Drákula je doma národním hrdinou. Co je ale pravdy na upírských legendách?

Hraběte Drákulu dnes známe především díky knize Brama Stokera, která už od roku 1897 vychází stále znovu a znovu. Její hlavní hrdina, právnický elév Jonathan Harker, v ní cestuje do Transylvánie, kde ho tajemný hrabě hostí na svém hradě. Právě jeho prostřednictvím se dozvídáme o všech nadpřirozených jevech, které jsou od té doby tradičně spojovány s představou upíra: bledá pleť, černý oděv, žízeň po krvi, absence odrazu v zrcadle, spaní v rakvi, alergie na česnek či panický strach z křesťanských symbolů, zejména kříže.

Bram Stoker si nejspíš ani v nejdivočejších snech nedokázal představit, jakou mánii svou knihou odstartuje. Dnes, o 127 let později, máme stovky románů, filmů a her s upírskou tematikou, pochopitelně se značně proměnlivou kvalitou. Ať už jste fanoušky Stmívání, Stephena Kinga (Prokletí Salemu), konzolových her (Castlevania) nebo původního Stokerova díla, nemohli jste si nevšimnout, že popularita Drákuly a upírů rozhodně vůbec neupadá.

Nepříliš originální téma

Bram Stoker nebyl ani zdaleka první, kdo se problematikou upírů zabýval. Víra v tyto nadpřirozené bytosti sahá tisíce let zpět, až do nejstarších dochovaných literárních záznamů z antického Řecka a dokonce i Egypta. Soudí se, že když si tehdejší prostí lidé, přirozeně nepříliš zběhlí v medicíně, všimli, že ztrátou krve člověk slábne, vcelku logicky usoudili, že její pití naopak sílu obnovuje. Možná až tak moc, že dokáže vrátit mrtvé k životu.

Stoker zasadil svůj román na rumunský venkov, což rozhodně není náhoda. Nejvíce totiž vychází ze středověkých rumunských legend z transylvánských hor. Na podobné příběhy narazíme i v okolních balkánských zemích, zejména těch, které byly součástí Uherského království. Jejich vznik určitě ovlivnila pohnutá historie této oblasti, kterou postupně zpustošili Hunové, Maďaři, Mongolové a nakonec osmanští Turci. Jakých zvěrstev se dobyvatelé starověku, středověku i raného novověku dopouštěli, to si nechci ani představovat. Nějaký Drákula proti tomu mohl být jen slabý odvar.

V Transylvánii, což je drsná hornatá země plná vlků a medvědů, se věřilo v mnoho nadpřirozených bytostí. Pozoruhodná je souvislost s křesťanskou tradicí, protože podle zdejší pověry bylo některým lidem souzeno stát se upíry: zejména sedmému synu sedmého syna či nemanželským nebo nepokřtěným dětem. V zapadlých vesnicích převládaly tyto pověry ještě daleko do 20. století a pokud tam někomu nechutná česnek, bude nejspíš podezřelý i dnes.

Bram Stoker zjistil všechny tyto informace z pramenů v Britském muzeu v Londýně. Zajímal se také o neobjasněné vraždy Jacka Rozparovače, ke kterým došlo jen pár let před vydáním románu o Drákulovi, a o dílo svého přítele Richarda Burtona, jenž přeložil i několik příběhů o upírech z hindštiny.

Kdo byl vlastně Drákula?

O historické postavě, která dala vzniknout legendě o Drákulovi, toho víme relativně dost. Souvislost s pověstmi o upírech však není úplně zřejmá. Víme, že byl knížetem Valašska, což je v podstatě dnešní jih Rumunska mezi řekou Dunaj a jižními svahy Karpat, v 15. století. Byl pokřtěný jako Vlad, vzhledem k drakovi (rumunsky dracul) ve znaku jeho rodu se však ujala přezdívka Drákula. Shodou okolností se rumunsky stejným slovem označuje i ďábel.

V době jeho vlády postupovali osmanští Turci Balkánským poloostrovem na sever a Drákula jako mladík padl do jejich zajetí. Bylo to ještě v době před pádem Konstantinopole. Poznal tam velmi bolestivý způsob popravy naražením na kůl nebo kovový bodec, který je následně zasazen do země. Člověk vystavený tomuto trestu umírá za strašlivých bolestí.

V roce 1448 Turci dosadili Vlada, kterému tehdy patrně nebylo víc než 18 let, na valašský trůn. Panovnické povinnosti ovšem nezvládal a již po dvou měsících uprchl do kláštera, odkud se vrátil až roku 1456. Po pádu Konstantinopole o tři roky dříve již bylo zřejmé, že turecká hegemonie v oblasti je nezvratná, Vlad se však rozhodl Osmanům vzdorovat. Následovala hrůzovláda, která svou krutostí předčila i nejtvrdší tresty praktikované v osmanských državách.

Během jednoho tažení bez zřejmé příčiny (možná domnělá zrada) vyplenil spřátelené město a všech deset tisíc jeho obyvatel nechal popravit, v mnoha případech naražením na kůl. Tak si získal druhé přízvisko, Țepeș (čteno rumunsky cepeš), tedy „narážeč/napichovač na kůl“. Ke konci své vlády takto nechal v jiném městě popravit na třicet tisíc lidí.

Mnozí odborníci usuzují, že svou krutostí sledoval Drákula i politické záměry, protože potřeboval získat u vojensky silnějších Turků respekt. Když jednou poslové osmanského sultána v jeho přítomnosti zapomněli sundat z hlav turbany, přikázal, aby jim je přibili k lebce. Vojensky byl úspěšný a udržel dlouhodobě nezávislost Valašska na rozrůstající se Osmanské říši.

Nepochybně zvrácenou stránku vladařovy osobnosti však naznačuje jiný příběh. Poté, co jeho poddaní padělali dopisy naznačující, že se chystá přejít na tureckou stranu, jej nechal jeho nadřízený, uherský král Matyáš, na 12 let uvěznit. Drákula si ve vězení brzy naklonil stráže, od kterých si nechával přinášet myši, ježky a další zvířata, která v cele pro potěšení narážel na kůl.

V roce 1474 byl propuštěn a potřetí usedl na valašský trůn, záhy však padl v jedné z bitev s osmanskou armádou. Turci mu usekli hlavu, naložili ji do medu a poslali ji sultánovi. Místo, kde byl pohřben, není známo.

Až příliš volná asociace

Není příliš jasné, proč se Bram Stoker rozhodl, že Drákulu ve svém díle vylíčí jako upíra. Jistě, jeho hrůzovláda se nesmazatelným písmem vtiskla do lidových pověstí Valašska a jestliže třeba za dob Erbena se u nás zlobivé děti strašily polednicí, na jih od Karpat si je měl odnést Drákula. Na druhou stranu je tam vnímán jako národní hrdina, který ještě jednou vyjede proti nepříteli, až bude zemi nejhůř.

Pověsti o upírech jsou v Rumunsku a vůbec na celém Balkáně hluboce zakořeněné. Podobným legendám se obvykle daří v chudých oblastech silně ovlivněných křesťanstvím, které se dostává do konfliktu s místními tradicemi, zvyky a pověrami. Není náhoda, že Stokerův přítel Burton překládal upírské legendy z Indie (která sice nikdy masově křesťanství nepřijala, byla však dlouhá léta britskou kolonií). Žádný historický pramen, jakkoli barvitě líčí Drákulova zvěrstva při válkách s Turky, však nepodezřívá Vlada Țepeșe z toho, že by mohl být upír.

Pravda bude nejspíš taková, že anglický autor, který samozřejmě neměl o Rumunsku skoro žádné spolehlivé informace, natož z první ruky, ve svém díle prostě spojil několik atraktivních témat. Romanticky drsná krajina Transylvánie, lidové pověsti a děsivý a přitom hrdinný hrabě, který chrání zemi před nepřítelem až příliš drastickými prostředky, stvořily upírskou legendu, která je vpravdě nesmrtelná.

Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:

Browning, John Edgar; Picart, Caroline Joan (Kay) (2014). Dracula in Visual Media: Film, Television, Comic Book and Electronic Game Appearances, 1921–2010. McFarland.

Cazacu, Matei (1991). „The reign of Dracula in 1448“. In Treptow, Kurt W. (ed.). Dracula: Essays on the Life and Times of Vlad Țepeș. East European Monographs, Distributed by Columbia University Press. pp. 53–61.

McNally, Raymond T. (1991). „Vlad Țepeș in Romanian folklore“. In Treptow, Kurt W. (ed.). Dracula: Essays on the Life and Times of Vlad Țepeș. East European Monographs, Distributed by Columbia University Press. pp. 197–228.

Panaitescu, P. P. (1991). „The German stories about Vlad Țepeș“. In Treptow, Kurt W. (ed.). Dracula: Essays on the Life and Times of Vlad Țepeș. East European Monographs, Distributed by Columbia University Press. pp. 185–196.

Rezachevici, Constantin (1991). „Vlad Țepeș – Chronology and historical bibliography“. In Treptow, Kurt W. (ed.). Dracula: Essays on the Life and Times of Vlad Țepeș. East European Monographs, Distributed by Columbia University Press. pp. 253–294.

Velké záhady minulosti. Reader's Digest výběr, 1995. ISBN: 80-900065-2-3