Článek
Stejně jako v češtině je i v mnoha dalších slovanských jazycích tradice přechylování hluboce zakořeněná. Abychom zjistili, zda má vůbec smysl přechylování zachovávat, nebo zda se jedná o dávno překonaný historismus, který si ponecháváme z nostalgických důvodů, podobně jako třeba vlastní měnu, pojďme se napřed podívat na to, jak k podobě ženských a mužských příjmení přistupují jednotlivé jazyky. Nejsou to přitom jen jazyky slovanské.
Severské jazyky
Na základě znalosti příjmení dané osoby můžeme jednoznačně určit, zda se jedná o muže či ženu, v islandštině. Sluší se podotknout, že Islanďané používají tradiční příjmení jen zřídka, obvykle jde o patronymické či matronymické jméno (tedy jméno odvozené od jména otce/matky s nějakou příponou). Muži tak přejímají jméno po otci nebo matce s koncovkou „son“, ženy s koncovkou „dóttir“ ve významu „syn“ a „dcera“. Pokud se tedy matka jmenuje Helga, její syn bude Helgason a dcera Helgadóttir. Pohlaví podle podoby jména poznáme a není s tím žádný problém.
Island je jednou ze zemí, kde podle příjmení jednoznačně poznáte pohlaví člověka.
Ve Finsku podobná tradice zanikla roku 1929, kdy Finsko přijalo zákon o manželství, který přechylování příjmení vylučoval. Dříve existovaly koncovky specifické pro ženský rod, které nahrazovaly koncovky mužského příjmení. Například ženská varianta příjmení Pesonen zněla Pesotar. Od roku 1929 jsou obě varianty zachovány, jsou však stejné pro obě pohlaví. Finština nerozlišuje jmenné rody, takže s tím taky nejsou problémy.
Baltské jazyky
Lotyština a litevština přechylování standardně používají. V litevštině existují odlišné koncovky pro svobodné dívky a pro vdané ženy, které upravují původní variantu mužského příjmení (tedy příjmení otce či manžela). Nás bude však více zajímat lotyština, která se blíží problematice češtiny výrazněji.
V Lotyšsku totiž vedle přechylování domácích příjmení z důvodu jejich funkčního skloňování provádějí přechylování i u zahraničních příjmení. Vlastní jména cizího původu se přitom přepisují foneticky a přidávají se k nim přechylovací koncovky (v mužském rodě je to „s“), takže třeba z amerických podob jmen Bill Clinton a Hillary Clinton je v lotyštině Bills Klintons a Hilarija Klintone. Češi nebo Rusové podobnému zacházení uniknou, protože naše jména jsou již přechýlená, a navíc pro Lotyše ve foneticky srozumitelné podobě.
Slovanské jazyky
Jeden z jazyků nejbližších češtině je samozřejmě polština, která se vedle ní vyvíjela přes tisíc let a podle legendy o praotci Čechovi máme s Poláky i společné předky. Někdy se tomu těžko věří, z lingvistického hlediska však nelze popřít vysokou příbuznost našich jazyků. V polštině existuje složitý systém přechylování, od kterého se v současné době začíná upouštět. Nejde přitom pouze o přechylování příjmení, ale třeba i o názvy profesí pocházející z germánských či románských jazyků. Pokud je v češtině žena „profesorka“, v polštině to bude „panią profesor“.
Výše uvedené považujme za důkaz, proč se polštinou moc neinspirovat. Jazyk, který ani po staletích neodstranil spřežky, tak ještě víc nabobtnává, a nijak to nepřispívá ekonomičnosti vyjadřování.
Slovenština je naproti tomu v oblasti přechylování ještě mnohem přísnější než čeština. V češtině je běžné, že pokud si česká nositelka příjmení přeje, aby se její příjmení nepřechylovalo (např. Kateřina Emmons), média to respektují. Slovenská média naproti tomu budou často přechylovat i v tomto případě, tedy Kateřina Emmonsová. Důvody jsou lingvistické, protože Slováci stejně jako Češi skloňují (až na barbarství v podobě absentujícího 5. pádu) a jejich jazyk využívá jmenné rody, hodí se mít jména v podobě, která nebude do funkčního jazykového systému házet vidle.
Specifický problém existuje u ruštiny, protože ta u ženských příjmení již často používá koncovku „ova“ nebo „eva“. Při adaptaci příjmení takové ženy do češtiny ovšem dochází ke druhému přechýlení, tedy ze jména Jelena Isinbajeva je najednou Jelena Isinbajevová. Někoho to může děsit, ovšem z praktického hlediska je to užitečné, neboť zpětnou rekonstrukcí dokážeme určit podobu mužského příjmení. Je to Isinbajev, nikoli Isinbaj. Ruské přechýlení asi právem považujeme za nedostatečné, protože koncovku bez posledního „a“ používají i muži.
Svatba v Bělorusku. V ruskojazyčném prostředí přijímají ženy příjmení muže v přechýlené podobě.
Čeština musí přechylování zachovat!
V moderní době si ženy při svatbě často volí, že jejich příjmení bude nepřechýlené, tedy bude ve stejné podobě, kterou používá jejich manžel. Největší štěstí mají v tomto ohledu ženy, jejichž příjmení se i dříve běžně používalo v totožné podobě (například Krejčí, Hořejší, Kočí apod.). Na úvod je také třeba poznamenat, že před druhou světovou válkou žádný úzus přechylování neexistoval a některé ženy měly příjmení přechýlené, některé ne. Bylo to dáno hlavně kontaktem s německým a židovským jazykovým prostředím, který ovšem po roce 1945 ustal a Češi se ocitli v určitém jazykovém vakuu.
Dvojjazyčný název ulice Boženy Němcové ve středočeských Řevnicích v době protektorátu (1939–45).
Nejběžnější postup přechylování, totiž koncovku „ova“ či „ová“, můžeme zaznamenat v kronikách již od 14. století. U starých zápisů nelze poznat, zda je koncové „a“ dlouhé, protože diakritická znaménka se obvykle vynechávala, není to ovšem tak podstatné. Důležité je, že rozhodně nemělo význam vlastnictví, ale příslušnosti. Žena totiž často sdílela mužovo povolání a významným způsobem se podílela na jeho fungování a pochopitelně též péči o domácnost. Je to podobný problém jako u vyjádření typu „moje holka“. To je významově odlišné od slovních spojení „můj gauč“, „můj dům“, „můj účes“ nebo třeba i „můj králík“, protože na rozdíl od těchto subjektů mi žena nemůže patřit. Může patřit ke mně, ale nemohu ji vlastnit.
Vedle výše vyvráceného argumentu, že nemohu nikomu patřit (což se doufám obecně ví i bez příjmení, přechýleného nebo ne), se jako důvod nepřechylování uvádí, že v zahraničí se setkávají s nepochopením, že osoby s odlišným příjmením jsou manželé, případně je kvůli podobnosti koncovek považují za Rusy. To druhé může jistě být nešťastné. Podle psychologů je však hlavním důvodem, proč ženy nechtějí příjmení přechylovat, touha po zviditelnění.
Jazykové problémy, které nepřechýlená příjmení přinášejí, jsou nasnadě. Největší problém zde působí tradičně mužská příjmení, jako je Dvořák, Smetana, Novotný nebo Karásek. Když vyslovíme větu „přišla Novotný“, není to jazykově funkční. Doplnění na „paní Novotný“ opět vede k nesmyslnému nabobtnávání jazyka, které jsem už zmínil u polštiny. Kdyby přišla Novotná, máme to bez problémů.
Extrémních případů, které zde mohu jmenovat, je celá řada. Pokud bychom se bavili třeba o koncertu zpěvačky jménem Lucie Bílý (bez ohledu na to, že jde pouze o umělecké jméno), mají výhodu lidé z Čech, kteří v mnoha pádech použijí hovorovou koncovku „ý“ tak jako tak. Mluvit o koncertu „Bílý“ je pro nás standard. Moravané a Slezané by mohli protestovat. Naprosto nešťastná jsou pak plnovýznamová příjmení typu Kovář, Holub, Hruška nebo Liška, která mohou ve variantách Lucie Kovář, Jana Holub, Petra Hruška či Marie Liška působit v lepším případě jako nezdařilý překlad z angličtiny, v horším jako umělecká jména pracovnic v erotickém průmyslu. Raději bych se tomu vyhnul.
Přechyluji, tedy jsem
Šílenství ohledně přechylování ženských příjmení je asi v souladu s celkovým trendem doby, kdy se odchylujeme od všeho, co by nás mohlo jasně definovat jako muže, ženu, jako příslušníka nějakého národa, jako člověka zastávajícího jednoznačný názor, a stáváme se součástí jakési šedé internetové masy, jejímž účelem je pouze nechat se marketingově zpracovávat a platit hypotéky a daně. Nechám na zvážení, zda je to směr, kterým bychom se měli vydávat.
Závěrem se sluší podotknout, že regulace příjmení v České republice není v zákonech nijak závazně popsána. Při zápisu sňatku spojeného se změnou příjmení je tak třeba respektovat přání ženy, která jej bude užívat, včetně toho, jak má být skloňováno. Nedávný průzkum však ukázal, že mezi ženami je více příznivců přechylování než mezi muži. Doufejme tedy v další vítězství zdravého rozumu a funkčního jazyka i u budoucích generací.
Anketa
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Internetová jazyková příručka
https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=705
https://prirucka.ujc.cas.cz/?action=view&id=700
