Článek
Jak k tomu došlo? Bratr šéfa firmy kde jsem pracoval, Marek, byl vášnivý saabista. Na tuhle značku nedal dopustit, a každému kdo se ocitl v jeho přítomnosti, na Saab pěl oslavné ódy. Když viděl, jak jsem neslavně skončil se svými dvěma prvními auty značky Fiat (psal jsem o tom v tomto článku), okamžitě vytušil příležitost, a začal mi sám shánět „můj“ vysněný automobil. O značce samozřejmě nebylo pochyb.
Netrvalo to snad ani týden, když mi Marek vítězoslavně oznámil, že pro mě našel ideální vůz. Jedna právnička kousek od náplavky prodávala svůj starší Saab za pouhých čtyřicet tisíc korun českých. Docela cenová nálož i pro mě, přestože nějaké peníze jsem připravené měl. Marek mě ovšem nezištně založil, a tak jsem o další týden později už pyšně projížděl Prahou v lehce nafialovělé stříbrné metalíze typu Saab 900i, rok výroby 1984, tedy nějakých 15 let starém autě. V porovnání s Fiatem nesrovnatelné svezení - velikost, síla a nebo 20 centimetrů tlusté dveře, to už byl jiný level. Na předním nárazníku se dalo štípat dříví, a na kapotě tančit pogo, aniž by to s vozem nějak výrazně hnulo. Zkrátka slušná kára. Teď teprve se budou dobře balit baby, pomyslel jsem si. Když do mě sem tam narazil zezadu nějaký jiný nešťastník, co nedobrzdil, jen jsem setřel připraveným hadříkem šmouhu po jeho rozlomeném nárazníku, a jel jsem dál. Odvažoval jsem se s tímto vozem i daleko za hranice Prahy - turné, které jsem podnikl s kamarády Standou a Petrem po českých pivovarech, slavilo daleko větší úspěch než to předchozí s Ritmem.
Jednou v létě jsem takhle vyjel navštívit kamaráda do Tábora - jednak se pochlubit svým „stříbrným sršněm“ a druhak strávit příjemný víkend ve společnosti přátel. V neděli, když jsem se vracel zpět do Prahy, jsem vzal jednoho z nich sebou (přece nepojedeš vlakem, ne?). Cesta ubíhala celkem pohodově, ale při stoupání do kopců jsem si všiml, jako by Saabík začínal ztrácet sílu. Zprvu jsem to přičítal jeho vysoké hmotnosti a hmotnosti svého spolujezdce, ale zdálo se, že koně opouštějí motor v hojném počtu, aby se rozutekli do přilehlých polí. No, podívám se na to až dojedu do Prahy, řekl jsem si, a pokračoval v cestě. Dojeli jsme do hlavního města, a já jsem vysadil kamaráda někde na náměstí Hrdinů. Ačkoliv tam byla téměř rovina, skoro jsem se nerozjel, jen s velkými obtížemi. Dojel jsem na magistrálu a zaparkoval. Divné. No, v pondělí pojedu do práce, a Marek se mi na to podívá - byl to i zdatný mechanik.
Druhý den ráno jsem jako obvykle sedl do Saaba a vyrazil do práce. Tedy, přesněji řečeno, chtěl jsem vyrazit, ale vůz asi ne. Zařadil jsem jedničku, nic. Dvojku, nic. Motor běžel, ale auto stálo na místě. Hlavou mi proběhly obrázky vozů, kterým lapkové ukradli kola, a nápravy podložili cihlami. Přesně tak to vypadalo. Vystoupil jsem, ale kola byly na místě. S povzdechem jsem zamkl auto, a vydal se na stanici MHD, abych si potom mohl v práci Markovi postěžovat. „A kde stojíš?“ „No na magistrále, před barákem.“ „Dobře, dej sem klíčky, a já se na to podívám, nebo to odtáhneme.“
V úterý Marek nebyl v práci, a auto nebylo na magistrále. Na mojí SMS stroze odpověděl: Dělám na tom. Ve čtvrtek ráno Marek rozrazil dveře našeho open space, a v ruce držel kartonovou krabici.
„Jako sklo!“ pronesl dramaticky a dodal: „To jsem ještě neviděl, pojďte se všichni podívat!“ a upustil krabici na můj stůl. Kolem se nahrnuli všichni z kanceláře, a zvědavě pozorovali, jak Marek tahá z krabice kovový kotouč zvící jídelního talíře. Opravdu, jeho povrch byl vyleštěný a hladký jako zrcadlo.
„Týjo, krásný“, užasl jsem, „a co to je?“ Marek se na mě nevěřícně podíval: „Tvoje spojková lamela, ty vole! Tím jak jsi jel až na doraz, tak jsi jí totálně obrousil! Tahle lamela už by nerozjela ani šlapací auto!“ Ostatní kolegové uznale kývali hlavami, a plácali mě po zádech: „No, to se ti povedlo!“ No nic, všechno špatné k něčemu dobré, pomyslel jsem si, aspoň vím jak vypadá spojka.
Asi dva měsíce po této příhodě jsem ujížděl se Saabíkem vybaveným novými lamelami za svou tehdejší milou, která sídlila v Neratovicích, což je kousek za Prahou. Po příjemně stráveném dni jsem se rozloučil někdy kolem deváté a vyrazil na cestu domů. Vymotal jsem se ze sídliště, přejel jsem železniční přejezd a zabočil vlevo na silnici číslo 9 směr Zdiby. Přede mnou nikdo, rozsvítil jsem tedy dálková světla, zařadil za dvě, pak za tři, a pak…pak už nic. Čtyřka nešla zařadit. Co se děje, pomyslel jsem si, a zmáčkl pedál spojky až k podlaze. Znovu jsem zacloumal řadicí pákou - nehnula se ani o milimetr. Zkusil jsem tedy zařadit zpátky na dvojku, nic. Jednička, neutrál - ani ťuk. Jako by jí někdo zavařil na místě. Polil mě studený pot. Začal jsem horečně uvažovat - co teď? Nezbývá mi, než jet dál a pokusit se problém vyřešit doslova „za jízdy“. Pokračoval jsem tedy šedesátkou-sedmdesátkou, víc jsem na trojku nemohl, a pomalu se blížil k napojení na dálnici E55. Provoz ten večer naštěstí nebyl tak hustý, takže se mi podařilo vklouznout na dálnici, která pokračovala kolem Letňan. Hlavně klid, říkal jsem si, a nasadil pro okolí masku řidiče-začátečníka, co je poprvé ve velkoměstě, a bojí se vyvinout větší rychlost. Projel jsem mezi Prosekem a Ďáblicemi a řítil se dolů k Bulovce. V nejhorším skončím tam, pomyslel jsem si, a na oddělení zlomenin budu vyprávět, jak jsem se Saabem prorazil troje svodidla, plot nemocnice a skončil rovnou na příjmu. Naštěstí v té době ještě řidiče nezdržovaly zbytečné semafory, které jsou dnes v Praze snad každých deset metrů. Pomalým pruhem jsem se docoural ulicí V Holešovičkách až k mostu Barikádníků. Přejel jsem most a v ďolíku za ním už jsem s napětím vyhlížel semafory před Argentinskou. Byla tam červená. Moc možností jsem neměl. Buď se k nim doplazit desetikilometrovou rychlostí na minimum otáček, a doufat, že padne zelená, nebo zachovat stejnou rychlost a…z myšlenek mě vytrhla oranžová barva, která skočila na semaforu asi 150 metrů přede mnou. Šlápl jsem zběsile na plyn a stihl jsem to tak tak - vzhledem k tomu, že v mém směru jelo jen pár aut, červená tam skočila relativně rychle. Utřel jsem pot z čela, a chystal se na další nelítostný souboj, tentokrát se světly, které povolovali vjezd přes tramvajové koleje na Vltavskou a následně na most. Záludnost tohoto semaforu spočívala v tom, že se tvářil přívětivě zeleně skoro pořád, pokud ovšem nejela zrovna tramvaj. A to mohlo být kdykoliv, žádná pravidelnost v tom nebyla. A navíc byl trochu za zatáčkou, takže jsem ho měl možnost vidět tak max. ze sto metrů. Snížil jsem rychlost a plížil se k zatáčce jak nějaká kriminalistická sledovačka. Uff, byla tam zelená. Přidal jsem, a rychle přesvištěl koleje a obloukem vyjel na Hlávkův most. Teď už mě čekala jenom jedna překážka, tedy pokud se nestala nějaká nehoda v centru nebo neproběhlo fotbalové utkání - semafory u Muzea. Tam by ani nebylo kam uhnout - buď bych vzal pár chodců na onen svět, nebo bych zabrzdil a na onen svět bych se s nimi dostal i já, prostřednictvím naložené Tatry, která jela za mnou. Čím víc se Muzeum blížilo, tím víc jsem si začal připadat jako Keanu Reeves ve filmu Nebezpečná rychlost. Oba jsme měli stejný problém - nemohli jsme zastavit. Relativně jsem byl na tom líp já, protože on měl autobus a v něm bombu, kdežto já se ploužil pomalu a v osobáku. Jenže - on tu situaci jen hrál, kdežto já jí prožíval. A to už je docela rozdíl. Na semaforech u Muzea se sice objevila zelená, ale auta přede mnou ve frontě z nějakého důvodu stála. Klasika, řidiči se musí došťourat v nose, poposednout si, rozhlédnout se, dopřemýšlet nad nesmrtelností chrousta… Na něco takového jsem ovšem neměl čas. Takže jsem jako Arnold v Terminátorovi vrhl čtvrtvteřinový pohled do pravého zrcátka, strhl volant doprava, a pak rychle doleva. Ani nevím jak se to seběhlo, ale byl jsem ve volném pruhu. Předjel jsem řadu oněch lenochů, a zařadil se zpět do svého pruhu. Přes křižovatky s Žitnou a Ječnou už blikala oranžová světla, a já byl na hlavní, takže cesta byla konečně volná! Zbývalo vyřešit poslední problém, a to ten nejdůležitější - jak a kde zastavit. Jo, kličkovat mezi auty a popojíždět šedesátkou, to umí každý. Ale zastavit a zaparkovat se zaseklou řadicí pákou, to už chce fištróna. Zvažoval jsem dvě možnosti, celkem jednoduché - buď bude na magistrále u mého domu volné místo, tak se pokusím zastavit, nebo ne, a prostě pojedu dál a uvidí se. Do Brna to bylo ještě 200 km a já měl skoro plnou nádrž. Ale trmácet se tam v noci šedesátkou se mi opravdu nechtělo. Rozhodující okamžik se neúprosně blížil. Projížděl jsem očima řadu zaparkovaných aut - je večer, všichni jsou už doma, tady asi nemám šanci. Ale pozor - asi padesát metrů přede mnou právě vyjel řidič z řady. Bylo potřeba jednat rychle. Noha z plynu, rychlé zatočení, vypnout motor a dupnout na brzdu. Tak, a je konec. Ještě dlouho jsem seděl v autě, a čekal až mi klesne krevní tlak na mých obvyklých 120/70, a pak se pomalu odlepoval ze sedačky zbrocené potem. Přežil jsem tuhle třicetikilometrovou jízdu bez úhony, ale Saabíkovi tohle nezapomenu. Vybral jsem si adrenalin tak na půl roku dopředu.
Můj Saab 900i u našich na zahradě.
I tahle „drobná závada“ byla později promptně odstraněna kolegou Markem a jeho automechanikem, nicméně to, co se stalo onoho zářijového rána, to už bohužel ani on, ani nikdo jiný nedokázal napravit.
Ten den jsem se jako obvykle chystal do práce, a s hrnkem kafe v ruce jsem vykoukl ven z okna, abych zjistil, jaké je počasí. Letmo jsem zavadil okem o parkovací pruh na magistrále, kde jsem předešlého večera zaparkoval. Krve by se ve mě nedořezal. Moje auto tam nebylo. Podíval jsem se dvakrát. Pamatoval jsem si zcela určitě, že jsem parkoval tak, aby bylo z okna vidět. Rychle jsem s klíčky v ruce seběhl schody z patra a vyběhl na ulici. Přes provoz jsem na druhou stranu ulice moc neviděl, tak jsem sešel do podchodu abych se tam dostal. Když jsem vystoupal schody z podchodu a otočil se, uviděl jsem svého Saaba. Ležel na střeše na chodníku. Chvíli jsem nechápal co se děje a jestli ještě náhodou nespím, a tohle je zlý sen. Nebyl. Pak jsem odtrhl pohled od auta a začal vnímat všechny detaily kolem. Policisté, záchranka, záchranáři, nabouraná auta, spousta čumilů. Pomalu jsem přišel ke svému autu a nahlížel rozbitým okénkem dovnitř. Na zemi, tedy spíš na spodním polstrování střechy leželo vypadlé rádio.
„Tady nemůžete stát, pane! Běžte dál od místa nehody“ Otočil jsem se a uviděl dopravního policistu. „Co, jaké nehody? Tohle je ale moje auto!“ vyhrkl jsem. Policista změnil tón hlasu. Už nezněl tak komisně: „Aha, dobře. Pojďte se mnou támhle k naší dodávce.“ Šel jsem za ním k druhému policistovi, který seděl v otevřeném policejním autě a něco zapisoval. „Tady pán je majitelem toho nabouraného auta“ „Nabouraného? Vždyť je na odpis! Leží na střeše a má ohnutou zadní nápravu! Co se tady sakra stalo?“ už jsem to nevydržel. „Počkejte, uklidněte se, všechno vám řeknu, jenom si vás napíšu. Máte svoje doklady a doklady k vozu?“ Po nezbytných formalitách jsem se dozvěděl tu neuvěřitelnou historku. Od Nuselského mostu jely vedle sebe dvě Škody Favorit, a někde za náměstím Hrdinů ta v levém pruhu najednou přejela do pravého, a ta v pravém, aby se vyhnula srážce, uhnula do parkovacího pruhu, a to zrovna v místě, kde parkoval můj Saab. Pán ve Favoritu Pick-up se prý snažil brzdit, ale bylo pozdě. Vystoupil jsem z dodávky a podíval se na silnici. Byly tam brzdné stopy asi 70 metrů dlouhé.
„Takže mi chcete říct, že ten Pick-up v rychlosti 50 km/h (tehdy tam ještě nebyla sedmdesátka) brzdil sedmdesát metrů, a pak narazil do dvoutunového auta a jen tak ho převrátil?“ Policista se na mě bezradně podíval: „Máme jednoho svědka, co to tvrdí…“ „To si děláte srandu, ne?“ Vyskočil jsem z dodávky, protože už jsem to nemohl poslouchat. Šel jsem se podívat zpátky na svoje auto. Masivní trubka zadní nápravy byla nárazem Favoritu ohnutá o 30 stupňů, a v oblouku zadního kola něco trčelo. Když jsem se podíval blíž, vypadalo to jako zmuchlaná plechová koule. Otočil jsem se a podíval se na zdemolovaný Pick-up, vedle kterého seděl jeho řidič s ovázanou rukou jako zmoklá slepice. Už věděl kdo jsem, a pokoušel se mi omlouvat a vysvětlovat. Zarazil jsem ho a ukázal na plechovou kouli zaklíněnou v nápravě Saaba: „Tady máte blatník.“ A šel jsem radši pryč.
Necelý týden po téhle události ke mě v práci přišel kolega Marek a šibalsky na mě mrkl: „Pojeď se mnou, něco ti ukážu!“ Jeli jsme z Vestce do Kunratic, kde na křižovatce (dnes je tam kruhák) byl malý autobazar. Zaparkovali jsme a Marek mě dotáhl na dvůr bazaru, kde stál bílý Saab 900 Turbo. „Tak co na něj říkáš? Už jsem to tady domluvil. S tímhle budeš trhat dlažební kostky!“
A už to zase začíná, pomyslel jsem si jenom…
Dodatek: Policejní vyšetřování nehody trvalo téměř rok. Nakonec se viník přiznal, že překročil povolenou rychlost, a tím pádem mi pojišťovna po roce mohla vyplatit celých dvacet tisíc, na které odhadla mého zničeného Saaba…
