Článek
Jsou filmy, ke kterým se člověk rád vrací. Zná jejich příběh, pamatuje si dialogy, ví, jak skončí, a přesto si je pustí znovu. A pak existují filmy, které stačí vidět jednou. Ne proto, že by za další zhlédnutí nestály. Právě naopak. Jejich příběh se vám dostane tak hluboko pod kůži, že ho v sobě nosíte ještě dlouhé roky. Pro mě je jedním z takových filmů Marian Petra Václava. Viděl jsem ho při jeho uvedení do kin v roce 1996 a mám pocit, že od té doby už nikdy. Přesto si dodnes pamatuji, jak silně na mě zapůsobil.
Byla to zvláštní doba. Česká společnost se teprve učila žít v nových poměrech a soužití většinové společnosti s romskou menšinou patřilo k tématům, která vyvolávala stále vyhrocenější debaty. A právě tehdy přišel osmadvacetiletý Petr Václav se svým celovečerním debutem. Nechtěl diváky bavit ani jim nabídnout jednoduché odpovědi. Předložil jim příběh člověka, jehož život byl od samého počátku poznamenán nedostatkem lásky, porozumění a skutečného domova.
Marian nebyl jen výsledkem režisérovy fantazie. Jeho skutečný předobraz poznal Jan Šikl, psycholog a pozdější Václavův spoluscenárista. Právě jeho vyprávění přivedlo režiséra k příběhu chlapce, který vyrůstal v ústavní péči. Oba se následně vydali po jeho stopách, navštěvovali zařízení, jimiž prošel, a hovořili s lidmi, kteří ho znali.
Vznikal tak film, který se pohyboval na hranici hraného vyprávění a dokumentární autenticity. Sledujeme dítě vyrůstající bez pevného rodinného zázemí, dospívajícího chlapce, který stále obtížněji hledá své místo ve světě, a nakonec dospělého muže, jehož život směřuje k tragickému konci.
Bylo by snadné označit Mariana za film o romské problematice. Jenže tím bychom jeho skutečný význam zúžili. Je především příběhem člověka, který nikdy nedostal pořádnou šanci. Člověka, který potřeboval lásku a přijetí, ale místo nich poznával především instituce, pravidla, odmítání a samotu.
A právě v tom podle mě spočívá jeho mimořádná síla. Petr Václav neukazuje společenský problém prostřednictvím statistik nebo politických prohlášení. Dává mu lidskou tvář. A nutí diváka přemýšlet, nakolik za osud jednotlivce odpovídá společnost, v níž vyrůstá.
Když se dnes ohlížím za Marianem, vedle samotného příběhu si vybavuji především výkon Štefana Ferka, představitele mladšího Mariana. Přirozený, nenucený, mimořádně přesvědčivý. Právě takové herectví mám rád. Takové, při němž člověk přestává vnímat představitele role a vidí před sebou skutečnou postavu.
Petr Václav přitom postavil značnou část filmu na nehercích nebo málo známých představitelích. Některé vedlejší role obsadil lidmi, jejichž skutečné profese odpovídaly prostředí filmu. Výběr představitelů titulní postavy byl obzvlášť náročný. Režisér potřeboval najít chlapce a dospělého muže, kteří si budou podobní a zároveň dokážou přesvědčivě ztvárnit různé etapy jednoho života. Mladšího Mariana nakonec hrál Štefan Ferko, staršího Milan Cifra. Nejmladší podobu hrdiny vytvořil Jarek Mizer.
Právě práce s neherci je něčím, čeho si na Václavově tvorbě dlouhodobě cením. A netýká se to jen Mariana. Později tuto schopnost znovu prokázal například v Cestě ven. Dokázal z lidí bez klasické herecké průpravy získat výkony, které svou přirozeností a přesností obstojí vedle práce zkušených profesionálů.
Štefan Ferko ostatně za svého Mariana získal v roce 1998 cenu dětské poroty na festivalu FILMÁK v Plzni. Nebyla to jedna z velkých mezinárodních filmových trofejí, ale svým způsobem měla zvláštní hodnotu. Jeho výkon dokázali ocenit i mladí diváci.
Na Marianovi mě dodnes fascinuje ještě jedna věc. Jak mimořádný tvůrčí tým se Petru Václavovi podařilo pro jeho debut sestavit. Před kamerou stáli převážně neherci, zatímco za ní pracovali lidé, jejichž jména patří k tomu nejzajímavějšímu z české kinematografie.
Kameru měl na starosti Štěpán Kučera, střih Alois Fišárek, zvuk Daniel Němec a hudbu složil režisérův otec Jiří Václav. Na scénáři spolupracoval Jan Šikl. A pak je tu jméno, které si zaslouží zvláštní pozornost. Ester Krumbachová.
Legendární výtvarnice, scenáristka a kostýmní návrhářka, neodmyslitelně spojená s československou novou vlnou, se na Marianovi podílela jako dramaturgyně a výtvarnice. Její práce se přitom neomezovala na kostýmy. Zasahovala také do výtvarného a barevného pojetí filmu. Právě Marian se stal jejím posledním filmovým projektem. Zemřela v lednu 1996, ještě před jeho listopadovou českou premiérou.
Připadá mi pozoruhodné, že se v jednom filmu takto propojily dvě generace českých filmařů. Ester Krumbachová, osobnost spojená s jednou z nejslavnějších etap naší kinematografie, a Petr Václav, režisér, který teprve začínal hledat své místo v nových podmínkách.
A výsledek? Film, který působí syrově a bezprostředně, ale zároveň za ním stojí mimořádně promyšlená filmařská práce. Právě to považuji za jeden z jeho největších paradoxů. Čím přirozeněji všechno na plátně vypadá, tím snadněji může divák přehlédnout, kolik režijního, kameramanského, střihového a výtvarného úsilí se za výsledkem skrývá.
Ani cesta Mariana k divákům nebyla jednoduchá. Jeho konečný rozpočet dosáhl přibližně 22 milionů korun, což na poměry tehdejší české kinematografie nebyla malá částka. Petr Václav založil s producentkou Kristinou Petrovou společnost Tosara Film, ale získat potřebné finance nebylo snadné. Soukromí investoři oslovení tvůrci považovali projekt za příliš riskantní.
Film nakonec vznikl díky podpoře českých a francouzských institucí, České televize, Krátkého filmu a dalších partnerů. Státní fond kinematografie na něj přispěl tehdy mimořádnou částkou deseti milionů korun. Za projekt se přimlouvala také Věra Chytilová.
A pak přišel festival v Locarnu. Marian tam v roce 1996 získal Stříbrného leoparda, cenu mezinárodní filmové kritiky FIPRESCI a další ocenění. Úspěchy následovaly i na dalších festivalech. Z debutujícího režiséra se prakticky přes noc stal filmař, jehož jméno začalo mít váhu také za českými hranicemi.
Jenže zatímco zahraniční festivaly Mariana oceňovaly, domácí publikum zůstávalo zdrženlivé. Do českých kin na něj přišlo méně než dvacet tisíc platících diváků.
Možná to nebylo tak překvapivé. Marian rozhodně nepatřil k filmům, na které by se chodilo odpočívat. Jeho příběh byl nepříjemný, bolestný a v mnoha ohledech bezútěšný. A česká kinematografie poloviny devadesátých let nabízela také úplně jiné divácké zážitky.
Když jsem tehdy po projekci Mariana odcházel z kina, měl jsem pocit, že jsem právě objevil režiséra, jehož další tvorbu bude dobré sledovat. A myslím, že jsem se příliš nemýlil.
Po Marianovi následovaly Paralelní světy (2001), Cesta ven (2014), Nikdy nejsme sami (2016), Skokan (2017) a historický velkofilm Il Boemo (2022). Šest celovečerních hraných filmů, v nichž Petr Václav opakovaně prokázal svůj režijní talent, cit pro výběr herců i odvahu pouštět se do náročných témat. A přestože Marian nikdy nepatřil k rekordmanům Českých lvů jako později Cesta ven či Il Boemo, pro mě osobně zůstává něčím výjimečným. Jeho skutečná hodnota se totiž nedá poměřovat počtem získaných sošek.
Cesta ven si vysloužila značné uznání a ukázala, že Václav neztratil cit pro autentické prostředí ani schopnost pracovat s neherci. Společně s Marianem a pozdějším Skokanem tvoří jakousi volnou romskou trilogii, v níž režisér z různých úhlů nahlíží na život lidí stojících na okraji většinové společnosti. Každý z těchto filmů má své kvality a vlastní výpověď. Přesto je pro mě právě Marian tím, který nese nejsilnější lidské poselství. Nejen svou syrovostí a autenticitou, ale především naléhavostí otázky, nakolik může člověk ovlivnit svůj osud, jestliže mu společnost už na samém začátku života nedá pořádnou šanci. Alespoň v mých očích zůstává Marian filmem, který ani sám Petr Václav svou pozdější tvorbou nedokázal překonat.
Kdybych měl mezi českými filmy polistopadové éry hledat dílo, které se Marianovi vyrovná svou syrovostí, společenskou odvahou a ochotou vstupovat na nepříjemná území, napadla by mě Mandragora Wiktora Grodeckého.
Oba filmy se zabývají odlišnými prostředími a příběhy, ale spojuje je něco podstatného. Odvaha ukázat život lidí na okraji společnosti bez příkras a bez snahy nabídnout divákovi pohodlný únik. A právě takové filmy mají podle mě v dějinách české kinematografie nezastupitelné místo.
Možná bych si měl Mariana pustit. Jenže to není film, u kterého si člověk jednoho večera řekne, že neví, na co se podívat, a tak si vybere právě jeho. Na Mariana musí být člověk naladěný. Musí mít chuť a možná i odvahu znovu vstoupit do příběhu, o němž předem ví, že ho nebude hladit po duši. A možná právě to o jeho síle vypovídá nejvíc.
Za těch třicet let jsem viděl stovky dalších českých filmů. Některé mě nadchly, jiné zklamaly, na mnohé jsem dávno zapomněl. Ale Marian ve mně zůstal.






