Článek
Jednou, před pár lety, za ním o polední pauze přišel hlavní inženýr Giorgio. A tvářil se docela vážně.
„Copak se děje, Giorgio, jsi nějaký zachmuřený“, podivil se ředitel Paolo.
„Máme problém, řediteli. Výrobní linka na lyže už týden stojí kvůli poruše.“
„Ale to přeci vím, Giorgio, zítra už konečně přijedou odborníci z Milána a uvedou ji do provozu!“
„Ano řediteli, ale to není ten problém“, upřesnil Giorgio, „problém je v tom, že linka na hůlky celou tu dobu běží!“
„A?“
„No, a tím pádem máme teď trochu větší nadbytek hůlek!“
„Kolik?“
„No, asi tak dva milióny kusů!“
„Dva milióny kusů?“ vytřeštil oči ředitel,"no to nemyslíte vážně. Co s tím budeme proboha dělat???"
„No, musíme něco vymyslet“, zadumal se hlavní inženýr.
V místnosti byl také přítomen pracovník marketingu Tomaso.
„Podívejte pánové, mám nápad. Co kdybychom dali do všech místních novin, a potažmo i na internet, článek o úplně novém sportu, který přišel…dejme tomu ze Švédska, nebo Grónska, to je celkem jedno…“
„O čem to mluvíš? Jaký sport?“, divili se oba zastupitelé firmy.
„No sport, při kterém se normálně chodí, akorát v ruce budete přitom mít ty lyžařské hůlky.“
„Ale prosím tě, Tomaso, co je to za pitomost, copak tohle by někoho zajímalo?“
„Pánové, potřebujeme prodat ty hůlky - nebo ne? Potřebujeme! Takže - stačí už jen vymyslet název, a uvidíte sami - lidi to chytne, věřte mi!“
„Hmmm, co třeba Zdravá chůze? Být zdravý a fit, to dneska frčí, ne?“, navrhl ředitel Paolo.
„Ne, to ne, to spíš lidi odradí, jak je v tom zdraví, hned si to spojí s nemocnicí nebo pojišťovnou,“ nesouhlasil Tomaso.
„A co takhle Severská chůze (Nordic walking)? Když by to jakoby pocházelo ze Švédska“, navrhl Giorgio.
„Ano, to by šlo“, souhlasil ředitel, „rozjeďte kampaň. Každopádně, je to na vaší zodpovědnost. Ale pokud to vyjde, Tomaso, máte u mě dvojnásobné prémie za celý rok! Tedy…za půl roku, chtěl jsem říci.“
„Uvidíte sám, šéfe“, usmíval se Tomaso.
Za několik týdnů se skutečně prodaly velkou rychlostí dva miliony lyžařských hůlek a lidé začali ve velkém provozovat nový „sport“ Nordic walking.
Ředitel Paolo vyplatil Tomasovi prémie téměř tak, jak slíbil, a obrat firmy se ten rok zdesateronásobil.
Všichni si užívali zisku a hojnosti, kterou jim poskytla nečekaná popularita, díky které se stala firma hlavním dodavatelem hůlek na celý světový trh.
Až do dne, kdy se zase objevil v kanceláři ředitele zachmuřený hlavní inženýr Giorgio. Zastihl tam jak mírně obtloustlého ředitele, tak i usmívajícího se nově jmenovaného ředitele marketingu Tomasa, jak si vesele povídají: „Hele, Tomaso, těch hůlek se teď chytli i nějací doktoři, tvrdí prý dokonce, že je to zdraví prospěšné!“
„Vidíte, řediteli, co jsem říkal?“ smál se Tomaso. Ředitel pak ale zpozoroval hlavního inženýra.
„Copak je, Giorgio, došel materiál na hůlky, nebo co? Proč jsi zase tak smutný?“
„Řediteli, stal se strašný omyl. Ta naše počítačem řízená výrobní linka…jeden z programátorů zadal do počítače špatnou šířku lyže a tohle…tohle z ní vylezlo.“
Giorgio hodil řediteli na stůl kus prkna.
Ředitel se zadíval na předmět pozorněji.
„No, vypadá to jako lyže, ale…je to mnohem širší. Co s tím teď budeme dělat?“
„Je toho nařezáno už asi milion kusů…“, špitl Giorgio.
Marketingový ředitel Tomaso vstal a pravil:
„No, jeden nápad bych měl.“
„Ano? Sem s ním, Tomaso!“
„Podívejte - co kdybysme rozhlásili, že, dejme tomu v Kanadě lidi jezdí jenom na jedné, široké lyži? A je to mnohem zábavnější než na dvou? A kromě toho, nepotřebují vůbec žádné hůlky? Beztak nám hůlky docházejí, nestačíme zásobovat všechny obchody s potřebami pro tu Severskou chůzi….“
„No ano, dobrá, ale – musíme to prkno nějak pojmenovat, ne?“ vmísil se do řeči ředitel Paolo.
„Dejte mi chvilku, nad tím jsem ještě nestačil zapřemýšlet“, pokrčil rameny Tomaso.
„No, vypadá to spíš jako prkno, než jako lyže“, uvažoval nahlas inženýr Giorgio, „co to nazvat třeba - Sněžné prkno?“
„Sněžné prkno? Anglicky Snowboard? To nezní špatně, to by se mohlo chytit“, spokojeně pokýval hlavou ředitel Paolo.
O pár týdnů později se rozjela výrobní linka, a chrlila tisíce zkažených lyží, na které dělníci montovali upravené vázání. Výrobek měl ve světě obrovský úspěch…
Půl roku nato se konal firemní večírek. Díky dvěma marketingovým trikům, které měly původně jen zakrýt chyby ve výrobě, si tato společnost mohla dovolit uspořádat večírek na slunné Havaji. Jedlo se, pilo, zpívalo. Když byli všichni v nejlepší náladě, naklonil se ředitel firmy k řediteli marketingu a zeptal se:
„Jak jste vlastně věděl, Tomaso, že tyhle naše, vlastně zmetky, budou mít takový úspěch?“
„To je jednoduché,“ odvětil Tomaso, „stačí umět trochu improvizovat, a všichni vám na to skočí. Jako třeba tenhle pes.“
Tomaso zvedl ze země házecí talíř a hvízdnul na přiběhnuvšího kokršpaněla: „Chytej!“
Pes se vrhl po talíři.
„Co to děláte, Tomaso?“ podivil se ředitel.
„Nový sport, šéfe. Vy ho ještě neznáte? Házení talířů, neboli frisbee, už lidi nebaví, ale psy to jistě nadchne,“ usmíval se Tomaso.
„Rozumím“, kýval ředitel hlavou, „koupíme ty krachující firmy na frisbee talíře, a budeme tomu říkat třeba - dog frisbee!“
Lidstvo je totiž ve své nedokonalosti velice snadno oklamatelné…
