Článek
Když jsem se k němu znovu vrátil, uvědomil jsem si, jak zvláštně hudba cestuje časem. Některé písně přežijí celé generace. Jiné se po desetiletích nečekaně vrátí a začnou nový život. A někdy nám je připomene někdo, kdo je slyší úplně poprvé.
„Tati, mám nový song. A chci, aby sis ho poslechl.“ Tuhle větu slýchám už dobrých deset let. A pokaždé mě trochu pobaví. Nikdy totiž nevím, jestli uslyším něco, co znám celý život, nebo hudbu, kolem které bych jinak možná prošel bez povšimnutí. A právě to mě na těchto malých hudebních objevech baví.
Příběh věty „Tati, mám nový song“ se začal psát v době, kdy byla dcera ještě malá školačka. Jednou jsem si všiml, jak si nadšeně brouká We Will Rock You od Queen.
Dvě dupnutí, jedno tlesknutí. Rytmus, který poznáte během vteřiny. A jeden z nejznámějších začátků v historii populární hudby.
Nedalo mi to. Zeptal jsem se: „Jak stará si myslíš, že ta písnička je?“
„Rok nebo dva,“ odhadla.
„Dívčí, ta písnička je stejně stará jako my dva s maminkou.“
Ten překvapený pohled stál za to.
Pokoušel jsem se tehdy dceři vysvětlit, proč některé písničky dokážou přežít vlastní dobu. Proč si je pouštějí lidé, kteří vyrůstali v úplně jiných světech, a přesto v nich nacházejí něco společného. A příběh We Will Rock You mi k tomu skvěle posloužil.
Píseň vznikla v druhé polovině 70. let. Její autor Brian May tehdy přišel s nápadem vytvořit skladbu, do níž by se mohli zapojit sami posluchači. A podařilo se mu něco mimořádného. Vytvořil rytmus, který dnes znají i lidé, kteří by možná nedokázali vyjmenovat jediného člena Queen.
Na závěr jsem si neodpustil jednu otcovskou provokaci. Že na rozdíl od Queen, na ty jejich Justiny Biebery si za pár let nikdo nevzpomene.
No dobře. Tady jsem se možná trochu přepočítal.
Stejná situace se opakovala o mnoho let později. A v hlavní roli byla píseň Running Up That Hill od Kate Bush, která nikdy nepatřila mezi interpretky, jejichž tvorbu bych znal do poslední noty. Přesto je neodmyslitelnou součástí hudby, na které jsem vyrůstal. Podobně jako třeba a-ha nebo Queen.
Její Running Up That Hill vyšla v roce 1985. Do centra pozornosti skladbu vrátil po sedmatřiceti letech seriál Stranger Things. Najednou ji objevovali posluchači, kteří v době jejího vzniku ještě nebyli na světě. V britské hitparádě se dokonce vyšplhala na první místo.
Právě díky tomuto seriálu se Running Up That Hill dostala i do jednoho z našich domácích hudebních rozhovorů. Já seriál nesleduji a popravdě ani nemám potřebu to měnit. Ale písničku jsem znal.
A na rozdíl od Queen už tentokrát nebylo potřeba vysvětlovat, kdo Kate Bush je. Dcera i její generace si dokázala její příběh dohledat sama. To mě vlastně potěšilo nejvíc.
A když dnes poslouchám Don't Give Up, její duet s Peterem Gabrielem z roku 1986, uvědomuji si, že právě Kate Bush je krásným příkladem interpretky, jejíž hudba dokáže oslovovat posluchače napříč desetiletími.
Vedle věty „Tati, mám nový song“ u nás byla „hitem“ ještě věta: „Tati, jdi s těmi důchodcovskými playlisty někam…“
Dcera tím narážela na moji náklonnost především hitům mého mládí a dospívání. Chudák ale netušila, že mi tím jednou nahraje na pomyslnou smeč.
Ta přišla poté, co jsem v jejím playlistu zaslechl The Smiths. Ano, ty The Smiths. Morrissey, Johnny Marr a jedna z nejvýraznějších britských kapel osmdesátých let.
Když jsem se vzpamatoval z prvotního překvapení, že krev mé krve poslouchá kapelu, která mě absolutně míjela, míjí a míjet bude i nadále, neváhal jsem a „zasmečoval“.
„A pak kdo tu má důchodcovské playlisty! Ty a The Smiths? Ty a Morrissey? To jako fakt?“
Jenže přišla okamžitá protismeč.
„A proč ne? Vždyť je to skvělá muzika.“
A na to nebylo jak kontrovat. Ano, The Smiths jsou bezesporu dalším příkladem toho, že zajímavá muzika může spojovat generace. A pro mě také důkazem, že i kapela, která představuje trochu jiný druh hudebního objevování než Kate Bush či Queen, může být pro dnešní mladou generaci sexy.
Abych ale nevypadal jako staromilec, který mladší generaci pouze vysvětluje, jak skvělá byla hudba jeho mládí, musím přiznat jednu věc.
Hudební objevování funguje mezi mnou a dcerou i opačně. Jedním z mých největších hudebních objevů posledních let se díky ní stal The Weeknd. A především jeho Blinding Lights.
Skladba z roku 2019, která si bere inspiraci ze syntezátorového popu osmdesátých let, ale přitom zní naprosto současně. Výrazný úvod, podmanivý rytmus, skvělá melodie a energie, která mě nepřestává bavit.
Až tak, že se podle Spotify Wrapped dva roky po sobě stala mojí nejposlouchanější skladbou na Spotify!
Takže zatímco já jsem kdysi vysvětloval, proč Queen dokážou oslovovat posluchače napříč desetiletími, dnes sám poslouchám skladbu, kterou bych bez impulsu od dcery možná minul.
Naše rodinné debaty o muzice mi také připomínají, jak zbytečné bývají spory o tom, která generace měla lepší hudbu.
Jedni tvrdí, že nejlepší hudba vznikla v sedmdesátých a osmdesátých letech. Druzí považují všechno starší za přežitek. A někde mezi tím se vedou nekonečné debaty o tom, jestli dnešní interpreti ještě dokážou přijít s něčím skutečně originálním.
Jenže tak jednoduché to není. Každá doba přinesla výjimečné nahrávky. A každá také spoustu hudby, která zmizela stejně rychle, jako se objevila.
To, že dnes vzpomínáme především na ty nejlepší skladby minulosti, ještě neznamená, že tehdy vznikala jen skvělá hudba. Stejně tak by byla škoda přehlížet současné interprety jen proto, že už nám není dvacet.
Možná je tedy zbytečné ptát se, která generace měla lepší hudbu. Mnohem zajímavější je sledovat, jak si ji jednotlivé generace předávají. Jak se desítky let stará píseň vrátí díky televiznímu seriálu. Jak britská alternativní kapela osmdesátých let osloví dnešní mladé posluchače. Nebo jak moderní popový hit nadchne někoho, kdo vyrůstal na úplně jiné muzice.
Hudba totiž není soutěž generací. Je to nekonečná možnost objevovat. A proto, když dnes znovu slyším známé věty: „Tati, mám nový song. A chci, aby sis ho poslechl.“ Už nic nevysvětluji. Raději poslouchám. Protože nikdy nevím, jestli se právě nezačíná psát další z Příběhů mého Spotify.
