Článek
Byla středa 10. listopadu 2021. Seděli jsme doma u večeře, když mi na mobilu vyskočila zpráva, že zemřel Miro Žbirka. Bylo mu pouhých 69 let. Přestal jsem jíst a chvíli jen nevěřícně hleděl na displej. Moje tehdejší partnerka si všimla, že se něco děje, a zeptala se mě, proč nejím. „Stalo se něco?“ „Stalo. Umřel Žbirka,“ odpověděl jsem.
Proč mě jeho smrt tolik zasáhla? Možná proto, že některé zpěváky nemusíme zbožňovat, aby se stali součástí našeho života. Jejich hudba nás provází tak dlouho, až si přestaneme uvědomovat, že je vlastně všude kolem nás. Zní z rádia, televize, na diskotékách i při cestách autem. A pak jednoho dne přijde zpráva, že člověk, který ji tvořil, už tu není. Najednou jako by odešlo i něco z nás.
Miro Žbirka se narodil v roce 1952 v Bratislavě. Jeho otec Šimon byl Slovák, maminka Ruth pocházela z Anglie. Vyrůstal tak mezi dvěma jazyky a dvěma hudebními světy. Zatímco většina československých kluků poznávala britskou muziku prostřednictvím rozhlasu nebo obtížně získaných desek, Meky měl k anglické kultuře blízko už díky vlastní rodině.
První velké úspěchy přišly se skupinou Modus, kde se jeho hudební cesta protnula také s Marikou Gombitovou. V roce 1977 získali společně s Jankem Lehotským Zlatou Bratislavskou lyru za píseň Úsmev. V roce 1980 Meky Modus opustil, vydal své první sólové album Doktor sen a s Lacem Lučeničem začal budovat skupinu Limit.
A propos, Laco Lučenič. Nemohu si pomoci, nevím, jak vám, ale mně tenhle skvělý muzikant svou vizáží, především v osmdesátých letech, připomínal Mariana Golda, frontmana skupiny Alphaville. Nevím proč! Jestli za to mohl účes, výraz nebo tehdejší móda, těžko říct. Každopádně kdykoli jsem si je představil vedle sebe, nedokázal jsem se té podobnosti zbavit.
Ale zpět k Miro Žbirkovi. Netrvalo dlouho a nenápadný slovenský zpěvák s charakteristickým hlasem dokázal něco, co se tehdy zdálo téměř nemožné. V roce 1982 vyhrál Zlatého slavíka a přerušil dlouhou nadvládu Karla Gotta.
Přestože se Meky dokázal po většinu své kariéry držet stranou bulvárních titulků a pozornosti fotografů, prožil hudební dráhu, kterou by mu mohl závidět leckterý z jeho dnešních následovníků.
Atlantída, Biely kvet, 22 dní, Balada o poľných vtákoch. Stačí vyslovit několik názvů a většině z nás se okamžitě vybaví melodie. Patřím už ke starší generaci, takže si mohu dovolit některé Žbirkovy „megahity“ už tolik neobdivovat. To neznamená, že bych je přestal uznávat. Jen se můj hudební vkus postupně proměňoval a já v jeho tvorbě objevoval jiné písně.
Žbirka navíc nezůstal uvězněný ve svých největších hitech. Nahrával nové skladby i v době, kdy už měl za sebou několik desetiletí kariéry. Mám rád jeho spolupráci s Marthou, například Čo bolí, to prebolí nebo Sněhuláka. A vážím si toho, že se nebál hledat nové hudební podoby ani spolupracovat s mladšími muzikanty.
Měl-li bych si z celé Žbirkovy tvorby vybrat jednu skladbu, která ve mně vyvolává nejsilnější emoce, velmi pravděpodobně by to byla Nespáľme to krásne v nás. Duet s Marikou Gombitovou, který vyšel v roce 2001 a letos slaví pětadvacáté výročí. Meky napsal hudbu, Kamil Peteraj text. A já si troufnu říct, že se jim podařilo vytvořit něco mimořádného.
Když tu píseň poslouchám, vždycky přemýšlím o dlouhé společné hudební cestě Mekyho a Mariky. Znali se z časů Modusu, jejich hlasy se potkávaly v písních, které se staly součástí československé hudební historie. Potom šel každý svou cestou, přicházely úspěchy i těžké životní okamžiky. A zhruba po dvaceti letech od jejich slavného duetu V slepých uličkách se znovu setkali u mikrofonu.
Nechci jejich příběh romantizovat. Nevím, co všechno pro sebe v osobním životě znamenali, a ani to nepotřebuji vědět. Když ale poslouchám Peterajův text a vnímám, s jakou intenzitou oba píseň zpívají, mám pocit, jako by v ní bylo ukryto něco z jejich dlouhé společné historie.
Peterajův text k písni Nespáľme to krásne v nás mě samotného přivádí k zamyšlení nad tím, jakou cenu má opravdové přátelství, co pro nás znamenají lidé, kteří prošli naším životem, i společné okamžiky, které už se nevrátí. A jak moc bychom si někdy přáli, aby z toho všeho krásného alespoň něco zůstalo.
Na začátku týdne uplynulo pět let od večera, kdy přišla zpráva, že Meky Žbirka zemřel. A právě letos si připomínáme také pětadvacet let od chvíle, kdy s Marikou Gombitovou nahráli ve studiu SONO píseň Nespáľme to krásne v nás. Bylo to 11. dubna 2001.
Dvě výročí, která jako by nám připomínala, že ne všechno musí zmizet společně s lidmi, kteří byli součástí našich životů.
Jedním z důkazů je album Posledné veci, které vyšlo v květnu 2022. Písně na něj Žbirka stihl napsat a nazpívat, jejich dokončení už se ale nedožil. Tento úkol převzal jeho syn David, kterého tím Meky sám pověřil.
Nevím, jestli může mít hudební život krásnější a současně smutnější dovětek. Meky už nemohl své nové písně představit publiku. Ale jeho hlas tu zůstal. A díky synovi dostal možnost vyprávět ještě jednu, poslední kapitolu.
