Článek
Co se týče auto-motoristického nadšení, byl jsem vždycky trochu pozadu. Zatímco moji vrstevníci, a jejich mladší bratři se už dávno proháněli ve vypůjčených a otlučených škodovkách, já i ve svých pětadvaceti letech dával přednost pohodlné sedačce v autobusu nebo v metru. Nechtěje však být v padesáti terčem posměchu o generaci mladších „závodníků“, odhodlal jsem se i já pořídit si řidičský průkaz. To se povedlo, dokonce hned napoprvé o rok později. Potřeboval jsem se ale rozjezdit, a to tak, abych nebyl příliš nervózní pokaždé, když usedám do plechového oře. Párkrát jsem si auto půjčil, firemní, ale pořád to nebylo ono. Nervozita ne a ne odejít. Když jsem takhle jednou nervózně jel půjčenou Škodou 100 z Votic až na Pankrác se zataženou ruční brzdou, a divil se, že „to nějak netáhne“, řekl jsem si po vystoupení v oblaku dýmu: Tak a dost, musíš si koupit vlastní vůz.
To se zadařilo v roce 1998, kdy mi kolega z práce přenechal za mrzkých 20 tisíc korun českých notně ojetý italský stříbrno-černý Fiat Ritmo, ve verzi Abarth. Samozřejmě, že ho chválil až na střechu naší firmy, jaký je to sporťák a žihadlo atd…No, dílem měl pravdu, jezdilo to celkem rychle a slušně, s vykřičníky v očích jsem se řítil po dálnici 170 km/h a připadal si jako Gagarin, když ho poprvé vystřelili do vesmíru, ve zhruba stejně velké plechové kapsli. Kolegyně v práci se na mě usmívaly se slovy: „To se ti teď budou balit baby, co?“ a jeden kolega mi dokonce vyzdobil zadek kufru samolepkou s nápisem Pankrácký Batman (samozřejmě bez mého vědomí).
Ale žádná pohádka netrvá věčně. Když jsem po třech měsících radostného svištění takhle jednou parkoval na magistrále, ulomilo se mi pravé zadní kolo. Prostě jsem zajel k obrubníku a hup, najednou jsem byl na třech. Později se ukázalo, že moje „žihadlo“ bylo dole prorezlé jako čajová konvice vylovená z Titanicu, a tam kde už hrozil rozpad karoserie, to kolega vykuk zafixoval montážní pěnou. Nicméně jsem se ho ještě nehodlal vzdát, nechal jsem zadní rameno znovu svařit a doplnil blatníky novou pěnou. Aspoň bude lehčí. Bohužel, Fiátek se z téhle „operace“ už nikdy nevzpamatoval, a při jedné jízdě do Karlína někde za hotelem Olympik cosi v motoru škytlo, a já zůstal stát. Bylo už pozdě večer, říkal jsem si nevadí, zítra řeknu tátovi a on mě přitáhne na Pankrác. Jenže - Karlín má černou duši, jak zpívá Ivan Hlas. Druhý den, když jsme dojeli s tátou k autu, bylo rozbité okénko, z motoru chyběla baterka, a z kufru nářadí, montérky a rezerva. Kola naštěstí zůstala. Silou vůle a s nohou na brzdě bez posilovače jsme s tátou vůz dotáhli do uličky za domem, kde jsem bydlel. Přestože jsem zkoušel různé šikovné a zkušené servisáky, vlastně všechny tři, co jsem znal, po vylíčení všech Fiátkových neduhů svorně zavrtěli hlavou a doporučili mi najít si jiný vůz. Bránil jsem své žihadlo do poslední chvíle, ale když se mi o několik dní později na zalepeném okénku objevil žlutý papír Výzva k odstranění vraku, zamáčkl jsem slzu v oku a rozhodl se věnovat mého plechového miláčka na dobročinné účely - tedy na díly. Nechal jsem ho odvézt za Prahu do Úhonic, kde bylo tehdy v polích celkem rozlehlé vrakoviště, a přitom dumal, co dál.
Jak jsem tak obcházel areál, a prohlížel si polorozpadlé ojetiny, můj zrak padl najednou na skupinku vozů, která vypadala celkem svěže v porovnání s ostatním osazenstvem vrakoviště, včetně pracovníků. Mezi nimi se tísnil vínový Fiat Ritmo, podobný, jako jsem měl já, jen měl vepředu po dvou kulatých světlech. „Jezdí tohle ještě?“ zeptal jsem se opatrně majitele vrakoviště. „Jo, akorát od toho už nemám papíry,“ houkl na mě. „To nevadí. Já mám,“ usmál jsem se spokojeně. „A co značky?“ Přistoupil jsem ke svému dojezdivšímu žihadlu a vytrhl espézetky z rámečků: „Značky mám taky.“ Majitel mávl rukou: „No, když myslíte. Je k mání za 14 tisíc. Šlape pěkně!“ Najednou ho začal vychvalovat. To víš, na to ti tak skočím, pomyslel jsem si. Nakonec jsme se domluvili na kulatých deseti tisících, když mi odečetl moje staré žihadlo na díly. Druhý den jsem zašel na STK, kde jsem si nechal udělat nový techničák kvůli „změně barvy“. S novou kartičkou a penězi jsem pak zajel autobusem do Rudné a pěšky na vrakoviště. Jak se říká, pěšky do Úhonic, Fiatem zpátky. Byl jsem spokojený, nové Ritmo šlapalo v rytmu, a těch pár rozdílů mezi oběma auty byly jen detaily. Nesvítila například potkávací světla. No co, byla tam ještě parkovací a dálková. Trochu se sekaly stěrače, ale ani to nevadilo. Namažu. Jen jsem si musel zvyknout na to, že motor v novém Ritmu byl dieselový, na rozdíl od benzínového Abartha. Ale to jsem zvládl, ani jednou jsem se u benzínky nespletl.
Což bylo důležité, protože mého miláčka čekala důležitá cesta. Můj kamarád Standa pořádal párty, a bylo třeba dovézt na místo v Jinonicích sud piva. A aby to nebylo tak jednoduché, onen sud piva pocházel z pivovaru Uherský Ostroh (dnes už dávno neexistujícího), což je od Prahy hodně vzdálené moravské městečko, až kdesi u Veselí nad Moravou. Tudíž, jelikož Standa nedisponoval vozem, odpovědnost padla na mě, respektive na můj vůz. Pár dnů před jízdou začalo Ritmo podezřele bručet. Zjistil jsem, že bručení pochází z výfuku, konkrétně z trubky mezi přední a zadní komorou. Byla tam tak trochu díra. Zašel jsem před jízdou do hobbymarketu a zakoupil tam vychytávku - obvaz na výfuky, který se skládal z jakési ALU fólie potažené pryskyřicí a protkané zvonkovými drátky. Obalil jsem ono bolavé místo a pevně dotáhl drátky. Bručení zmizelo. Mohli jsme vyrazit. Cesta ubíhala v poklidu a rychle. Nicméně na rovince mezi Kyjovem a Bzencem jsem zaregistroval, že bručení se ozývá znova. Zastavili jsme u krajnice, já se podíval pod auto, a ejhle - obvaz zmizel. Nebo, přesněji řečeno, vypařil se. Nerozuměl jsem tomu - proč na ten výrobek nenapsali, že je pouze jednorázový a po 250 km prostě shoří? Zbyly tam jen ty ohořelé zvonkové drátky. Co se dalo dělat. S bručícím Fiatem jsme dorazili na pivovarský dvůr, naložili se Standou sud a hurá zpátky do Prahy. Cestou jsem auto nijak nešetřil, díra tam byla tak jako tak, a čím rychleji jsme jeli, tím víc se bručení od nás vzdalovalo. Ve sto šedesáti už nebylo skoro slyšet. Každopádně, sud jsme úspěšně dovezli na místo a párty proběhla jak měla.
Následující týden jsem jezdil do práce a z práce, byl to jen kousek, z Pankráce do Kunratic, a bručení neustávalo, ba co víc, přibývalo na síle. Říkal jsem si, že po další výplatě zajedu na Prosek do nějakého výfukového servisu, kterého inzerci jsem zahlédl kdesi v novinách, a nechám ho vyměnit. Výfuk mě ovšem o pár dní předběhl, a při jedné jízdě z práce někde u Kačerova prostě zmizel. Když jsem dojel domů, už tam nebyl, a roztomilé bručení se změnilo v chrapot smrtelně zraněného mamuta. Co teď? Do výplaty ještě pár dní zbývalo, ale v tomhle stavu jsem výfuk takhle nechat nemohl. Sakra, z toho podvozku prostě MUSÍ něco vyčuhovat, ať už je to cokoliv. Zalovil jsem doma v komoře ve starých krámech, a vida - dlouhá pochromovaná sací trubice od luxu. To je ono! Běžel jsem zakoupit ještě jeden jednorázový obvaz, s tím, že 250 km už určitě do kýžené opravy nenajezdím. Vlezl jsem pod auto a vrazil chromovou trubku do torza výfukové. Jasně, byla užší, ale od toho tu byl ten obvaz. Pak jsem ještě vázacím drátem připevnil trubku k zadním závěsům původního výfuku. Dílo bylo dokonalé, a trčící kousek chromu pod nárazníkem vypadal docela efektně.
Zbývaly mi asi dva dny do výměny výfuku, když jsem byl nucen pro něco jet do centra Prahy. Vracel jsem se po nábřeží, když už se smrákalo, a tu najednou, na začátku náplavky uvidím mávající červené světlo. Policajti! A sakra, pomyslel jsem si. Zajel jsem ke kraji a připravil si doklady. Dopraváci mezitím obcházeli vozidlo. V duchu jsem si říkal: Napřed narazí na tu trubku. Pak se podívají do techničáku, a zjistí, že to není benzín, ale diesel. A pak se začnou zajímat o číslo karosérie. Až to zjistí, vyvedou mě z auta na břeh Vltavy a zastřelí služební pistolí. Moje mrtvola popluje po proudu, a najdou ji až po několika týdnech japonští turisté, zaseklou v jezu u Novotného lávky…
Z chmurných úvah mě vyrušil hlas policisty: „Tu dálniční známku máte špatně nalepenou.“ „Co…cože?“ zmohl jsem se na otázku. „No, brání vám ve výhledu, víte? Nechte si ji vyměnit, a nalepte ji víc do rohu.“ S těmito slovy mi podal doklady a ustoupil. Zpocený až na kůži jsem opatrně nastartoval, a velice jemně sešlápl plyn (to už jsem měl naučené, aby výfuk nebručel). Odjel jsem a děkoval svatému Kryštofovi, patronovi automobilistů. Ten večer se opravdu předvedl.
Když jsem se pak konečně dostal do servisu, můj Fiat se okamžitě stal středem pozornosti. Mechanici se chodili jeden po druhém dívat na auto zvednuté na heveru, a dohadovali se, co že to vlastně z toho výfuku trčí. Hlavní mechanik mezitím zuřivě listoval v asi pětisetstránkovém katalogu a mumlal si: „Ritmo, Ritmo, ale to nesedí, tohle taky ne, to je divný, co je to proboha za vejfuk?“ Po asi čtvrt hodině, když už jen bezradně stál a koukal nahoru na podvozek, jsem k němu přistoupil: „Možná by vám pomohlo, když jsem jednou otevřel kapotu, tak na hlavě motoru byl nápis Seat.“ Mechanik na mě vytřeštil oči a zanořil se znovu do té tlusté knihy. „No jasně, to je Seat Ibiza, proč jste to neřekl rovnou, chlape!“ a vítězoslavně zabodl prst do vyobrazeného výfuku. Ten mě nakonec stál asi dva a půl tisíce, ale čert to vem, hlavně že medvěd i mamut definitivně ztichli.
Téměř k dokonalosti pak o měsíc později posunula moje Ritmo srážka s Fordem Sierra. Tedy, nebyla to srážka v pravém slova smyslu - stál jsem jednoduše večer na světlech semaforu co je u přechodu u Arkád na Pankráci. Najednou se z pravého pruhu přiřítil nějaký taxikář se Sierrou, a místo aby normálně zabrzdil na světlech, tak strhnul volant a jeho nárazník potkal moje pravé přední kolo. Oba jsme vystoupili a obhlíželi škodu. Taxikář se obhajoval: „Vy jste neviděl toho týpka, co mi skočil do cesty?“ Nikoho jsem neviděl, ani jsem nemohl, a dost možná byl jenom nepozorný a prostě to do mě jen tak nakouřil. Každopádně on měl rozbitý světlomet, blinkr a utržený nárazník, zatímco Fiat - nic. Jen škrábanec na plechovém disku kola. Pospíchal jsem, takže jsem řekl, že to nebudeme řešit, sedl jsem do auta a odjel, zanechavše zkoprnělého taxikáře jeho osudu. Po cestě si říkám, co je to za divné světlo přede mnou? Dálkovky mám vypnuté a parkovačky takhle nesvítí. Byla to potkávací světla, které se srážkou s Fordem najednou probudila k životu, a od té doby fungovala normálně.
Osud však ani tomuto Fiátkovi nedopřál, aby si vychutnal alespoň roční výročí v mých službách. Měsíc nato začal celkem rychle ztrácet olej a po podrobné prohlídce se zjistilo, že má někde prasklou hlavu. Jezdit se s ním dalo, ale měnit každých čtrnáct dnů těsnění pod hlavou se mi opravdu nechtělo. Takže přestože jsem s ním zažil spoustu dobrého i zlého, musel i on do světa. Nakonec jsem ho prodal za stejnou sumu, za kterou jsem ho koupil, nějakému chlapíkovi z Ostravy. Kdo ví, možná tam jezdí dodnes. A možná taky ne. Ale zasloužil by si to.
