Článek
Chybí jednoznačná smlouva
Ve sporu prezidenta Českého svazu ledního hokeje Aloise Hadamczika s Radkem Gudasem je samozřejmě na místě se jednoznačně postavit na stranu hráčů. Faktem skutečně je, že hokejový šampionát, který byl (opět) nejnavštěvovanější v historii, přinesl do rozpočtu svazu spoustu peněz. Troufám si tvrdit, že kdyby turnaj neskončil ziskem zlatých medailí, byla by tahle spousta o něco menší.
A je na místě se o ně s hráči podělit a respektovat gentlemanské dohody, které byly uzavřeny. Jestliže podle Gudase a Jágra skutečně Hadamczik přislíbil všem hráčům jeden milion korun, neměl by se nyní nedůstojně handrkovat o tom, kdo v týmu fakticky byl a kdo ne. Druhá věc je, že o takových věcech se má uzavřít smlouva s jednoznačným výkladem, která bude obsahovat především informaci o tom, v čí prospěch slouží. Jak víme, lidé jsou různí, a ne s každým se prostě dokážete dohodnout férově.
Radan Lenc a Michal Kovařčík by v případě existence takového dokumentu měli jasno, zda mají na odměnu za zisk titulu nárok, nebo ne. Je přitom třeba říct, že přístup Aloise Hadamczika není úplně nesmyslný, protože teoreticky můžeme říct, že kdyby hokejisty v každém zápase nehnala vyprodaná aréna, tak by titul nezískali. A fanoušci z finančního zisku rozhodně žádný bonus neuvidí, naopak museli docela dost peněz zaplatit.
Předpokládám tedy, že taková smlouva neexistuje. Nikdo by se přece nedohadoval, kdo do týmu patří a kdo ne, kdyby někde bylo uvedeno černé na bílém, kdo má na co nárok. U takhle velké akce by to však mělo být jednoznačně stanoveno. Když se nyní píše o tom, že Lenc a Kovařčík dostali po intervenci mistrů světa každý alespoň čtvrtinu ústně přislíbené částky, svědčí to tak akorát o tom, že na svazu je pořádný bordel.
Mistrovství, které vstoupilo do dějin
Absurdní je už to, že se podobné kauzy po tak povedeném šampionátu musí řešit. Český tým ho vyhrál způsobem, který nemá v historii obdoby. Samotný titul mě osobně těší dvojnásob, bez ohledu na to, jakým způsobem jsme k němu dokráčeli, protože ve dnech bezprostředně předcházejících zahájení turnaje jsem byl v České republice asi jediný, kdo ve zlato věřil. Taky jsem to tady pěkně schytal.
Nešlo jen o to, že se česká hokejová reprezentace sedmým titulem zapsala nesmazatelným písmem do moderní historie turnaje (od zavedení play off v roce 1992). Za toto období má jen Kanada víc titulů, konkrétně devět; Švédové se šesti, Rusové s pěti i Finové se čtyřmi zlatými medailemi se dívají českému týmu na záda. Poprvé v tomto tisíciletí se také stalo, že česká reprezentace vyhrála všechny zápasy play off v základní hrací době.
A že to byla pořádná jízda! Výhra 1:0 nad Američany ve čtvrtfinále, 7:3 nad dosud suverénními Švédy v semifinále i vyválčené zlato po výhře 2:0 ve finále nad Švýcary byly zápasy, při kterých se český fanoušek sice notně zapotil, ovšem nakonec odcházel ze stadionu či od televize naprosto spokojený. Po dlouhých 14 letech zase zavlála nad mistrovstvím světa na nejvyšším místě česká vlajka.
Do budoucna pracovat lépe
Přestože sportovní výsledky jsou jednoznačně pozitivní a českému týmu za mistrovství světa není naprosto co vytknout, výše zmíněná aféra naznačuje, že z administrativního hlediska ne všechno funguje dobře. Řízení profesionálního hokeje v tak významné zemi by mělo být naprosto transparentní a kvalitně dokumentované a pro nějaké gentlemanské dohody, zejména takové, které posléze nejsou dodrženy, by tam nemělo vůbec zbývat místo.
Uzavírání transparentních smluv by mělo být ve sportu vedeném na celostátní úrovni naprostou samozřejmostí.
České sportovní prostředí však trpí neprůhledností obecně. Vždyť to není tak dávno, co kupříkladu českým fotbalem hýbaly korupční kauzy kolem Miroslava Pelty, Romana Berbra a Dagmar Damkové. A to se vůbec nerozepisuji o devadesátých letech, kdy byl český sport, ostatně podobně jako celá společnost, učiněná džungle. Kdo se navíc pohybuje ve sportu na nižších úrovních – zejména to platí o velkých sportech, jako je fotbal a hokej – ví, že korupce, nátlak a negativní přístup jsou takřka všudypřítomné.
Jak z toho ven? Především je potřeba si uvědomit, že staré struktury ve významných fotbalových funkcích prostě novým kouskům nenaučíme. Troufám si tvrdit, že řešení, které jsem navrhl, tedy mít všechno řádně zdokumentované a naprosto transparentní, je nesmírně jednoduché. Pokud si však někdo zvykl jednat určitým způsobem, který řádnou dokumentaci a transparentnost nezahrnuje, musí nám být jasné, že je to především z důvodu, že je to pro něj výhodné.
Proč se dělit s hráči, kteří na to nemají právní nárok, když ty peníze mohou jít „na rozvoj českého hokeje“, že? Zní to sice pěkně, nebuďme však bláhoví – jestliže se povede tyto peníze ušetřit, z valné většiny skončí v kapsách sportovních funkcionářů. Dokud nebude fungovat transparentní hospodaření s finančními prostředky, které do sportu tečou, tedy nejen dotací (i když u nich si to snad stát ohlídá), nemůžeme čekat zlepšení.
Pomůže nová generace?
Touto vládou starších struktur netrpí jen sportovní prostředí, ale celá společnost. Socialismus a s ním spojené neetické praktiky sice oficiálně skončily v roce 1989, nedošlo ovšem k personální výměně osob na důležitých postech. Důsledkem je to, že i 35 let po revoluci zůstávají určité „bolševické manýry“ výrazným rysem české společnosti.
Jistě, situace se každým rokem zlepšuje. 35 let je hodně dlouhá doba a mnozí, kteří v 90. letech tolik těžili z kontaktů a vlivu získaných za minulého režimu, už svou kariéru uzavřeli. Stále jich však ještě mnoho zůstává. Je to společenská změna, kterou si nemůžeme vynutit silou. Tady víc než kde jinde platí, že lékem je jedině čas.
A pokud by to náhodou nebylo jasné: na ten milion mají hráči jednoznačně nárok! Určitě s ním dokáží naložit lépe než vedení svazu.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
