Článek
Můj první ledovec
Z poklidné rybářské vesničky vyrážíme už časně ráno, čeká nás totiž dlouhý přejezd k ledovci Nigardsbreen. Ten se už od 18. století neustále zmenšuje, ostatně jako prakticky všechny ledovce v Evropě, a tak jsme doufali, že na místě ještě nějaký ledovec nalezneme. Pro případ, že by to někdo nevěděl, podotýkám, že ledovec není tvořený ledem. Jedná se o akumulaci sněhu, který se vlivem vysokého tlaku masy nad ním přetvořil na ledovec. V podstatě je to stlačený sníh. Vzhledem k nízkým teplotám, které v jeho okolí panují, se však v oblasti mohou ledové útvary vyskytovat. Je především zdrojem čisté, průzračné a neskutečně ledové vody, která z něj v nesčetných říčkách vyvěrá a tvoří v údolích pod ním krásná jezera a panorámata. Ostatně ty fotky snad ani nepotřebují komentář.
Jezero pod ledovcem Nigardsbreen poprvé.
Jezero pod ledovcem Nigardsbreen podruhé.
Vypravíme se kolem jezera podél rozeklaných skalisek, neustále je co fotit. Jsou to jen asi tři kilometry, když však dorazíme na místo, zjistíme, že nejsme vyloženě u ledovce, ale že samotný jeho okraj je dobré dva kilometry nahoře v kopci. Fotím si ho z dálky, protože je to neuvěřitelný pohled a pro mě hlavně poprvé v životě, co vidím ledovec. Má úplně jinou barvu, než jsem si představoval. Když přijdu blíž, jsem rád, že jsem si i v teplém červencovém dni vzal s sebou mikinu, protože z ledovce vyzařuje chlad a kdykoli se zvedne jen trochu vítr, klepu se zimou. Koneckonců na březích řeky, která z ledovce vytéká a dole vytváří množství jezírek, jsou na několika místech pořádné kusy ledu.
Ledovec Nigardsbreen. Jeho zvláštní modrá barva se vám vryje do paměti.
Takhle ledovec za poslední stovky let ustoupil z údolí nahoru do hor.
Zpátky se vracíme pramicí přes jezero. Oproti hodinové cestě tam trvá tenhle převoz jen necelých 20 minut. Užíváme si výhled na norské hory zase z jiné perspektivy. Norové jsou naprosto uvolnění a kdybychom se sami nepřihlásili, že jsme se nechali převézt na druhou stranu, nemuseli bychom za plavbu ani zaplatit. Dáme si svačinu a já osobně už se nemůžu dočkat dalších dobrodružství. Čeká nás totiž legendární domov obrů, Jotunheim, známý i ze severské mytologie.
Jezero pod ledovcem Nigardsbreen potřetí.
Břěhy jezera pod ledovcem Nigardsbreen jsou porostlé typicky severskou flórou.
Daleko pod ledovcem jsou i takovéto romantické výhledy.
Domov obrů
Jotunheim je jedním z devíti světů, v jejichž existenci věřili staří Vikingové. Těmito světy prorůstá světový strom Yggdrasil, který vytváří jeho osu. Podle této představy je domovem lidí Midgard neboli středozem, a všechny ostatní světy lze rozdělit do protikladných dvojic. Existuje tak ledový svět Niflheim a ohnivá říše Múspellheim, domov božského rodu Ásů Asgard (právě zde leží legendární Valhalla, do které nosí Valkýry duše padlých válečníků) a říše mrtvých Helheim, podzemní říše temných álfů a trpaslíků Svartálfheim a naproti ní říše světla Ljósálfheim, a konečně sídlo božského rodu Vanů Vanaheim a jeho protiklad, domov obrů a symbol zničení a zmaru Jotunheim.
Právě Jotunheim nás čeká. S trochou štěstí můžeme potkat i mýtické bytosti, jejichž domovem tahle oblast je, potomky boha Lokiho v podobně obrovského vlka Fenrira, mořského hada Jörmungandr (o tom mám trochu pochybnosti, jestli by mu horské prostředí svědčilo) a bohyni Hel, vládkyni podsvětí. O severské mytologii by se dalo vykládat celé dny, ale teď na to nemáme prostor. Autobus už stoupá vysoko do hor, které jsou i nyní částečně zasněžené. Když zastavíme na parkovišti, hned se k němu seběhne stádo ovcí. Možná mají chuť na velkou kopretinu, která je na něm znázorněná.
Jotunheim, domov obrů. Obři momentálně odpočívají v podobě drsných hor, které horskou planinu obklopují.
Jak často se vám povede sáhnout si na sníh v polovině července?
Neodolám a musím si na ten sníh sáhnout. V Čechách se mi to v létě rozhodně nepoštěstí. Je to zajímavý pocit. Celá oblast je protkaná sítí stezek a silnic, které přímo vybízejí k horské turistice. Jen horských chat je tu pomálu, a tak se nedoporučuje vyrážet na túry bez dobré kondice, slušného vybavení a ideálně ve skupině. Přece jen Norsko nejsou Krkonoše. Co vám projde tam, může tady snadno mít závažné následky.
V kraji sněhu a ledu
U největších atrakcí se bohužel fotí japonští turisté, jejichž fronta dosahuje několika stovek metrů, a tak raději zkoumám okolí, které nabízí velice zajímavá panorámata. Obry nikde nevidím, jsem ale poučen, že teď mají období odpočinku, ve kterém se promění v úctyhodné hory, jejichž vrcholky vidíme všude kolem. U jezera, částečně zakrytého ledem, pátrám po mořském hadovi, ale kraj je podivně klidný. Až zlověstně a svým způsobem majestátně. Není divu, že Vikingové měli z tohoto kraje respekt.
Některé ledové útvary jsou opravdu fascinující.
Jotunheim je protkán sítí horských stezek, ovšem bez zkušeného průvodce bych se na ně nepouštěl. Tohle je Skandinávie.
V dálce si všímám několika stavení. Jsou natřena tmavě červenou barvou, která je pro Skandinávii typická. Ještě častěji je uvidíte ve Švédsku. Barevné domy působí i na lidskou psychiku, která může být v kraji, který zapadne na několik dlouhých měsíců sněhem, navíc s extrémně krátkými dny, hodně zkoušená. Není to náhoda, že právě severské země mají největší výskyt depresivních stavů, které často končí až fatálně. Teď v létě jsou ale dny dlouhé, sněhu je tu tak akorát a je to nádhera tu být.
Návštěvu v domově obrů jsme přetáhli tak moc, že na další atrakce, které máme v rámci tohoto zájezdu v plánu, bude jen omezený čas. Máme v zásadě na výběr, jestli upřednostníme Lillehammer, místo konání zimní olympiády v roce 1994, nebo hlavní město Oslo. Lidé si celkem přirozeně odhlasují Oslo, a tak už za lehkého soumraku vyrážíme z domova obrů na dalekou cestu na jih. Další zajímavé zážitky už jsou za rohem.
Řeky vyvěrající z norských ledovců mají nádhernou barvu.
Jaký to rozdíl oproti českým řekám. Norsko je prostě nádherná země.
První díl našeho dobrodružství z Norska si můžete přečíst tady.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Vlastní zkušenost s návštěvou Norska
Národní park Jotunheim: https://jotunheimen.com/
