Článek
Už jen pouhý fakt, že se v městě perníku a dostihů nachází taky letiště, je veřejnosti tak málo známý, že i protřelý terorista musí sáhnout po mapě Čech, aby se dozvěděl kde vlastně ty Pardubice leží. Ovšem pokud si myslí, že vystoupí na pardubickém nádraží z Regiojetu s batohem plným výbušnin a má vyhráno, šeredně se mýlí.
Přímé spojení nádraží-letiště totiž neexistuje, a místní dopravní systém s přestupy je natolik sofistikovaný, že ani hackeři ze světoznámé skupiny Anonymous dodnes nedokážou přesně určit co, kdy, a kudy na letiště vlastně jede.
Přitom je to tak jednoduché. Ráno se sejdou řidiči pardubického dopravního podniku, linek 8 a 88, a střihnou si oblíbenou dětskou hru kámen-nůžky-papír. Ten kdo prohraje, jezdí celý den na letiště. Ale aby se nemusel stydět že prohrál, na displeji autobusu si rozsvítí krycí název „objížďka Svítkov“, čímž dokonale zmate i vyškoleného profesionála.
Zoufalému a již značně netrpělivému atentátníkovi tedy nezbývá, než se vydat pěšky a spolehnout se na rady místních obyvatel. Podle jejich máchání rukama a rozevlátých gest nakonec dojde k vysoké budově, o níž se radostně domnívá, že je to nejspíš řídící věž letiště. Bohužel, je to startovní věž přilehlého dostihového závodiště.
V tomto okamžiku školený džihádista již naplno propuká v zoufalství a tluče svým granátem o dno Taxisova příkopu se slovy: „Že já blbec nezůstal u polní kuchyně! Můj kebab měl aspoň smysl!“ Když mu ovšem nad hlavou zasviští kopyta trénujícího Váňova Železňáka, naposledy se vzchopí, utře slzy do svého turbanu a vydá se nejistým krokem vpřed. Po hodinovém bloudění mezi rodinnými domky se na něj konečně usměje štěstí - sledujíc skupinku domorodých pupkatých tatíků v šortkách a s kolečkovými kufry dorazí do areálu letiště.
Zde je ovšem znovu zmaten - na konci letištní haly, zvíci velikosti běžného obývacího pokoje, místo statných zamračených policistů spatří za pultem usměvavou barmanku, čepující Plzeň a prodávající šunkové chlebíčky. Rodinnou atmosféru dotváří dětský koutek s kreslícími a Lego stavějícími dětmi. Pohotoví důchodci-baliči mu mezitím v dobré víře a zdarma na mechanické točně obalí batoh s výbušninou igelitovou folií tak, že jej už nerozezná od ostatních zavazadel.
To už ale náš hrdina nevnímá, a jako v transu nasedá do autobusu a odjíždí na letištní plochu. Poté co vystoupí a nechápavě zírá na rozjezdovou dráhu, kterou by Jan Železný v klidu oštěpem přehodil a ještě by vyplašil zajíce hrajícího si na poli někde u Hradce, pochopí, že mu jeho sebevražedný instruktor mnohé zatajil. Smutně se rozhlédne po české krajině a odchází se vydat dobrovolně do rukou policie.
Už ví, že na to, aby v této zemi uspěl, by mu nestačil ani celoživotní výcvik…
