Článek
Pavel Žák bohužel v neděli 1. listopadu ve věku 85 let zemřel. Do uměleckého nebe s ním odešel člověk, jehož slova znaly celé generace posluchačů. Přitom jeho jméno zůstávalo pro mnohé z nich neznámé. Jenže právě to mu vlastně vyhovovalo.
A když se člověk začne probírat jeho písněmi, zjistí, že za tímto zdánlivým rozporem se skrývá mnohem zajímavější příběh než pouhý výčet slavných hitů.
Zlatá Bratislavská lyra a velmi hořké pokračování
Vraťme se do počátků Žákovi tvorby. Píše se rok 1969. Československo se ještě nevzpamatovalo ze srpnové okupace. Naděje předchozích měsíců pomalu mizely a nastupující normalizace začínala určovat, co se smí říkat, psát i zpívat. V této stále ještě rozjitřené době na Bratislavské lyře vystoupil Karel Černoch s Písní o mé zemi, ke které sám Černoch napsal hudbu a textem ji opatřil právě Pavel Žák.
Píseň zvítězila. Získala zlato. Za normálních okolností by takový úspěch znamenal otevřené dveře, další nabídky a možná i začátek velké autorské spolupráce. Jenže Československo roku 1969 nebylo zemí, kde by se úspěch automaticky odpouštěl.
Píseň o mé zemi lidé vnímali jako reakci na okupaci. A právě v tom byl problém. Komunistická cenzura ji zakázala. Karel Černoch čelil zákazu vystupování a Pavel Žák přišel o práci v Československém rozhlase.
Představte si ten paradox. Napíšete slova, která osloví posluchače natolik, že píseň vyhraje prestižní festival. A vzápětí zjistíte, že jste napsali něco, co se v rádiu nesmí ozvat.
Někdy se o hudbě mluví jako o příjemném doprovodu života. O něčem, co nám hraje při práci, v autě nebo doma. Jenže v některých dobách dokáže mít několik veršů větší sílu než dlouhý politický projev. A jejich autor za to zaplatí.
O třináct let později už byla situace úplně jiná. Karel Vágner měl melodii, pro kterou potřeboval text. Napadlo ho, že by v něm mohla zaznít dívčí jména. Tři, možná čtyři. Tak nějak si to představoval.
Pavel Žák měl zjevně jinou představu. Napsal jich třiadvacet. A tak vznikly Holky z naší školky.
Tenhle detail mě baví. Vágner chtěl několik jmen, Žák mu jich přinesl téměř celou třídu. A co je ještě zajímavější, právě z tak prostého nápadu se zrodila jedna z nejúspěšnějších písní československé populární hudby.
Stanislav Hložek a Petr Kotvald ji nazpívali v roce 1982. Následovala popularita, jakou si dnes, v době milionů různých skladeb dostupných na jedno kliknutí, možná ani nedovedeme pořádně představit.
Píseň hrála rádia, prodávala se na deskách, zpívala se na zábavách. Její prodeje se podle dobových a pozdějších údajů pohybovaly v milionových číslech.
A do toho přicházely dopisy od dívek, které v písni svoje jméno nenašly a chtěly vědět proč. Není to vlastně krásně absurdní? Textař napíše třiadvacet jmen a ještě se musí vysvětlovat těm ostatním.
Jenže nejzajímavější na celém tom příběhu pro mě není ani počet prodaných desek, ani rekordy, ani ta téměř neuvěřitelná popularita.
Je to Žákova pozdější vzpomínka. Když v roce 2021 hovořil pro Český rozhlas o úspěchu Holek z naší školky, přiznal, že takovou slávu už by nikdy zažít nechtěl. Člověk by čekal pravý opak. Vždyť který autor by nechtěl napsat píseň, kterou zná celá země? Pavel Žák zjevně netoužil po tom, aby spolu s písní proslul i on sám.
A tady se začíná rýsovat něco, co je pro jeho příběh možná podstatnější než všechny hitparády. Existuje ještě jedna Žákova píseň, ke které se chci vrátit. Maluj zase obrázky.
Je to úplně jiný svět než Holky z naší školky. Žádná přehlídka dívčích jmen, žádný hravý refrén. Spíš intimní výpověď, která potřebuje správný hlas a správný okamžik.
Pavel Žák ji napsal celou. Hudbu i text. A potom ji na pět let odložil. Původně totiž uvažoval, že by ji mohla zpívat Hana Hegerová. Jenže píseň nakonec skončila v jeho šuplíku, kde čekala na svůj čas. Až ji jednou představil Haně Zagorové. Podle Žákovy vzpomínky se při prvním poslechu rozplakala.
Tahle drobná epizoda o jeho práci vypovídá možná víc než jakékoli ocenění. Pět let máte doma píseň, o které víte, že by mohla někoho oslovit. Jen stále nevíte, komu ji svěřit. A pak přijde člověk, který v ní uslyší něco svého.
Zagorová skladbu nazpívala a Maluj zase obrázky se stalo součástí jejího repertoáru. Když si vedle sebe postavím právě tuto píseň a Holky z naší školky, skoro se mi nechce věřit, že za nimi stojí stejný autor. A přesto ano.
Jeden dokázal napsat text, který si lidé zpívali na tanečních zábavách, i píseň, která zpěvačku při prvním setkání dojala k slzám.
Možná právě v tom spočívala Žákova síla. Nesnažil se každou píseň napsat stejně. Dokázal rozpoznat, co která melodie a který interpret potřebují.
Ještě jedna vzpomínka stojí za připomenutí. Pavel Žák kdysi vyprávěl, jak se seznámil s Karlem Černochem. V jednom pražském klubu tehdy působila kapela, v níž Černoch neměl právě výsadní postavení. Podle Žákovy vzpomínky ho kapelník podceňoval a během večera mu dával jen velmi málo prostoru ke zpěvu.
Žák ho ale slyšel. A poznal talent. Z jejich setkání vzešla mimo jiné píseň Zrcadlo. Černoch se postupně stal jedním z nejvýraznějších hlasů československé populární hudby.
A v téže kapele hrál na kytaru mladý Petr Rezek. Také on Žáka oslovil s otázkou, zda by pro něj něco neměl. Měl. V šuplíku ležela píseň Přátelství. Další skladba, která čekala na správného interpreta.
Pavel Žák patřil k těm, kteří dokázali talent, který ve zpěvákovi dříme. Každý z těch interpretů, které dnes považujeme za samozřejmou součást historie české populární hudby, byli kdysi mladí lidé, jejichž talent někdo musel rozpoznat. A takovým Žák byl.
Pavel Žák nebyl pouze textař. Byl skladatelem, klavíristou, rozhlasovým režisérem, scenáristou a dramaturgem. Podílel se na pořadech, které svého času pomáhaly objevovat nové písně i nové interprety. Podílel se například na legendární Houpačce, Koncertu Mikrofóra i pořadech Junior 30 a Junior večerník.“
Jeho autorská dráha byla mimořádně dlouhá. Od šedesátých let napsal podle vlastních slov více než třináct set písňových textů. Jeho slova zpívali Hana Zagorová, Karel Černoch, Hana Hegerová, Helena Vondráčková, Marie Rottrová, Petr Rezek a řada dalších.
A přece mám pocit, že kdybychom ho chtěli představit jen prostřednictvím seznamu spolupracovníků, minuli bychom to nejzajímavější.
V roce 2021, při svých osmdesátinách, poskytl Českému rozhlasu rozhovor, ve kterém zazněla pozoruhodná myšlenka. Za největší odměnu považoval situaci, kdy někdo pochválil jeho píseň, aniž by věděl, kdo ji napsal. To je docela zvláštní definice úspěchu, nemyslíte?
Žijeme ve světě, kde se autorství, popularita a veřejná známost často považují za téměř neoddělitelné věci. Pavel Žák přitom nacházel uspokojení v něčem mnohem prostším. Že se píseň někomu líbí. Že funguje. Že v někom něco zanechá. A vůbec nemusí vědět, kdo za ní stojí. A co po něm zůstane? Když se ho v tomtéž rozhovoru zeptali, co by si přál, aby se o něm jednou psalo, odpověděl: „Že jsem žil.“
Už dlouho v sobě nosím myšlenku, kterou ve mně probudil slovenský dokumentární seriál Textári. Deset příběhů. Deset slavných slovenských textařů. Od Borise Filana přes Milana Lasicu až po Kamila Peteraje. Ta myšlenka, kterou v sobě nosím tkví v tom, že i my máme své Filany, Lasicy či Peteraje a je na čase jim vzdát hold.
A tak berte tento portrét Pavla Žáka jako takový pomyslný start „seriálu“ Za slovy písní – Příběhy českých textařů.
Bude patřit lidem, jejichž jména někdy zůstávala na obalech desek drobným písmem, zatímco jejich slova jsme si zapamatovali na celý život.
A myslím, že právě to je docela dobrý důvod jejich příběhy vyprávět.
Prameny a zdroje
