Článek
Kauzy politiků, kteří disponují tituly, které ve skutečnosti nezískali, získali v jiném formátu nebo je získali „podvodem“, jsou už od Sametové revoluce běžným koloritem naší politiky. Zatímco dříve to nikdo neřešil, rozvoj investigativní novinařiny a především svoboda, kterou od 90. let zažíváme, umožnil přístup i k těmto informacím.
Svědčí to o zajímavém precedentu. Ten zní, že vysoká škola, a dokonce její úspěšné dokončení, nějakým způsobem garantuje odbornost člověka. Jistě existují obory, jako je medicína, ve kterých je to pravda, ovšem ve většině oborů to neplatí ani omylem. Kdo studoval méně náročné vysoké školy, jistě mi dá za pravdu, že z nich nevylezl o nic moudřejší, než byl předtím. Možná vybaven větší dávkou trpělivosti.
Může to být pro mnoho čtenářů překvapení, ale titul z vysoké školy neznamená, že člověk něco umí. Dobře však dokáží pohladit ego – a to my Češi máme rádi. Kdo titul nemá, obvykle nadává na ty, kteří ho mají, a tajně jim závidí. Posedlost tituly se dá srovnat snad jen s posedlostí vlastnit auto (a všude s ním jezdit). Kdysi to bylo výjimečné a něco to znamenalo. Dnes už ne.
Úroveň vzdělání a marketing
Jak již bylo v posledních dnech popsáno na mnoha místech, paní Eva Decroix dosáhla dokonce mnohem vyššího stupně vzdělání, totiž PhD. K tomu je nutné absolvovat předchozí stupně vzdělávání, tedy bakalářský a magisterský obor, či jejich ekvivalenty v zahraničí, a další podmínky pro tento stupeň. Vše z toho bylo splněno, ačkoli se čistě technicky nejednalo o titul Mgr., který politička následně uváděla.
Jasně, je to takový malý podvod. Nevypovídá však o tom, že by člověk titulu dosáhl nějakým podvodným způsobem, pouze jej uvádí tak, aby mu rozuměl i běžný občan. Vzpomeňme na směšnost situace, kde tehdejší prezident Miloš Zeman shazoval Jana Lipavského, protože dosáhl jen bakalářského stupně vzdělání. Tak vzdělaný člověk, jako je Zeman, musel vědět, že stupeň vzdělání není rozhodující. Rovněž však věděl, že jeho voliči jsou lidé, kteří se v takové problematice moc neorientují, a tak zahrál na notu, o které byl přesvědčen, že na ně bude platit. Kdo se orientuje, tomu přišlo, že se shazuje spíš sám prezident.
Šílenství, které se na sociálních sítích strhlo kolem Evy Decroix, to potvrzuje. Najednou je jedno, že mnozí z kritizujících politiků mají máslo na hlavě, že sami třeba ve svých závěrečných pracích opisovali nebo titul získali jiným podvodem. Lidé, kteří je na sociálních sítích sledují (patrně převážně jejich fanoušci), jim pochopitelně nadšeně přizvukovali. Bohužel málokdo dokáže vnímat věci v kontextu.
Budova Ministerstva spravedlnosti České republiky na pražském Novém Městě.
Proč fandíme politikům?
Proč sledovat jakéhokoli politika na sociální síti? Proč sledovat jakéhokoli influencera na sociální síti? Obě tyhle skupiny mají řadu podobností. Tou klíčovou je skutečnost, že mají nastudovanou psychologii uživatele internetu. Ta říká, že takový uživatel je rád utvrzován ve svých názorech, přesvědčován o tom, že právě (nebo pouze) on zná pravdu a je intelektuálně zdatný. Jakmile máte takového uživatele zpracovaného podle předchozí věty, udělá pro vás cokoli. Koupí si váš produkt, bude vás sledovat a dávat vám příjem z reklamy, bude vás volit. To poslední je bohužel škodlivé i pro ostatní.
Je to tak, lidé nejsou dokonalí. Kdyby byli, prohlédli by manipulaci na první dobrou a rozhodně by si nepřipadali chytří díky tomu, že jí podlehli. V případě Evy Decroix to byl takový nešikovný pokus o manipulaci s veřejným míněním, kterého se hned opoziční politici chytli. Člověk s nadhledem pochopitelně ví, že oni dělají to samé v míře stonásobné. Ale nepřiznávají to.
Malé podvody
Jak už bylo řečeno, někdy použijete mírně odlišný titul, abyste se lidem přiblížili a aby na vás nekoukali skrz prsty. Přitom platí, že lidé nejvíc nesnáší něco, čemu nerozumí. Orientovat se v akademických titulech mimo nejznámější Bc., Mgr. (či Ing.) a PhDr., to nemůžete čekat od každého. Vsadím se, že kdybych si ke zdejší přezdívce napsal titul MgA., polovina čtenářů bude muset googlit, co to znamená.
Každý volič má právě jeden hlas a musí se bojovat i o hlasy lidí, kterým je potřeba informace sdělovat jaksi jednodušeji. Ano, je to špatné. Osobně bych si přál, aby každý volič disponoval dostatečným rozhledem a věděl, o čem rozhoduje. Nicméně realita je odlišná. Nemusíte vědět vůbec nic, dokonce nemusíte mít ani základní vzdělání, a přesto máte nárok rozhodovat o budoucnosti země.
Nevolám po revoluci, ale bezbřehá demokracie má svoje nesporné slabiny. A být politikem znamená mít tak trochu hroší kůži. V tom smyslu, že budu dělat i věci, se kterými vnitřně nesouhlasím, protože potřebuji získat hlasy lidí, kteří by mě jinak nepochopili. A to není nějaký namyšlený předpoklad, vychází to z průzkumu názorů veřejnosti, které samozřejmě politici mají k dispozici. Stačí se podívat, jaké žvásty sdílí na sociálních sítích Andrej Babiš nebo Tomio Okamura. Je to obraz toho, co si myslí o svých voličích.
Jak z toho ven?
Problém je, že politika je především marketing. Jak už jsem navíc zmínil, existují lidé, kteří na sociálních sítích skutečně sledují profily politiků, a není jich málo. To ale neznamená, že by se v politice nějak víc orientovali nebo získávali nadhled a představu o tom, co je přijatelné a co ne. Spíše se utvrzují ve svých názorech a těší je, že se v nich shodují se svými oblíbenými politiky. Často jim ovšem nedochází, že politik jen papouškuje jejich názor. Aby ho volili.
Jakékoli snahy zavést omezení demokracie vždycky narazily na tuhý odpor zejména těch, kteří by sítem neprošli. Zpravidla se jedná o členy a příznivce stran s komunistickými či jinak protidemokratickými tendencemi. V ideálním světě by mohl rozhodovat o politice pouze ten, který do systému přispívá a disponuje dostatečnou úrovní znalostí, aby se kandidáty nenechal takzvaně oblbnout.
Že realitou je naprostý opak, všichni víme. Před volbami se to hemží plakáty s údernými hesly, politici se předhánějí ve slibech, až se hory zelenají, a po volbách se na ně bez výjimky nadává. Nikdy nikdo nesplnil své předvolební sliby. Nikdy v této zemi nebyla vláda, se kterou byli lidé spokojení. Přesto však stále mají zvláštní úchylku vzhlížet k dalším volbám s nadějí. Jsou skutečně nepoučitelní?
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
