Článek
Dnes ráno jsem na sebe hodil červené tričko a černé kalhoty a vyrazil na nákup do supermarketu. Cestou z domova jsem se rozhodoval mezi Billou, Lidlem, Tescem a Albertem, a vyšla z toho vítězně Billa. Dobrá, jdu tam.
Vešel jsem tedy do osvíceného supermarketu (bylo tam skoro prázdno) a hned v oddělení zeleniny ke mě přistoupila jakási panička a spustila:
„Tie váhy nefungujú! Môžete s tím dačo urobiť?“
„No já nevím, paní, já jsem teď přišel…“
„Ako to?“ podivila se.
„Ach, vy niestě…“
„Ne, to nejsem.“
„Prepáčtě, zmýlila som sa…“ omlouvala se.
S úsměvem jsem odkráčel k chladicím boxům, ale ten úsměv mi nevydržel dlouho.
Přistoupil ke mě vetchý stařík s vozíkem a smutně pravil:
„Prosím vás, máte ještě jahody?“
„No, to fakt netuším, možná doma v lednici..“
„Prosím?“ zarazil se, „aha, vy nejste odtud…tak pardon.“
Co jsem to vlastně chtěl? Dědek mě úplně rozhodil… Jo, listový těsto!
„Prosím vás, kde je listové těsto?“ zeptal jsem se tlusté prodavačky v červeném triku, stejném jako jsem měl já, jen s mini nápisem Billa.
„Ty nevíš, kde máme těsto?“ houkla na mě rozzlobeně. Pak se zarazila.
„Ježiš promiňte, myslela jsem že jste od nás.“
To už jsem ale hýkal smíchy, a v duchu si přísahal, že při každém odchodu na nákup budu pečlivěji vybírat svůj „outfit“ podle pracovníků daného obchodu.
