Článek
Na Ålandy jsem poprvé nahlédl přesně přes 20 lety. Psal se rok 2005 a já se, ještě jako nadějný student gymnázia, plavil na trajektu ze Stockholmu do finského Turku. Přesně hodinu po půlnoci nám s kamarády zazvonil v kajutě budík. Právě včas, protože jsme zrovna proplouvali kolem tajemného souostroví, které jsem znal jen z mapy. Nebyla úplná tma – přece jen jsme byli daleko na severu – a tak jsme mohli sledovat vesnice, hluboké lesy i skalnaté břehy ostrůvků.
Podruhé jsem se na ně dostal až loni. Už vybaven znalostmi a zkušenostmi z jiných částí světa. A láskou k severské krajině. Ålandy leží trochu stranou zájmu běžného cestovatele. Právě v tom tkví jedno z jejich neopakovatelných kouzel.
Rozcestník na ostrově Kumlinge. Helsingfors je švédský název Helsinek.
Souostroví se strategickou polohou
Ostrovy leží výrazněji blíž Stockholmu než Helsinkám. Od Švédska je však odděluje volné moře, zatímco z finské strany je to široký pás ostrovů, který se táhne už od přístavního města Turku. Právě tam jsem přes 20 lety poprvé stanul na finské půdě, kde jsem se poprvé setkal se zahraničními studenty, překročil severní polární kruh a zažil noc, během které slunce vůbec nezapadlo.
Teď jsme však o dobrých 750 kilometrů jižněji, na úrovni Petrohradu či Osla. Jak mě mobil informuje, tady slunce koncem května vychází ve 4:32 a zapadá ve 22:46. Čeká nás tedy hodně dlouhý první den.
Jak se to vlastně stalo, že tohle souostroví, které leží vzdušnou čarou jen něco přes sto kilometrů od Stockholmu, spravují Finové? A najdeme tam vůbec něco zajímavého?
Krajina ostrova Kökar v jihovýchodní části souostroví je doslova balzám na duši.
Pokud se zajímáte o historii, víte, že v dějinách východní poloviny Evropy nelze nikdy šlápnou vedle se zásadou „za vším hledej Rusko“. Ålandy byly po staletí švédskou provincií (a dodnes se tu mluví švédsky), v roce 1809 je však Švédové museli po prohrané válce s Ruskem odevzdat do správy Ruské říše. Spolu s celým nedalekým Finskem.
S ohledem na jejich strategickou polohu přímo uprostřed Baltského moře a mezi švédskou a finskou pevninou vzbuzovaly ostrovy spoustu vášní. Ty utichly roku 1856, kdy Velká Británie, Francie a Rusko uzavřely tzv. Alandskou konvenci, podle které musely ostrovy zůstat do budoucna demilitarizované. Tato úmluva tedy vylučovala umístění vojenských posádek, pevností i námořních základen.
Jeden z malebných kostelíků ve městě Finström.
Když získalo Finsko na sklonku první světové války nezávislost, požadovalo místní obyvatelstvo, vesměs švédského původu, připojení ke Švédsku. Spor nakonec vyřešila Společnost národů, které Finsko garantovalo, že Ålandy budou mít rozsáhlou autonomii a bude zachován jejich demilitarizovaný ráz.
Krásná příroda
Komu se tak jako mně líbí severská příroda, tomu není potřeba ani Ålandy nijak zvlášť představovat. Na ploše větší než celý Středočeský kraj tu žije jen 30 tisíc obyvatel. Jsou tu tisíce ostrovů, ostrůvků a útesů, z nichž jen jeden ze sta je obydlený. Platí to samozřejmě pro ty největší z nich, včetně ostrova Aland, kde leží hlavní město Mariehamn. Většina obyvatel žije právě tady.
Z ruské pevnosti Bomarsund budované v první polovině 19. století už mnoho nezbývá, části hradeb však stále vzbuzují respekt.
Nejsou tu žádné hory, což nám nevadí. Je to taková klidná dovolená bez davů turistů. Velmi mírně zvlněná krajina nám v podstatě připomíná rodné Čechy, jen s žulovým podkladem, tolik typickým pro severské oblasti. Jak se procházíme klidnou vesnicí na ostrově Kökar, vypráví mi můj společník, že Ålandy mají i vlastní parlament, který vydává celou spoustu zákonů s místní platností. Zdá se, že to Finové s tou autonomií mysleli vážně.
Prohlédneme si někdejší ruskou pevnost Bomarsund, nebo spíš její zbytky s pasoucími se ovcemi. Podobný nádech má zřícenina hradu Kastelholm. Jednomyslně usoudíme, že to nejlepší jsou místní malebné kostelíky: snad každý ostrůvek má nejméně jeden. Ochutnáváme místní sýry, které jsou vyhlášené.
Kostel svatého Olafa ve druhém největším městě Jomala je nejstarší v oblasti a možná i v celém Finsku. Podle historiků byl zbudován už kolem roku 1260.
Pokud už na nějaké turisty narazíme, jsou to většinou Němci, Nizozemci a Dánové, kteří sem vyráží za cyklistikou. Rovinatá krajina k tomu přímo vybízí a mezi některými ostrovy fungují bezplatné přívozy. Člověk tak může projet během několika dnů i deset ostrovů. I pěšky je to ale příjemný zážitek. Ve městečku Sottunga potkáváme starší finský pár a přijímáme jejich pozvání na místní specialitu: alandský lívanec neboli finsky ålandspannkaka.
Finové si pochvalují teplé počasí, a tak zjišťuji, odkud jsou. Pro nás, zhýčkané Středoevropany, je to totiž dnes na teplejší svetr. Když řeknou, že z města Rovaniemi, usměju se. Mají radost, že ho znám. Aby ne: právě nedaleko od něj jsem před dvaceti lety poprvé (a zatím naposledy) v životě překročil severní polární kruh. Lívanec, doplněný tradičně švestkovým džemem a šlehačkou, chutná znamenitě a svěží vzduch od moře dodává příjemnému zážitku plně relaxační rozměr.
Ålandspannkaka neboli alandský lívanec je místní specialita. V hlavním městě je každý rok 9. června slavnost, na které se podávají.
Slabina NATO
Máme zásadu, že se do politických diskuzí na svých cestách nepouštíme, tuhle si však odpustit nemůžu. Po ruské invazi na Ukrajinu vstoupily Švédsko i Finsko z bezpečnostních důvodů do NATO. Demilitarizovaný status Åland se tak rázem jeví jako problematický. Hlavní město Mariehamn se totiž nachází nejen v blízkosti hlavních měst Švédska a Finska, ale především ruského Petrohradu. Jediný přístup z Ruska na Baltské moře (když pomineme Kalinigrad) je právě tady. A když máte souostroví bez vojenské posádky, říkáte si, jestli to nemůže být problém.
Svěřím se finské dvojici se svými obavami. Žena má sice velkou část rodiny v Rusku, ale můj názor sdílí. Vysvětlí mi, že problém je v tom, že severské národy měly vždycky problém se mezi sebou dohodnout. Ideální by bylo, kdyby alespoň na hlavním ostrově byla společná švédská a finská posádka. Jenže Finové by to mohli vnímat jako zasahování Švédů na jejich území, zatímco Švédové mají dodnes problém s tím, že jim Finsko ostrovy vlastně ukradlo.
Ta severská panorámata se prostě nikdy neomrzí.
Do budoucna je tak otázka, jak Ålandy zabezpečit. Severské národy, ač dlouho neutrální, považovaly ruskou hrozbu od roku 2022 za natolik závažnou, že usoudily, že už se bez NATO neobejdou. Poměrně překvapivý krok to byl hlavně u Finů, kteří spoléhali na korektní vztahy s Ruskem a na udržování vlastní silné armády. Je otázka, zda samotné toto gesto dokáže případného agresora odstrašit, nebo zda budou nutné i praktické kroky. Ålandy jsou vzhledem k historickému sporu slabina celé aliance.
Proč na Ålandy
Dost ale o politice. Ålandy jsou především rájem cyklistů a milovníků pěších výletů, jako jsme my dva. Kdo nepotřebuje jezdit za koupáním a uvítá nižší teploty v podobném prostředí, jaké znáte z domova (tedy pokud nebydlíte přímo na horách), s čistším ovzduším a vůbec ve větším klidu, je to tady pro něj to pravé. Místní vesničky, potoky, jezírka a lesy si zamilujete.
Kostelík sv. Anny ve městečku Kökar je vyloženě roztomilý. Podobné najdete skoro na každém ostrůvku.
Na rozdíl od českých luhů a hájů však přinejmenším s jednou kulturní odlišností počítat musíte. Platí to všude ve Skandinávii: sběr hub tu nemá moc velkou tradici. Dříve i Švédové a Finové houby sbírali, velký zlom ovšem přišel roku 1986. Spad z jaderné elektrárny Černobyl zasáhl severské oblasti dost výrazně a i po letech je půda na mnoha místech kontaminovaná. Ničemu jiném to dnes už moc nevadí, především u hub se ale doporučuje opatrnost. Koncentrace těžkých kovů, které jsou schopné vytáhnout z půdy, v nich může výrazně překročit bezpečné množství.
Když už tu budete, užívejte si tu klidnou atmosféru, navštivte alespoň pět nebo klidně deset ostrovů (přívozy jsou obvykle zdarma nebo jen za symbolickou cenu) a určitě si dejte pověstný dezert ålandspannkaka. Ten mi chutnal ze všeho nejvíc a vzpomínal jsem na něj ještě dlouho poté, co jsme se z příjemného chladu severních zemí vrátili přes Helsinky do horké Prahy.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
