Článek
Byl konec sedmdesátých let a já s Martinem jsme byli předpubertální výrostci školou povinní, trávící téměř každý víkend s rodiči na chatě v jedné malé vesnici kousek za Prahou. Jak to v tomhle věku chodí, měli jsme o víkendech spoustu času a ten jsme vyplňovali typickými klukovskými zábavami - stavěli jsme bunkr, vyráběli samostříly, sjížděli řeku na gumovém nafukovacím člunu, jezdili na kole po okolí a do letního kina, zkrátka pohodička.
Jednou takhle v sobotu, bylo mokro, protože páteční noc pršelo až do rána, jsme se bezcílně courali vesnicí, až jsme došli před naší chatu. Naproti ní přes silnici byla prázdná parcela, respektive spíš pole, kam naivní zemědělci s nadějí jezdili každý rok sázet brambory. Jejich naděje pokaždé ale zhatili místní, kteří pod rouškou noci dorostlé brambory vykopali a odvezli. Na začátku pole v rohu trůnil vysoký, asi desetimetrový stožár s upevněným transformátorem, který zásoboval vesnici elektrickým proudem. Chvíli jsme se dívali nahoru do drátů, a pak jednoho z nás napadlo: „Hele, budeme na něj házet klacky!“ No proč ne. Spadaných větví bylo dost, takže jsme odlamovali menší kousky a bombardovali porcelánové izolátory malými klacíky. Pak jsme objevili trochu větší větev, která byla i o dost těžší na to, aby ji do té výšky jeden z nás vyhodil. Zabrali jsme tedy oba a na raz-dva-tři jsme společnými silami poslali velký klacek vzhůru. Nevím čím to bylo, jestli sám klacek byl tak šikovný, nebo jestli se to povedlo nám, ale každopádně se ta větev nahoře krásně zaklínila mezi dráty.
Všichni z fyziky víme, že dřevo je nevodivé. Ale také všichni víme, že voda vodivá je. A vzhledem k tomu, že větev byla vodou nacucaná z předchozího deště, oba její konce začaly najednou jiskřit. Pokračovalo to nenápadným bzučením, které zesilovalo až do síly několika stovek rojů vos. K tomu se přidaly modré blesky, které přeskakovaly mezi oběma dráty transformátoru. V tu chvíli jsme usoudili, že bude lepší sledovat celou nenadálou situaci z povzdálí, a uchýlili jsme se „do bezpečí“, za náš plot.
A udělali jsme dobře. To, co se dělo potom, by asi slovy nejlépe vyjádřil Bruce Willis ve filmu Pátý element: Velký badabum. Mezi tělesem transformátoru a přívodními dráty se rozpoutal ohňostroj, který by závidělo i Rio de Janeiro. Fialové, modré, žluté a oranžové záblesky, doprovázené mocnými zvukovými efekty, na nás hluboce zapůsobily:"Ty vole, to je hustý!" Celý ohňostroj trval necelou minutu, než sebou transformátor se syčením trhnul, a nahnul se na kovové plošině v nepřirozeném úhlu. Nastalo ticho. V klidu jsme odkráčeli na zahradu a vyndali kolo, které potřebovalo dofouknout duši a dotáhnout řídítka. Někdy v půlce této činnosti jsme zaslechli zdálky rozhovor táty se sousedem, který bydlel hned vedle transformátoru.
„…hele, Venca prej předtím viděl nějaký dva kluky, jak tam něco dělají, a pak šli k tobě na zahradu, určitě prej Tomáš s tím Martinem.“
A táta nic netuše odpovídal: „A co by tam asi tak s tím dělali, Jirko? Kdyby lezli nahoru, tak dostanou ránu, ne?“
„No, to máš pravdu,“ odvětil soused, „tak nic, Franto, ahoj!“
V tu chvíli se nám ulevilo. Dobrý, není to na nás. Prostě běžný zkrat, to se občas stává. Ale bylo to o fous.
O týden později, to jsme zrovna na chatě nebyli, celá světelně-akustická show pokračovala. Celý týden pršelo, a není přesně jasné, jestli se pracovníci energetických závodů rozhodli nahodit transformátor na dálku, nebo se ten klacek probudil k životu - v každém případě tentokrát už těleso transformátoru nevydrželo ve výšce, a za mohutných blesků a rachotu se (podle očitých svědků) skácelo k zemi a s ním i celá konstrukce. Když jsme přijeli za dva týdny, trčely tam jen odřezané profily z betonového základu. Po několika týdnech dostala obec zbrusu nový naleštěný transformátor, ale nás už nějak vůbec nelákal. Věděli jsme, že na nás je prostě krátký…
Nutno dodat, že od té doby až do dospělosti, jsme se navyváděli ještě spousta a spousta alotrií, ale nic takhle velkého se nám pak už nikdy nepodařilo. Naštěstí.
