodiny poslouchal, změnil jsem názor.‘ Fidel Castro má mimořádné charisma, je obdivuhodný. Je to jedna z největších osobností 20. století. Ve Francii není nikdo, kdo by se mu vyrovnal, dokonce ani Charles de Gaulle. Ten muž je živoucí legenda,“ uzavřel Pierre Richard své vyprávění.
Když se ho poté jiný novinář ptal, jestli se spřátelili, Pierre jen zavrtěl hlavou: „Sice jsme si slíbili, že se ještě uvidíme, ale ani jeden z nás toho druhého už nekontaktoval. Co se mě týče, dal jsem pak přednost Depardieuovi,“ končí se smíchem slavný komik.
