Článek
Nejhorší to bylo u eskalátorů. Když jsem na pražském Andělu uviděl Prince, známého mentora české streetgame scény, žaludek se mi stáhl do těsné kuličky. Každý krok směrem k němu bolel. Věděl jsem, do čeho jdu, ale moje tělo křičelo, ať se otočím a ujedu nejbližším metrem domů.
Šoková terapie na Andělu
Do dnešního dne jsem nikdy v životě neoslovil cizí ženu na ulici s romantickým záměrem. Strach z odmítnutí mě vždycky spolehlivě paralyzoval. A dnes jsem přesně to šel dělat.
U Prince už stáli dva další studenti. Jeden byl ostřílený matador, druhý vyděšený nováček jako já. Na dlouhé seznamování ale nebyl čas.
„Běž za ní,“ ozvalo se od našeho mentora, spolu s gestem směrem k procházející dívce.
V tu vteřinu se stalo něco zvláštního. Všechny katastrofické scénáře v mé hlavě utichly. Mysl se kompletně vymazala. Prostě jsem vykročil. Přistoupil jsem k ní a rukama jemně naznačil, aby si vyndala sluchátka z uší.
Konverzace, která následovala, sice nebyla žádným řečnickým ohňostrojem, ale stala se realitou. Když jsem se otočil zpět, Princ zářil nadšením. První bariéra matrixu praskla a já v tu chvíli netušil, že během následujících tří hodin oslovím dalších devět žen, včetně pár cizinek a jedné (podle vizáže) profesionální modelky.
O co tu sakra jde?
Když se v Čechách řekne „streetgame“ nebo „pick-up“, většině lidí naskočí husí kůže. Představí si nejspíš partu slizkých chlapíků, kteří v metru otravují ženy, používají naučené psychologické triky a snaží se je vmanipulovat do postele.
Sám jsem podobné předsudky sice neměl, ale nevěděl jsem, co čekat.
Realita, kterou jsem poznal na Andělu, mě ohromila. Všechny ty toxické nánosy, které kolem balení na ulici kolují, totiž nevytváří tahle disciplína jako taková. Vytvářejí si je sami muži – svým zraněným egem, mindráky, snahou maskovat vlastní neschopnost za masku drsňáka.
Mým hlavním motorem, proč jsem do toho šel, byla naprostá frustrace z toho, že vůbec neznám pravidla hry. Moderní seznamování se změnilo v nepřehledné minové pole.
Společnost mi dávala jen prázdné rady typu „buď sám sebou“, které v praxi nefungují, a ti úspěšní muži svá tajemství buď tají, nebo je dělají tak intuitivně, že je neumí předat.
Kurz pro mě nebyl o hledání laciných triků. Chtěl jsem trochu pochopit pravidla a získat pevnou půdu pod nohama.
Svět za zdí ze sluchátek je přísně soukromý. Tam lidé nikoho nepouštějí – dokud jim neukáže, že si je mají sundat (ilustrační foto).
Princ nás neučil žádné triky na hypnózu nebo manipulativní věty z pochybných fór. Jeho role byla spíše psychoterapeutická. Stál tam jako zrcadlo, které mi bez obalu ukazovalo moji vlastní zbabělost.
Učil vlastně jedinou věc: odhodit ego, přiznat barvu a jít do rizika s naprostou upřímností.
Když mě poslal za tou první dívkou se sluchátky, neměl jsem čas vymýšlet žádné strategie. A v tom byl ten vtip. Všechny ty „dokonalé balicí hlášky“ jsou jen berličky pro lidi, kteří se bojí ukázat svou pravou tvář.
Moje první konverzace stála za starou bačkoru, trochu jsem koktal a neřekl nic světoborného. Ale bylo to opravdové. Zjistil jsem, že když se chováte slušně, nikoho neotravujete.
Naopak, naprostá většina žen ocení, že jste v sobě našli odvahu. První odmítnutí sice přišlo hned vzápětí, ale místo konce světa se dostavila úleva. Přežil jsem. Moje ego sice dostalo lehký zásah, ale já se cítil svobodnější než kdykoli předtím.
Modelka, cizinky a totální zkrat v metru
Po prvním prolomení ledů nabraly věci rychlý spád. Mentor nás nijak nešetřil a mým jediným kritériem bylo, že mě žena musela něčím vizuálně zaujmout.
Popravdě on na to byl náročnější než já. Nešlo o žádné tréninkové oslovování náhodných lidí: šel jsem jen za dívkami, které se mi opravdu líbily, což laťku strachu drželo poměrně vysoko.
První dívka se sluchátky, kterou jsem oslovil hned na tahu z metra směrem k obchodnímu centru, byla jen zahřívací kolo. Skutečný křest ohněm přišel před eskalátory v OC Nový Smíchov. Uviděl jsem ji. Od pohledu modelka, vysoká, krásná, s dokonalým držením těla.
V duchu jsem se začal zběsile modlit: „Prosím, ať mě za ní nepošle. Za touhle ne. To nemůžu dát.“
Princ bohužel nebyl Moudrý klobouk, takže mě za ní poslal. Když stojíte tváří v tvář ženě, která vypadá jako z obálky časopisu, vaše ego křičí, že na to nemáte. Ale šel jsem.
Nekousla mě. Dokonce byla milejší než většina ostatních, byť kontrolu nad konverzací jsem neměl vůbec žádnou. I ta nejkrásnější žena na světě je totiž pořád jenom člověk, který dokáže ocenit, když k němu muž přistoupí s úctou, bez slizkých her a s čistým záměrem.
Strach se s každým dalším krokem nezmenšoval, spíš se transformoval v čistý adrenalin. Najednou jsem stál na autobusové zastávce a mluvil anglicky s blonďatou Nizozemkou.
O pár minut později jsem v obchodě s oblečením oslovoval Arménku. Tam mě sice ochromila jazyková bariéra a náš mentor musel bleskově zasáhnout a rozhovor zčásti převzít, aby zachránil situaci, ale i to byla cenná lekce.
Streetgame není vůbec o dokonalosti. Je to o nekonečných pokusech a postupném zlepšování. Jako když se učíte hrát na klavír. Nelze čekat, že za rok vyprodáte O2 arénu.
Stanice metra byla místem finálního psychického zkratu i následného překonání sebe sama (ilustrační foto).
Největší krize přišla v samotném závěru, kdy už na mě padala únava. Dole v metru jsem prožil totální psychické zhroucení. Moje hlava prostě řekla dost, zablokoval jsem se a nedokázal udělat ani krok.
V tu chvíli se ukázalo, proč je mentor tak důležitý. Princ mě doslova fyzicky za límec odvlekl až těsně vedle sedící ženy a nenechal mě utéct. Musel jsem do toho skočit po hlavě. Za ty necelé tři hodiny to byla moje už desátá.
Deset žen za jedno dopoledne pro kluka, který nikdy předtím nenašel odvahu ani na jedno jediné oslovení v životě. Ještě teď mi to zní neskutečně.
Přerod ze stydlivého kluka v muže
Když ty tři hodiny na Andělu skončily, sedl jsem si do metra a cítil se jako vyměněný. Nebylo to o tom, kolik telefonních čísel jsem si odnesl v kapse (nebylo to ani jedno). Bylo to o tom, jaké dveře jsem v tom sobotním dopoledni natrvalo otevřel.
Pár kritiků hází streetgame do jednoho pytle s takzvanou manosférou – internetovým světem plným zhrzených mužů, kteří si na sociálních sítích vylévají zlost na ženy a schovávají se za cynické teorie.
Moje zkušenost byla přesně opačná. Skutečný osobní trénink vás neučí něžné pohlaví nenávidět nebo s nimi bojovat. Naopak vás učí si žen vážit, vidět v nich lidské bytosti a přistupovat k nim s respektem, touhou a zájmem.
Pro mě to byl zásadní milník. Každý muž totiž musí v určité fázi života projít transformací ze stydlivého, ustrašeného kluka ve zralého člověka. V minulosti k tomu sloužily přechodové rituály, dnes si takovou iniciací musíme projít sami. A postavit se svému největšímu strachu na rušné ulici je docela dobrý začátek.
Dostanete do ruky nástroj, který vám otevře dveře, o nichž jste si mysleli, že jsou pro vás navždy zavřené. Zjistíte, že odmítnutí nebolí, že svět se nezboří a že ty největší bariéry si stavíme jen my sami ve své hlavě.
Reakce okolí jsou to poslední, s čím byste si měli dělat těžkou hlavu. Zvlášť v Praze platí, že nikoho kolem vůbec nezajímáte.
Už nejsem ten kluk, který se raději dívá do mobilu, když kolem projde krásná žena. Už vím, že mám možnost volby a výrazně větší sebevědomí, ač odvahu stále nacházím jen zřídka. Tahle svoboda za ty tři hodiny strachu rozhodně stála.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
vlastní zkušenost autora
