Článek
Píše se rok 1989. Doma posloucháme německé rádio Bayern Drei a z reproduktorů se pravidelně ozývá The Look. Roxette tehdy patří mezi největší evropské objevy a já si ani ve snu nedokážu představit, jak důležité místo tahle švédská dvojice v mém hudebním životě jednou získá.
Od té doby uplynulo sedmatřicet let. A já dodnes nedokážu poslouchat The Look, aniž bych si v duchu vybavil větu „Nummer eins, Roxette mit The Look!“, kterou moderátor po několik týdnů uváděl první místo rozhlasové hitparády.
Roxette se pro mě postupně stali jednou z největších hudebních lásek. A dnes mám krásný důvod se k jejich příběhu vrátit.
Příběh Roxette se začal psát ještě před vydáním jejich prvního alba. Per Gessle už měl za sebou úspěšné působení ve švédské skupině Gyllene Tider. Marie Fredriksson si zase budovala vlastní sólovou kariéru. Oba se znali ze švédské hudební scény, ale každý měl svou cestu.
Zlom přišel se skladbou Svarta glas, kterou Per původně napsal pro zpěvačku Pernillu Wahlgren. Ta ji nakonec nenahrála. Píseň prošla dalšími peripetiemi, než dostala anglický text a nový název Neverending Love.
Marie přitom zpočátku nebyla společnému projektu příliš nakloněná. Měla rozjetou sólovou kariéru a do anglicky zpívaného popu se jí příliš nechtělo. Podle jedné z historek o začátcích Roxette nakonec souhlasila s podmínkou: pokud první singl neuspěje, společný projekt skončí.
Tím singlem byla právě Neverending Love. A uspěla. V létě 1986 vystoupala až na třetí místo švédské hitparády. Per a Marie tak dostali důvod pokračovat.
Dne 31. října 1986 vyšlo jejich debutové album Pearls of Passion. Obsahovalo dvanáct skladeb a představilo Roxette jako dvojici, která už tehdy měla vlastní rukopis. Melodický pop, výrazné refrény, Perův skladatelský talent, a především hlas Marie Fredriksson.
Jenže právě s názvem alba je spojena jedna docela úsměvná story. Na původní desce totiž skladbu Pearls of Passion vůbec nenajdete. Píseň, podle které album dostalo jméno, vyšla až později na B-straně singlu Soul Deep. Na samotné album se dostala teprve při jeho reedici. A tak máme debut, který mohl být zároveň posledním společným projektem Roxette, a titulní píseň, která na něm původně ani nebyla.
A teď jedna moje osobní příhoda. Přestože jsem Roxette začal intenzivně vnímat díky The Look, o existenci Pearls of Passion jsem dlouho neměl ani tušení. Dozvěděl jsem se o něm až na střední škole. Můj tehdejší nejlepší kamarád měl vazby na Švédsko a jednoho dne mi prozradil, že Look Sharp! rozhodně není první album Roxette. Že už dva roky před ním vyšlo Pearls of Passion. Přiznávám, že mě to tehdy docela překvapilo.
Dnes si můžeme na Spotify během několika vteřin pustit prakticky celou diskografii libovolného interpreta. Jenže na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla situace úplně jiná. Zvlášť když člověk pátral po albu, které se mimo Švédsko původně příliš neprosadilo. A tak na základě informací od kamaráda, jsem po albu začal pátrat. A povedlo se. Dodnes ho řadím mezi svoje nejmilejší alba Roxette. Kdybych měl sestavit čistě osobní žebříček, na prvním místě by stálo Tourism, na druhém Pearls of Passion a o třetí příčku by se dělily Joyride a Look Sharp!
Ano, vím. Tourism není klasické studiové album. Jenže v mém soukromém žebříčku má výsadní postavení a žádná diskografická škatulka na tom nic nezmění. Potvrzením mého vztahu ke třem zmíněným albům jsou i čísla ze Stats.fm. Tourism má 677 streamů, Look Sharp! 618, Pearls of Passion 579, Crash! Boom! Bang! 488 a Joyride 401. Mezi debutem a mnohem slavnějším Look Sharp! je tedy rozdíl pouhých 39 přehrání. Na album, které jsem objevil se značným zpožděním, docela slušný výsledek.
Přestože Pearls of Passion znamenalo úspěšný švédský začátek, ke světové slávě měli Roxette ještě kus cesty. Ta přišla až s druhým albem Look Sharp! z roku 1988. A především s The Look, která se v dubnu 1989 dostala na první místo americké hitparády Billboard Hot 100.
Roxette ale pro mě nikdy nebyli jen interpreti z rádia nebo z gramofonových desek. Byli také koncertním zážitkem.
Po hlubší rešerši informací o koncertech Roxette u nás jsem zjistil, že jsem jako jeden z jejich nejskalnějších fanoušků zmeškal hned tři. Oba ostravské, v červnu 2011 a 2015, a letošní v rámci festivalu Benátská!
Zvláštní místo mají v mých vzpomínkách především dva pražské koncerty z října 1994 v tehdejší Sportovní hale na Výstavišti. Bylo to během turné k albu Crash! Boom! Bang!
První koncert se konal 26. října, druhý o den později. A já byl na obou. Jenže každý měl trochu jiný příběh. Na první jsem měl regulérně zakoupenou vstupenku. Všechno podle pravidel. Na druhý jsem se dostal poněkud originálněji.
Prostě jsem využil svého hendikepu, nechal se dostat do haly několik hodin před začátkem a na koncertě nakonec zůstal. Bez vstupenky. Ano, přiznávám. Tentokrát jsem svůj hendikep trochu zneužil. Ale uznejte, dva koncerty Roxette během dvou dnů? Tomu se prostě těžko odolávalo.
A ještě jeden příběh se mi s těmi koncerty pojí. V té době jsem studoval vysokou školu. A tak trochu jsem se zamiloval do jedné své spolužačky. Dnes je respektovanou šéfkou významného internetového deníku o médiích, marketingu a public relations. Kromě společných studiích, mé náklonosti k ní, nás spojovala také oboustranná vášeň pro Roxette.
A jak už to u mě bývá, mám s touto svou vysokoškolskou láskou spojenou jednu konkrétní píseň. Vulnerable z alba Crash! Boom! Bang!
V roce 2002 lékaři Marii diagnostikovali nádor na mozku. Následovala náročná léčba a dlouhá rekonvalescence. Marie se přesto dokázala vrátit k hudbě a později i na koncertní pódia. Včetně toho v pražské O2 areně v roce 2015.
Přiznám se, že jsem si tenhle koncert ani příliš neužil. Ne kvůli hudbě. Ne kvůli atmosféře. Ale kvůli pohledu na Marii. Bylo vidět, jak moc ji nemoc poznamenala. Většinu koncertu proseděla. Přesto podala skvělý pěvecký výkon.
Když jsem tehdy odcházel z O2 arény, nějak podvědomě jsem tušil, že jsem právě viděl Marii Fredriksson naposledy na českém koncertním pódiu.
O necelý rok později lékaři Marii další vystupování nedoporučili. Posledním společným vystoupením Roxette tak zůstal koncert v Kapském Městě.
V pondělí 9. prosince 2019 pak světové agentury vydaly zprávu, které dodnes odmítám uvěřit. Marie Fredriksson ve věku 61 let zemřela.
Na dnes už neexistujícím webu Kulturninovinky.cz jsem se tehdy pokusil o nekrolog Marie, který jsem nazval Things Will Never Be the Same. Zemřela Marie Fredriksson.
Ano, vypůjčil jsem si název písně Roxette, původně z alba Joyride.
Píseň, která mi od Roxette podle Stats.fm hrála na Spotify vůbec nejčastěji a jejíž živou verzi z alba Tourism mám ze všech skladeb švédského dua nejraději, dostala po Mariině skonu úplně jiný význam.
Možná je to zvláštní. Hudba se nezměnila, nahrávka zůstala stejná, hlas Marie zní pořád stejně. Změnil se jen člověk, který ji poslouchá. A právě to je na hudbě někdy tak krásné i bolestné zároveň. Dokáže uchovat něco, co už ve skutečnosti neexistuje.
Zanechme chmur! Pearls of Passion slaví čtyřicítku. Když se ohlédnu za celým svým příběhem s Roxette, uvědomuji si, že vlastně nejde jen o jedno album. Jde o rozhlasovou větu z Bayern Drei, o všechny pražské koncerty, o tisíce streamů na Spotify a o jednu živou nahrávku, která pro mě znamená víc než všechny hitparádové úspěchy. Jde o Roxette. O Pera Gessla a Marii Fredriksson. A také o Roxette po odchodu Marie.
Per se po její smrti snažil o takřka nemožné. Nahradit Marii a pokračovat v příběhu švédského zázraku jménem Roxette.
Zkoušel to sám jako PG Roxette. Dokonce vyšlo, za mě celkem povedené, album Pop-Up Dynamo! Spolu s Perem se na něm objevují Helena Josefsson a Dea Norberg. Za mě byla právě Helena Josefsson tou, která mohla být důstojnou nástupkyní Marie.
Nakonec se „novou Marií“ stala Lena Philipsson. Per Gessle ji znal už z raných dob Roxette. Podílel se na napsání její průlomové písně Kärleken är evig z roku 1986.
Před několika lety se ke vzájemné spolupráci vrátili na Perově švédsky zpívaném albu Sällskapssjuk. Právě při nahrávání jejich společné písně ho napadlo, že by Lena mohla zpívat také repertoár Roxette.
Per v rozhovoru pro švédský Aftonbladet uvedl čtyři důvody: Lena je výborná zpěvačka, má dlouholeté zkušenosti, dokáže být výraznou frontmankou a pochází ze stejné hudební generace jako on.
A i tady platí Things Will Never Be the Same. Lena není Marie. Ale funguje to.
Ostatně s přetěžkým úkolem nahradit nenahraditelné se potýkali třeba Queen nebo Linkin Park. V naší kotlině pak například Oceán nebo naposledy Lucie.
Ať už budou Roxette pokračovat v jakékoli podobě, pro mě zůstanou především Perem a Marií.
