Článek
A mám radost, že si postupně získává také české publikum. Aktuálně třeba jako Samo Horník v kriminálním seriálu Lovci lebek na televizi Prima. Jenže omezit Ondríka na drsné chlapy z kriminálek by byla obrovská škoda. Jeho herecký rejstřík je totiž mnohem pestřejší, než by se na první pohled mohlo zdát.
Když jsem v roce 2015 sledoval film Eva Nová režiséra Marka Škopa, pochopitelně jsem se soustředil především na Emíliu Vášáryovou. Její bývalá herečka, která se po léčbě závislosti na alkoholu pokouší napravit vztah se synem, je mimořádná postava. Jenže vedle ní stál Ondríkův Dodo a já najednou zjistil, že mě stejně silně zajímá i on. Muž, který má ke své matce tolik nahromaděné bolesti a výčitek, že už vlastně neví, co by mu mohlo pomoci odpustit. Právě v těch společných scénách jsem poprvé naplno objevil herce, který mě dokáže vtáhnout do příběhu, i když jeho postava zrovna není sympatická. A začal jsem si ho vyhledávat i v dalších filmech a seriálech.
Z Oravy na první slovenskou scénu
Milan Ondrík se narodil 3. května 1980 v Dolném Kubíně a vyrůstal v oravském Lieseku. Po studiu herectví na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě strávil devět let v Divadle Andreja Bagara v Nitře. Od roku 2011 je členem Činohry Slovenského národního divadla. Patnáct let na první slovenské scéně, to už je pořádný kus hereckého života. A když si představím, že jednou z jeho výrazných divadelních příležitostí byl Shakespearův Coriolanus v režii Diega de Brea, docela mě mrzí, že jsem ho na jevišti zatím neviděl.
V rozhovorech na mě Ondrík působí jako člověk, který si zachoval zdravý odstup od vlastní popularity. Možná se pletu, osobně ho neznám. Ale právě proto bych si s ním někdy rád popovídal. O divadle, o filmu a především o tom, jak se dostává pod kůži postavám, které jsou často tak vzdálené běžnému životu.
Vezměme si třeba Chalaniska z filmu Únos, inspirovaného někdejším šéfem slovenské tajné služby Ivanem Lexou. Nebo mafiána Bongyho ze seriálu Za sklom. To jsou chlapi, od kterých bych se ve skutečnosti držel hodně daleko. Na obrazovce jsem je ale sledoval se zaujetím. A podobně to mám s Radovanem Kráľovičem ze seriálu Vlci. Ten seriál mám mimochodem moc rád. A ano, přiznávám, že za to zdaleka nemůže jen Milan Ondrík. Svůj nezanedbatelný podíl na tom má také Natália Germani. Ale to už bychom se dostali k úplně jinému příběhu.
Kdybych měl Ondríka charakterizovat několika slovy, nejspíš bych řekl právě to, co stojí v titulku. Drsňák s lidskou tváří. Jeho postavy dokážou být tvrdé, neústupné, někdy i nebezpečné, ale málokdy v nich vidím jen prvoplánovou drsnost. Zajímá mě, co se odehrává pod povrchem. A právě tam bývá Ondrík podle mě nejsilnější.
Výborným příkladem je televizní film Veterán Jana Hřebejka. Scénář Marka Epsteina mě příliš nepřesvědčil a myslím, že Honza měl co dělat, aby z něj vytvořil koukatelný biják. Jenže pak je tu Ondríkův Martin Illés, muž vracející se po dvaceti letech z francouzské cizinecké legie. A ten podle mě celý film drží pohromadě. Bez Ondríka by se příběh nejspíš sesypal jako domek z karet. Ne proto, že by předváděl nějaké herecké exhibice, ale protože jeho postava má v sobě přesně tu směs tvrdosti, zranitelnosti a vnitřního neklidu, kterou podobný příběh potřebuje.
Naštěstí Ondrík nezůstává jen u vážných dramat. V dobovém detektivním seriálu 1890 si spolu s Martinem Nahálkou zahrál dvojici žandárů, kteří se dokonce jmenují stejně jako jejich představitelé. A jejich komediální souhra mě opravdu bavila. Člověk, kterého má zažitého jako nebezpečného mafiána nebo mlčenlivého drsňáka, najednou zjistí, že má před sebou také herce s velmi dobrým smyslem pro humor.
A potom je tu Zrada, slovenská adaptace britského seriálu Doctor Foster. Ondríkův Jakub Polák mě zaujal možná ještě víc než samotná zápletka s nevěrou. Je to člověk přesvědčený o vlastní neomylnosti, který si odmítá přiznat podnikatelské selhání a postupně zničí téměř všechno, na čem by mu mělo záležet. Ondrík ho hraje s takovou lehkostí a noblesou, až je člověku občas úzko. Jednoho podobného Jakuba jsem kdysi znal. Jen v jeho příběhu nebyla žádná třetí žena. Možná i proto jsem měl při sledování seriálu chvílemi pocit, že se nedívám na televizní fikci, ale na někoho ze skutečného života.
Někdy stačí být součástí příběhu
Mám rád také Ondríkovy menší role. Třeba Roberta v Úsvitu Matěje Chlupáčka. Nemá tam tolik prostoru, přesto si ho pamatuji. Nemusí mluvit, nemusí nic. Jen je. A člověk ví, že jeho postava do příběhu patří.
Podobně to vnímám v Bodu obnovy Roberta Hloze. Tenhle film považuji za jeden z nejvíce nedoceněných českých filmů posledních let. A myslím to opravdu vážně. Tak ambiciózní sci-fi thriller, s tak promyšleným světem a vizuální podobou, si zasloužil mnohem větší pozornost. Ondríkův Viktor Toffer v něm není hlavní hvězdou, ale jednou z těch kostiček, bez kterých by celé filmové puzzle nebylo úplné.
Dva otcové, dvě selhání
Zvláštní místo v Ondríkově filmografii pro mě mají snímky Nech je svetlo Marka Škopa a Otec Terezy Nvotové. Dva velmi odlišné příběhy, které přesto spojuje bolestivé téma otcovství. V obou Ondrík ztvárňuje muže, kteří se musí vyrovnat s následky vlastního selhání. A v obou případech jde o role, které ve mně zůstaly ještě dlouho po závěrečných titulcích.
V Nech je svetlo hraje Milana Ďuriše, který pracuje v zahraničí a po návratu zjišťuje, že jeho syn se zapletl s radikalizovanou skupinou mladých lidí. Najednou stojí před otázkou, co se v rodině odehrávalo, zatímco on vydělával peníze daleko od domova. A hlavně, zda ještě není pozdě něco změnit.
V Otci je situace mnohem tragičtější. Jediné fatální selhání připraví jeho postavu o dítě a obrátí celý život naruby. Nechci oba příběhy stavět na stejnou úroveň, jejich okolnosti jsou naprosto rozdílné. Přesto mě na nich fascinuje, jak dokáže Ondrík zahrát mužskou bezmoc. Bez potřeby dělat ze svých postav hrdiny, kteří všechno zvládnou. Tihle otcové nezvládli. A právě v tom je jejich příběh tak bolestivý.
Miki a Černák. Když mě oblíbený herec nepřesvědčil
Abych ale jen nechválil. Ve filmech Miki a Černák mě Ondrík jako titulní hrdina úplně nepřesvědčil. Nešlo o špatný herecký výkon, spíš mi v některých okamžicích scházela ta samozřejmost, kterou na něm tolik oceňuji. A podobný pocit jsem měl i z některých dalších herců.
Napadlo mě, jestli na ně nemohlo působit vědomí, že skutečný Mikuláš Černák stále žije a jejich ztvárnění může sledovat. Ondrík se s ním při přípravě na roli dokonce osobně setkal. Samozřejmě je to jen moje úvaha, nikoliv informace o tom, co se hercům skutečně honilo hlavou. Ale právě podobné pochybnosti patří k mému vztahu k filmu. Můžu mít herce opravdu rád, a přesto mu nemusím uvěřit každou postavu.
Stínohra a Bojovník. Když vedle hlavní hvězdy zazáří někdo další
A nakonec dva filmy, které mě přivedly k zajímavému poznání. Stínohra Petera Bebjaka a Bojovník Vojtěcha Friče a Tomáše Dianišky. V obou Ondrík ztvárňuje hlavní mužskou postavu, v obou hraje důležitou roli prostředí bojových sportů a v obou mě nakonec překvapil někdo úplně jiný.
Ve Stínohře je to Leona Skleničková, dnes vystupující jako Leona. V Bojovníkovi Ema Klangová Businská. Dvě mladé herečky, které dostaly příležitost zahrát si vedle zkušeného a respektovaného kolegy. A já měl při sledování obou filmů zvláštní pocit, jako by s každou další scénou rostly. Jako by si řekly, že vedle Milana Ondríka rozhodně nechtějí zůstat v pozadí.
Netuším, zda ho skutečně vnímaly jako svůj herecký vzor. To je jen můj divácký dojem. Ale výsledek mě nadchl. Přestože Ondrík byl v obou filmech hlavní hvězdou, pro mě se největšími hereckými objevy staly právě Leona a Ema. A víte co? Myslím, že i to o něm něco vypovídá. Vedle výrazného herce totiž není vůbec jednoduché obstát. Obě to dokázaly a já si jejich výkony budu pamatovat ještě dlouho.
Proč se na jeho další role těším
Milan Ondrík je pro mě jedním z nejzajímavějších slovenských herců své generace. A mám radost, že se stále častěji objevuje také v českých filmech a seriálech. Ne proto, že bych ho považoval za neomylného. Právě naopak. Některé jeho role mě nadchly, jiné mě nechaly chladnějším a u několika jsem měl docela zásadní výhrady. Jenže i to k herectví patří.
Když se dnes objeví jeho jméno v obsazení připravovaného filmu, zbystřím. Zajímá mě, koho bude hrát, s kým se před kamerou potká a jestli mě zase něčím překvapí. A někdy si říkám, jak zajímavé by bylo sednout si s ním a povídat si o těch rolích. O těch povedených i o těch, které mě tolik nepřesvědčily.
Pokud jste Milana Ondríka dosud znali hlavně jako drsného chlapa z televizních kriminálek, zkuste si pustit třeba Evu Novou, Nech je svetlo nebo Veterána. Možná v něm objevíte to, co mě na jeho herectví baví už jedenáct let. Že i za tou nejtvrdší tváří dokáže najít člověka.
