Shakin´ Stevens - Echoes of our times

Přiznám se, že na tento koncert jsem se těšil a obával se ho zároveň. Na jednu stranu tu byl Shakin' Stevens, britský rock'n'rollový idol sedmdesátých, osmdesátých (33 hitových singlů, z toho 4× č.1 v UK Charts) a devadesátých let, a na druhé straně Shakin' Stevens nového tisíciletí, hledající sebe sama ve světě, kde rock'n'roll už nemá tolik prostoru, jako měl dřív. Album Now listen z roku 2006 ještě sice odkazovalo na dávnou rockerovu slávu (s hity Now Listen, Trouble - cover P!nk, nebo Got my mind set on you od Beatla George Harrisona), ale v několika momentech již šlo svou vlastní cestou, nevyšlapanou a neznámou. Tato cesta ovšem nabyla na důležitosti v roce 2010, kdy dvaašedesátiletý zpěvák prodělal nečekaný infarkt a jeho hudební pohled na svět se zásadně změnil. A tak namísto rokenrolového nářezu, opěvujícího - jak onehdy poznamenal velmi trefně nezapomenutelný Ivo Pešák - lásku k druhému pohlaví, a nenávist k témuž, vydal v roce 2016 svou dvanáctou studiovou desku Echoes of our times, jejíž písně jsou plné udřených horníků fárajících v měděných dolech, trpících dětí, Armády spásy a hrdinných bojovníků za vlast. Inu, časy se mění, a osmašedesátiletá hvězda si může dovolit natočit něco, co vychází ze srdce a ze vzpomínek, které v člověku zůstávají. V podstatě se dá říct, že se Shakin' vydal lyricky stejnou cestou jako Paul McCartney s jeho Liverpoolským oratoriem, nebo třeba nedávno Sting se svým muzikálem The Last ship.

Takže vítejte v londýnském sále Shepherd's Bush Empire, který je (mimo jiné) Stevensovou oblíbenou koncertní zastávkou - v roce 2011 jsem zde byl na vystoupení jeho turné k desce Rockin' the blues. Během intra, které obstarala sympatická, leč hlasově nijak nevyčnívající country zpěvačka Danni Nichols, se zaplnil sál takřka do posledního místa - a nebyly to zdaleka pouze starší ročníky. Úvod obstaraly bicí a skladba Down in the hole, s tematickými obrázky horníků promítaných na plátně za pódiem. Vlevo od bicích, ke kterým již přes dvě desetiletí usedá technicky zdatný Howard Tibble, jsou dvě sboristky, vpravo pak dechová sekce - saxofon a trubka, saxofonista navíc obstarával foukací harmoniku a trumpetista perkuse.

Před sboristkami se pravidelně střídají v sólech a doprovodech dva sóloví hráči na akustické a elektrické kytary, a před dechovou sekcí doplňují sestavu baskytarista a pianista, měnící dle potřeby piano za kytaru nebo banjo. Shakin' Stevens křepce vybíhá na scénu, celý v černém a v tónovaných slunečních brýlích. První půli koncertu se očividně šetří, všechny své pověstné výšky přenechává sboristkám, a sám se soustředí spíše na procítěný projev a podání písní z nového alba. Nevynechá ani jedinou, z akustických balad vyniknou zejména Behind those secrets and lies a téměř soulová Suffer little children. Mezi ně řadí všechny svoje klasické hity z osmdesátých let - Marie, Marie, Lipstick,powder and paint, Hot dog a další. Je uvolněný, a až rozverně komunikuje s publikem, vtipkuje, a v další chvíli vypráví historky o své babičce, jíž patří skifflově-countryová The fire in her blood (během které se na plátně objevuje její portrét). Následující syrové blues Down into muddy water (napsané autorem Elvisova hitu Burning love) přitvrzuje rytmika a graduje první půli koncertu.

Že to se změnou svého repertoáru myslí vážně, potvrzuje druhá část vystoupení, kam řadí zcela předělanou mollovou verzi megahitu This ole house, a nebo upravenou Green door (u nás známou jako Zlá noc v podání Milana Chladila nebo Evy Pilarové). Shakin' očividně ví, co si může dovolit - celý sál je na jeho straně, lidi tančí, tleskají a pískají (a také neustále chodí pro pivo, což je v tomhle decentním sále trochu nezvyklé, ale nikdo to neřeší). Kapela šlape jako dobře namazaný stroj, a zpěvák si konečně může dovolit opřít se plným hlasem do svých největších hitů. Docela pochopitelně v této koncepci chybí kolovrátková You drive me crazy (u nás pod názvem Krejčí v podání dua Kotvald a Hložek), naopak tu vévodí rytmická pecka z devadesátých let Radio, kterou Shakin' uvede krátkou historkou o svém bratrovi co neustále poslouchal rádio (v originále nahrávky hraje na bicí bubeník kapely Queen Roger Taylor).

Překvapivě dojde i na hitovku amerických Creedence Clearwater Revival Have you ever seen the rain, a krátce po ní následuje první vrchol večera - hit z poslední desky Last man alive. Během závěru songu Shakin' provádí svůj tradiční rituál - proběhne pódium z jedné strany na druhou a „poplácá“ les rukou fanoušků pod ním. Odbíhá do zákulisí ještě před koncem písně, aby se s celou kapelou po divokém potlesku vrátil a odehrál přídavkový set - tři šlapavé rokenroly a závěrečnou Fire down bellow (píseň napsanou původně pro Elvise Presleyho, ale Král už jí nestačil nazpívat). Oheň plane na promítací ploše za pódiem, kapela přitvrzuje, sál šílí. Hlavní hvězda večera spokojeně zamává a tři takty před koncem mizí v backstage. Echoes of our times je u konce - Shakinovy ozvěny doby zanechaly každopádně dobrý dojem!