Článek
Když přijde řeč na kruté šlechtičny, většině lidí se vybaví hlavně Alžběta Báthoryová. České země ovšem mají vlastní, historicky doložený případ, který svou brutalitou i soudní dohrou patří k nejvýraznějším kauzám raného novověku. Odehrál se v první polovině 16. století a skončil trestem, který byl i na tehdejší prostředí a poměry výjimečný.
Příběh Kateřiny z Komárova není žádná legenda ani lidové vyprávění. Opírá se o skutečné soudní spisy, svědecké výpovědi a rozsudek, který se dochoval v archivech. Právě proto je dodnes cenným svědectvím o tom, kde česká společnost před pěti staletími vnímala hranice moci.
Kdo byla Kateřina z Komárova
Kateřina z Komárova, provdaná Bechyňová z Lažan, pocházela z nižší šlechty. Díky sňatkům a pozdějším majetkovým vypořádáním se stala paní na statku Pičín na Příbramsku, kde vykonávala plnou vrchnostenskou pravomoc. V tom nijak nevybočovala ze své doby; šlechta měla nad poddanými v 16. století téměř absolutní kontrolu.
Správa panství zahrnovala nejen hospodářská rozhodnutí, ale i soudní pravomoci. Vrchnost mohla trestat, věznit a rozhodovat o každodenním životě lidí, kteří jí byli podřízeni. Tato koncentrace moci byla běžná a systémově podporovaná. Zjednodušovalo to státní kontrolu, protože odpovědnost za svůj majetek a půdu, včetně poddaných, nesl šlechtic.
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by Kateřina měla vstoupit do dějin jako extrémní případ. Neoblíbených šlechticů byla celá řada. Zlom nastal až ve chvíli, kdy se začaly objevovat opakované stížnosti na zacházení se služebnictvem a poddanými.
Soud s Kateřinou z Komárova spadá do prvních let vlády krále Ferdinanda I. Habsburského (vládl 1526–64). Jednalo se o prvního habsburského vládce souvislé linie, která u nás vládla až do roku 1918.
Tvrdá doba, ale s jasnými hranicemi
Raný novověk nebyl období, kdy by se s lidmi zacházelo v rukavičkách. Tělesné tresty patřily k běžné praxi a násilí se považovalo za legitimní výchovný i disciplinární nástroj. Přesto existovaly hranice, jejichž překročení vyvolávalo pozornost vysokých míst.
Smrt poddaného nebyla automaticky trestným činem, ale pokud k tomu docházelo opakovaně a zjevně v důsledku týrání, mohlo to být vnímáno jako hrozící ohrožení pořádku. Právě to se stalo klíčovým problémem i v případě Kateřiny z Komárova.
Podle svědectví se nejednalo o jednotlivé výbuchy hněvu, ale o dlouhodobý způsob zacházení, který byl pro okolí stále obtížněji přehlédnutelný.
Svědectví o krutostech
Soudní spisy popisují praktiky, které byly drsné i na poměry 16. století. Kateřina poddané nechávala běžně bít, polévat vroucí vodou, do otevřených ran jim sypat sůl. Některé nechala svázat a ponechat bez pomoci i desítky hodin.
Zdálo se, že šlechtična se chovala nejkrutěji k mladým dívkám. Ty byly tvrdě fyzicky trestány i za drobné prohřešky nebo pouhé podezření z neposlušnosti. Některé podlehly zraněním, jiné zemřely na následky vyčerpání a infekcí. Známý je incident, kdy Kateřina při pobytu na Karlštejně prohodila děvečku prevétem (tj. záchodem) do hradního příkopu.
Opakující se úmrtí a útěky služebnictva z panství postupně přitáhly pozornost širšího okolí. To, co se dříve odehrávalo za zdmi statku, se postupně stalo věcí veřejnou. S ohledem na působení Markétina manžela v nejvyšší české politice už v tu chvíli byla situace neudržitelná.
Výjimečný soudní proces
Samotný soud s Kateřinou z Komárova byl mimořádný už tím, že se vůbec konal. Šlechtici se dostávali před soud jen výjimečně; zásah do jejich autonomie byl citlivou záležitostí.
Zde se sluší podotknout, že v procesu původně vůbec nešlo o trýznění poddaných. Manžel Kateřiny, purkrabí Jan Bechyně z Lažan, vedl už od roku 1529 spor s knězem a kronikářem Václavem Hájkem z Libočan. Jeho detaily nejsou známy, Hájek se však dozvěděl o chování Kateřiny na Pičíně a rozhodl se tuhle okolnost využít.
Žalobu na Hájka nakonec podala sama Kateřina, za „potupná a lehká slova“. Úkolem soudu tak bylo prošetřit i tahle nařčení.
Vyšetřování trvalo nezvykle dlouho – od prosince 1531 do ledna 1534 – a opíralo se o desítky svědeckých výpovědí. Poddaní z pičínského panství nejprve nechtěli proti Kateřině svědčit. Naopak uváděli, že je dobrá paní a není jí vůbec co vytknout.
Zlom ale nastal, když vypovídal jistý kožešník Prokop Papež, který žil mimo panství. Uvedl, že Kateřina zabila jeho sestru a také dceru kováře z Pičína. Poté se odvážili promluvit i další. Počet obětí není znám, ale jistě šel do desítek.
Navzdory společenskému postavení obžalované soud dospěl k závěru, že vina byla prokázána. Rozsudek patřil k nejpřísnějším, jaké tehdejší české země nad šlechtičnou vynesly.
Dobová rytina zachycující soudní jednání v raném novověku.
Trest a jeho význam
Kateřina z Komárova byla odsouzena k trestu smrti. Rozhodnutí mělo jasný exemplární charakter: mělo ukázat, že ani urozený původ není automatickou ochranou před odpovědností. Nejednalo se pochopitelně o nějaké zásadní lidumilství, spíše o snahu státní moci udržet si kontrolu.
Veřejné vykonání trestu podtrhlo snahu moci vymezit hranice vrchnostenského násilí. V době, kdy se státní správa postupně centralizovala, šlo o důležitý precedens. Případ tak nebyl jen osobní tragédií obětí, ale i signálem ostatním vrchnostem, že absolutní moc má své limity. A že vždy existuje moc vyšší, před kterou se šlechtic musí sklonit.
Rozsudek byl neobvyklý. Kateřina měla být uvězněna a ponechána v kobce svému osudu, bez kontaktu s vnějším světem. V podstatě šlo o trest smrti hladem. 27. února 1534 byla uvězněna v Prašné věži Pražského hradu a v březnu tam byla nalezena bez známek života.
Fakta a legendy
Srovnání s Čachtickou paní, která byla aktivní kolem roku 1600, se pochopitelně zažilo až s odstupem času. Na rozdíl od případu Alžběty Báthoryová však kauza Kateřiny z Komárova nestojí na legendách, ale na konkrétních soudních dokumentech. Ostatně uherské historické záznamy z okrajových provincií království, ač o několik desítek let novější, nesnesou s těmi českými srovnání.
Je pravděpodobné, že některé detaily byly v pozdějších vyprávěních zveličeny. Základní fakta ale zůstávají nezpochybnitelná: opakované týrání poddaných a sadistické chování vůči nim vedlo k jejich smrti, a soud to označil za zločin.
Možná právě absence mýtů a romantických pověstí způsobila, že se jméno Kateřiny z Komárova z kolektivní paměti vytratilo rychleji než jména jiných historických postav.
Jeden nadpřirozený rozměr ale příběh téhle středočeské šlechtičny přece jen má. Dva dny po její smrti nečekaně zemřel její soudce, Vojtěch z Pernštejna. Mezi poddanými z pičínského panství se proslýchalo, že jej Kateřina „stáhla s sebou“. Místo jejího posledního odpočinku není známo.
Co si z toho odnést
Příběh Kateřiny z Komárova není výjimečný svou legendárností, naopak tím, jak přesně je doložen. Ukazuje, jak daleko mohla vrchnostenská moc zajít, a kde už i tehdejší společnost řekla dost. Šlechta si možná mohla dovolit o hodně více než dnes, ale když to přehnala, stihl ji drsný trest.
Nemá cenu v tomto kousku historie hledat morální podobenství ani senzaci. Je to spíš taková připomínka, že v každé době existovaly hranice, jejíž překročení mělo vážné následky. A že některé temné kapitoly českých dějin stojí za to znát právě proto, že jsou skutečné. Tenhle se stal jen před dvaceti generacemi.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
