Článek
Někdy v roce 2009 jsem hrál ve vlastní kapele jménem Goodgunz, a zkoušeli jsme každou středu ve Vršovicích v jednom sklepě, kde byla zkušebna. Ten den jsem jako vždy klasicky nestíhal, a tak jsem na onu pětikilometrovou cestu z Pankráce do Vršovic vyrazil autem. Nutno přiznat, že jsem toho litoval hned dvakrát, a to byl jen začátek. Napřed zácpa na magistrále, a pak vršovické ulice obsypané parkujícími auty jako mucholapka mouchami. Jezdil jsem v rádiusu cca dvou kilometrů asi dvacet minut, než se mi poštěstilo zapasovat svého Saaba 93 na Moskevské mezi dvě auta - to místo bylo přisámbohu ještě teplé.
Po zkoušce a následné nezvykle krátké půlhodinové „rozborce“ v hospodě jsem se vydal kolem půl deváté večer ke svému vozu a už jsem se těšil, jak budu tentokrát brzo doma. Marně. Už první pohled na můj zaparkovaný vůz mě přesvědčil o opaku. Jsem celkem zručný řidič, a tím pádem mi nevadila ani šedá Fabie, nalepená na můj zadní nárazník, ani bílá Toyota švýcarské značky stojící přede mnou. Ale stříbrný Renault Espace, parkující takzvaně v „druhé řadě“ mě přece jen trochu zaskočil. Byl zaparkován tak šikovně, že by z mého parkovacího místa nevyjela ani motorka. Navíc někdo z magistrátu zcela škodolibě rozhodl, že mezi silnicí a chodníkem v tom místě povede zábradlí, takže jediná možnost jak opustit toto místo byla vznést se do vzduchu - a jakože Saab dělá i letadla, to moje bylo bohužel pouze obyčejné kolové vozidlo.
Sedl jsem si do auta, nastartoval, a začal uvažovat nad scénami z amerických akčních filmů. Jak by to udělal Arnold? Nebo Sylvester? Nejspíš by se zaťatými zuby a naběhlými bicepsy efektně převrátili Renaulta na střechu a odfrčeli. Jenže já byl v posilovně naposledy před rokem, a zvedal jsem tak asi 35 kilo. Takže tudy cesta nevede.
Z mých chmurných úvah mě vytrhl muž, který zaparkoval kombíka před Renaultem, vyběhl do vietnamského krámku přes chodník, a vracel se zpět se dvěma lahvemi Coly. Vystoupil jsem, a chlapík si zkušeně přeměřil půlmetrovou vzdálenost mezi nárazníky vozů okolo mě.
„Tudy neprojedete“, prohlásil. Ne že by se mi ulevilo. Ale aspoň jsem přestal myslet na Arnolda. Nicméně můj zadumaný až pochmurný výraz muže zřejmě zaujal, neboť iniciativně začal troubit na klakson: „Třeba někdo přijde!“
Nehnul se ovšem ani lísteček na stromě.
„To auto musí být někoho odsud“, pravil muž rozhodnutý vzít spravedlnost do vlastních rukou, "podržte mi to! “
Vrazil mi do ruky svoje dvoulitrovky a rázoval si to do čínské restaurace na rohu. Rozrazil dveře a hnal se přímo na nebohou Číňanku za barem:
„Ten Renault je váš?“ výhružně se naklonil.
„Ne, nebýt moje“, vystrašeně zakoktala barmanka.
„Vážení, je tady někdo komu patří ten Renault Espace venku?“ zahlaholil na celou restauraci tak, že by ho bylo slyšet až ke Koh-i-nooru. Nikdo nereagoval, až na pár hostů, kteří se leknutím pobryndali.
„To není možný, někomu to auto musí patřit,“ kroutil hlavou chlápek, když jsme vycházeli z restaurace.
Hned vedle byl ten vietnamský krámek. Můj průvodce tam opět vtrhnul jak lavina a rozhazoval rukama. Po chvilce ven vyběhli mladík a děvče a jali se prozkoumávat Renaulta. Mladý Vietnamec se na mě s úsměvem otočil a pravil něco jako:
„To je pani“, přičemž ukazoval na pootevřené okno v prvním patře.
Chlapík z kombíku se ke mě natáhnul pro svoje cocacoly a pravil vítězoslavně: „No vidíte!“
Poděkoval jsem mu a otočil se zpět na oba Vietnamce, mezi kterými se mezitím strhla hádka. Chlapec křičel cosi vietnamsky a ukazoval na okno v domě, jeho partnerka křičela neméně hlasitě, a ukazovala na okno vedlejšího domu. Když už to vypadalo, že se ti dva kvůli mě rozvedou, vyřešil spor znenadání neznámý muž, který přišel s klíčem k domovním dveřím a odemkl.
Vietnamec se na něj zazubil, řekl: „Du dovnič, poškej!“ a proklouzl kolem něj do chodby.
Děvče se mezitím spokojeně vrátilo do krámku. Za minutku byl dole i Vietnamec a s úsměvem pravil: „Pani uš de!“
Po chvíli se z chodby vynořila drobná blonďatá ženština, takřka v negližé. Podívala se ospale na silnici a pronesla otázku večera, takzvaně "za sto bodů":
„Vy nemůžete vyjet?“
Asi jsem na ni vrhnul hodně divoký pohled, protože se hned začala omlouvat:
„Promiňte, já tam chtěla dát číslo, ale udělalo se mi nějak blbě, a zapomněla jsem na to….“
Vietnamec se chechtal na celé kolo a zmizel ve svém krámku. Poděkoval jsem mu a sedl do vozu. Když jsem míjel blondýnku v Renaultu, pokynul jsem jí aby to nevypadalo, že jsem nějaký nelida. Pohybovala ústy a i přes dvojité sklo obou aut jsem věděl, že se mi neustále omlouvá. Usmál jsem se a mávnul rukou, jako že to nestojí za řeč.
Ono to totiž stálo za víc - to poznání, že dobrých lidí je na světě ještě pořád dost, bylo vlastně velmi příjemné.
