Stopem v devadesátkách: Z Paříže do Prahy

Zatímco Martin zamířil na jih Francie, já se vydal zpět do Prahy východním směrem. Na předměstí Ivry-sur-Seine jsme si podali ruce a popřáli šťastnou cestu. Minul jsem Créteil, příměstskou pařížskou obec, a byl jsem najednou na cestě sám.

Přestože byla sobota dopoledne, podařilo se mi zastavit velice milou starou dámu v ojetém Renaultu, která jela až do jedné malé vesničky vinařského kraje za městem Chateau-Thierry. Když se člověk ocitne sám s Francouzem, který neumí jinak než francouzsky, jazyková bariéra je dost vysoká. Pak většinou zbývají jen posunky, názvy měst, a grimasy obličeje. A přesně tak jsem začal komunikovat, a musím říct, že to celkem zabíralo, nebo alespoň já jsem se cítil líp. Vysadila mě na kraji vesničky, kamsi odbočila a byla pryč. Když jsem obhlédl okolí, trochu jsem se zhrozil. Malá vesnička, se zaprášenou silnicí do kopce, po levé straně domky. Žhnoucí slunce, hodina po poledni, nikde nikdo. Ani pes neštěkal, ani list se nepohnul. Auta kolem projížděla v intervalech jedno za hodinu. Nezbylo mi než se vydat pěšky po chodníčku vedle silnice nahoru do kopce. Jak tak jdu, padl můj pohled na krajnici pod obrubníkem, kde jsem zahlédl cosi rudého. Podívám se pozorněji - teklo to. Čůrek červené vody si razil cestu dolů z kopce. Ušel jsem ještě několik desítek kroků a spatřil jsem u krajnice odstavený dřevěný valník s vysokými bočnicemi. Vypadal jako klasický farmářský vůz z 18.století - ani loukotě nechyběly. Došel jsem až k němu, a zjistil jsem, že ten záhadný pramínek vytéká na silnici z korby vozu. Znovu jsem se rozhlédl, ale vypadalo to, že já a tekoucí pramen jsme jedinými pohybujícími se objekty široko daleko. Nastavil jsem opatrně ruku k vytékající tekutině. Najednou jsem ucítil známou vůni. Proboha, vždyť to je víno! Červené! Nastavil jsem sevřené dlaně pod pramínek a ochutnal. Bylo dobré. Co dobré, bylo výborné! Nejsem vinař, a nikdy jsem nebyl moc na víno, ale tahle zvláštní příležitost způsobila, že jsem si pár „dlaní“ vína s chutí dal. Také voda z mojí láhve opustila své místo, a nahradil jí až po okraj rudý mok. No, teď se bude cestovat lépe - i svou svízelnou situaci jsem viděl najednou veseleji :-).

O to víc, když asi po půlhodině na moje zamávání zareagoval řidič ve Francii velmi populární dodávky Citröen HY (něco jako u nás tenkrát Škoda 1203, řečená „dvanáctsettroska“). Otevřel jsem dveře od kabiny a spatřil jsem rudolícího chlapíka s velkým nosem a mohutnými kníry, který připomínal Asterixe, kdyby mu bylo tak šedesát. Pokynul mi s úsměvem abych nastoupil. Sotva jsem dosedl a zavřel dveře, přestože jsem v sobě měl několik deci dobrého červeného vína, rázem jsem si připadal naprosto střízlivý. Dodávka i její řidič byli přímo nasáklí vinným oparem, podlaha dodávky lehce čvachtala a cinkot lahví ozývající se zezadu nemohl nechat nikoho na pochybách o tom, co tato dodávka převáží. Odhadoval jsem to tak, že v podlaze a stěnách vozu bylo několik promile a totéž i v samotném řidiči. Přesto jel jako by se nechumelilo, zatáčky bral celkem bravurně, a ještě se do toho otáčel na mě a navazoval konverzaci. Říkal jsem si, co by se stalo, kdyby ho teď zastavili dopraváci. Nejspíš by otevřeli dveře, omdleli by, a Asterix by pokračoval v jízdě, vesele práskaje svými kníry. Přestože jsem byl o něco střízlivější, naše slovní interakce plynuly zcela přirozeně, a rozuměli jsme si určitě víc, než kdybychom oba pili jen sodovku :-). Vysadil mě přímo v Remeši, na náměstí Place du Parvis, kde jsem měl možnost obdivovat místní architektonický skvost - katedrálu Notre-Dame de Reims, neboli remešskou obdobu pařížského Notre-Damu. Byla tak ohromná, že můj malý příruční fotoaparát na černobílý svitkový film ji odmítl pojmout do objektivu vodorovně i svisle, musel jsem tedy fotit našikmo.

Z Remeše jsem se vydal jihovýchodním směrem k malému letišti, odkud vedla taková větší okreska na Metz (Mety). Začínala tam mírně kopcovitá krajina, tak jsem se trochu bál, že budu šlapat nahoru a dolů pořád dokola, dokud mi někdo nezastaví. Moje obavy se ale nenaplnily - hned za letištěm u mě zastavil bílý Renault R19, jehož řidič byl zjevně obchodní cestující - sako, kravata, a příruční kufřík s dokumenty (dnes by měl asi navíc ještě notebook). Anglicky neuměl ani slovo, ale snažil se používat aspoň trochu němčinu - ne že by to bylo pro mě srozumitelnější, ale nakonec jsem se dozvěděl, že jede až do Metzu, a cestou má ještě jednu obchodní schůzku. A jestli by mi nevadilo, že budeme asi hodinku někde v restauraci a pak pojedeme dál. Souhlasil jsem, a brzy jsme dojeli k podniku, který byl kousek od hlavního tahu. Vzal mě do restaurace, přivítal se se svým obchodním partnerem a mě představil…jako stopaře, co se vrací z Paříže do Prahy. Partner mi pokývl, a já měl pocit, že mě oba berou jako samozřejmost, ne jako rušivý element. Seděl jsem na baru, a „můj obchoďák“ mi objednal pivo - samozřejmě na něj. Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Zvlášť když jsem dopil, a přistálo mi další. Obchoďák prohodil k číšníkovi cosi ve smyslu, že jsem z Čech, a barmanovi se rozsvítilo: „Ó qui. Pilsé!“ a s chápavým pohledem přede mě postavil další sklenku. Ještě že schůzka netrvala déle.

Nasedli jsme a obchoďák se rozjel. A to docela rychle, tachometr ukazoval asi 120 km/h. Ptal jsem se, kolik je povolená rychlost na okreskách ve Francii - odpověděl s úsměvem, že 90, ale že má zpoždění. Do Metz jsme přijeli tím pádem ještě za světla, což mi vyhovovalo, protože jsem chtěl „urvat“ ještě kus cesty, aspoň k německým hranicím, které byly už pouhých 50 km odtud.

Říkal jsem si, že by nebylo špatné chytit nějakého Němce, což se nakonec podařilo. Zastavil mi starý Volkswagen a v něm mladý trochu rozcuchaný kluk s výrazem neurotika. Jmenoval se Fred, byl z Frankfurtu, a vracel se tam. Uměl dobře anglicky, tak jsme se začali bavit. Líbil se mu můj odznak Jin-Jang, co jsem měl v klopě. „Hele, když mi ho dáš, nechám tě u sebe přespat.“ Odmítl jsem se slovy, že to byl dárek. „Mám doma jen kámošku, jihoamerickou pumu, ale je hodná, ta by ti neublížila,“ pokračoval jako by se nechumelilo. „Hele, nemáš něco k jídlu? Mám docela hlad.“ Zalovil jsem v krosně a vytáhl týden starý chleba a eidam, co jsem původně koupil na cestu ještě na Pankráci. Dal jsem mu hezky sýr na chleba, a podal dopředu (seděl jsem na zadních sedačkách). Kousl si, otevřel okýnko a vyhodil obojí na silnici. „Díky“, pravil stroze. Mezitím se setmělo a dojeli jsme k hranicím. Do tmy svítila malá celnice, nebo spíš jenom administrativní budova. Jsem unavenej, dám si kafe", prohlásil Fred, zastavil u domku a vystoupil. Vyběhl krátké schůdky a v otevřených dveřích se zjevila silueta celníka. Přestože spolu mluvili německy, odposlouchal jsem, že vyžaduje po celníkovi kafe, jako by byl někde ve Starbucksu. Celník byl už trochu ospalý, ale docela trpělivě mu vysvětloval, že nemá a nedá. Fred postupně zvyšoval hlas a začal gestikulovat rukama. V tu chvíli jsem si pomyslel, že je zle. Celník udělá prohlídku a sveze se i po mě a pak uvidí ten meč a… Naštěstí rozmíška skončila nerozhodně, Fred mávl rukou a nastoupil do auta. „Debil jeden,“ ulevil si, „jedeme.“ Zbytek cesty směr Frankfurt už proběhl v poklidu. Když jsme kolem půl desáté najížděli na okruh kolem Frankfurtu, řekl jsem mu, ať mi tady zastaví, že zítra odtud pojedu dál. „Fakt nechceš přespat u mě? Hele tak si ten odznak nech, a pojeď!“ Vzpomněl jsem si na pumu a s díky odmítl. Vysadil mě tedy na kraji dálnice kousek za mostem přes řeku Mohan, a já seběhl násep. Byl tam takový malý hájek, přesně mezi silnicemi, a pro mě ideální místo k přenocování. Zalezl jsem do spacáku a chvíli ještě vnímal okolní dálniční ruch, než jsem usnul.

Ráno mě probudil rachot, který rozhodně nepocházel od žádného auta. Vylezl jsem ze spacáku a rozhrnul větve. Právě včas, abych spatřil spodek obřího Boeingu, který prosvištěl nad mou hlavou. Jsem asi blízko frankfurtského letiště, pomyslel jsem si. Neuplynula ani minuta, a další svist a další letadlo. Docela frekventované letiště, řekl bych. Naštěstí, vzhledem k tomu, že jsem bydlel na pražské magistrále, a pod okny měl podchod, kterým neustále proudily tramvaje do pankrácké vozovny, jsem byl na podobný rámus zvyklý. Asi bych usnul i uprostřed bitvy o Waterloo. Pobalil jsem věci, a vystoupal zpět na dálniční násep. Našel jsem pruh se směrovkou Nürnberg a zvedl ruku.

Ta dálnice měla pět nebo šest pruhů a auta tady frčela docela slušně rychle, ale měl jsem štěstí. Zastavil mi docela luxusní vůz, u kterého bych to ani nečekal, že zastaví. Kravaťák v nažehleném obleku, v novém sportovním mercedesu s prosklenou střechou. Sice jsem měl trochu problém nacpat svou krosnu do malého kufru, ale jízda to byla rychlá a pohodlná, a navíc jsem si zase procvičil konverzaci v angličtině. Cesta do Norimberku, kam mířil můj kravaťák, uběhla vcelku rychle, a než jsem se nadál, stál jsem na sjezdu u Tennenlohe a mával na další auto. Ale jak to tak bývá, každá cesta, která jde až příliš dobře, se zákonitě musí někde zabrzdit. Po ose Schwaig - Rückensdorf - Neunkirchen - Reichenswand - Hersbruck - Pommelsbrun - Weigendorf - Sulzbach-Rosenberg - Hahnbach - Gebenbach - Hirschau - Schnaittenbach - Wernberg-Köblitz jsem se pohyboval malými přískoky asi jako pěšec na šachovnici. Autem z jedné vesnice do druhé, z druhé do třetí jiným, pak kus pěšky… Na jednom takovém úseku, při cestě z kopce přes malou vísku, jsem zničehonic potkal „kolegu“. Vedle mě kráčel vysoký hubený Polák, taky s krosnou na zádech, podle prošedivělých vlasů jsem ho tipoval tak na padesát a více. Jmenoval se Jacek a byl to protřelý harcovník, který měl Evropu zcestovalou křížem krážem. Jeho polština mi po mnoha dnech zase příjemně připomněla slovanský dialekt, a možná i to, že už se blížím k domovu. Se zájmem poslouchal moje česko-posunkové vyprávění o Paříži. Sám v ní nikdy nebyl, asi ho to nelákalo, ale Normandii, Burguňsko a jih Francie měl celkem prošlapaný. Během našeho povídání jsme byli tak zaujatí, že jsme jaksi zapomněli stopovat, a až když za námi zazněl známý skřípot pneumatik, pochopili jsme, že nám někdo asi zastavil. Problém byl v tom, že v autě bylo jen jedno místo volné. „Jeď ty,“ mávl rukou Jacek, „potřebuješ se dostat domů. Já už si nějak poradím.“ Podal jsem mu ruku a rozloučil se s ním jako se starým známým.

Zbytek cesty pak uběhl už celkem rychle - ve Wernberg-Köblitzu už jsem stopnul krajana, který mě hodil až do Plzně. Přiznám se, že tam jsem trochu váhal - mám dojít na nádraží a sednout do vlaku? Nakonec jsem se rozhodl celou cestu zakončit tak jak jsme ji začali - stopem. Když jsem pak pozdě odpoledne čekal na autobus z Kloboučnické ulice v Nuslích nahoru na Pankrác, zmocnil se mě najednou zvláštní pocit - dolehla na mě tíha těch dvanácti dnů naplněných nepřetržitými zážitky, které se teprve teď začaly usazovat v mojí mysli. Předtím na to nebyl vůbec čas. Dnes už vím, že něco takového se už nebude, a nemůže, nikdy opakovat. A je dobře, že ten neuvěřitelný „film“ zůstane alespoň v hlavě. Napořád.

Věnováno mému kamarádovi, blízkému příteli a parťákovi Martinovi, který se mnou podnikl tuhle odyseu a který tu už bohužel není s námi.