Článek
Až nečekaně hladká cesta
Z pražského letiště vyrážíme už někdy kolem šesté ráno. Náš průvodce je Slovák, což ovšem zjišťuji až na místě, takže když jdeme na sraz s několikaminutovým zpožděním a na mobilu mě prozvání slovenské číslo, s klidem ho ignoruji. Následně si vyslechnu několik uštěpačných poznámek, ale vše se nakonec přejde s úsměvem. Je to trochu rozpačitý začátek, ale netrápí mě to. Jsem zvědavý na Norsko, o kterém jsem toho slyšel spoustu, ale na cestách jsem se mu nikdy ani nepřiblížil.
Teď zbývá pár hodin. Je krátce po době covidové, teprve před pěti měsíci jsem přestal v metru nosit roušku, a nečekám tedy, že všechno, co jsme si naplánovali, se také podaří. Cesta do Bergenu s přestupem v nizozemském Amsterdamu však probíhá bez větších potíží. Jako průvodce s námi letí i jeden z nejznámějších českých cestovatelů a fotografů a náhodou dostane sedadlo vedle mě. Cestou do Amsterdamu mi ukazuje své fotky goril a velkých šelem, které nafotil před pár týdny ve Rwandě.
Bergen v dešťovém oparu
Bergen nás přivítá deštěm, což, jak jsme informováni, je zdejší standard. Prší tu několikrát denně, každý den v roce. Po Kotorském zálivu v Černé Hoře je to vůbec nejdeštivější místo v Evropě. Vedle trochu nepříjemné nutnosti nosit v červenci bundu to však má i jednu výhodu: celé město působí čistě, je krásně umyté, jako čerstvě utřená školní tabule. Dokonce i místní rybí trh je nádherně čistý, že člověk jen čeká, kde uvidí štítek BIO.
Charakteristické hanzovní budovy v Bergenu.
Norsko je ale takové normálně, místní na tom nevidí nic neobvyklého. Prohlédneme si rybí trh a po něm přístav a místní pevnost a také charakteristické hanzovní budovy, kterým se tu říká Tyskebryggen (německý přístav) nebo prostě jen Bryggen. V těch dávných dobách, kdy byly postaveny, bylo Norsko chudou zemí a německé investice a podniky byly pro mnoho Norů jedinou příležitostí, jak uživit rodinu.
Dnes je Norsko bohatou zemí, což nám dává pocítit třeba i obchod s tradičními norskými svetry, jejichž cena začíná v přepočtu na šesti tisících českých korun. Není ale problém najít kousky i třikrát dražší. Raději zamíříme zpátky na rybí trh, ochutnáváme losí, sobí a velrybí salámy a rozhodneme se do Čech přivézt ty velrybí. Přirozeně nás láká to, co je leckde zakázané.
Bergenský rybí trh nabízí všechny možné produkty vylovené z místního fjordu.
Ve městě je neuvěřitelný klid a téměř žádný automobilový provoz. Všechna větší norská města totiž mají dopravu vedenou pod povrchem, v nesčetné síti silničních a dálničních tunelů, které mají hned několik výhod. Jednak na ně nenasněží ani nenamrznou, což chrání řidiče i jejich povrch nevyžadující tak častou údržbu jako v jiných zemích, jednak zajišťují plynulost a mnohem menší intenzitu dopravy v samotném městě. Navíc v Norsku už výrazně převažují elektromobily, tudíž je vzduch v tunelech velmi dobře dýchatelný. Je to poměrně drahá investice, nicméně z dlouhodobého hlediska se tenhle přístup k infrastruktuře Norům určitě vyplácí.
V Norsku nikdy nevíte, kde narazíte na trolla.
Fjord z jiného světa
Druhého dne opouštíme deštivý Bergen – za těch asi 30 hodin, co jsme v něm strávili, pršelo jen šestkrát, což je mírný podprůměr – a těšíme se na krásná panorámata norských fjordů. V celé zemi jich leží víc než tisíc a my vyplujeme na ten nejdelší, 205 km dlouhý Sognefjord. Zatím netušíme, jaká krása nás čeká. Cestou se zastavujeme u jednoho z nejširších norských vodopádů Tvindefossen, který v několika stupních spadá z výšky 110 metrů.
Vodopád Tvindefossen je charakteristickým výjevem z Norska.
Stavíme se ještě v zajímavé vikinské vesničce a nasáváme atmosféru těch dávných mořeplavců. Fotíme si staré vikinské domy, štíty, zbraně a dlouhou loď. Pak už se nalodíme i my.
Vesnice Vikingů nás zanese tisíc let zpátky, do doby, kdy norští mořeplavci podnikali nájezdy od britských ostrovů až po Kaspické moře.
Původně jsem chtěl vyplout na této lodi, ale nakonec jsme zvolili modernější alternativu.
Většinu času trávíme na horní palubě. Jednak tam jsou ty nejlepší výhledy, jednak vnitřek lodi nenabízí kromě předražené restaurace a několika podobně laděných obchodů mnoho zajímavého. Výhled na fjord je prostě neskutečný. Z tmavé mořské vody se zvedají svítivě zelené louky, které na strmých svazích střídají jehličnaté i listnaté lesy a z rozeklaných skalisek nahoře spadají dolů do fjordu a k vesničkám usazených na jeho březích krásné vodopády. Je jich tolik, že je nedokážeme ani spočítat. Za námi pluje v přiměřeném odstupu ještě jedna loď, také plná turistů. Záběry této lodi s temným fjordem a vysokými horami se sněhovou čepičkou kolem jsou opravdu jako z jiného světa.
Plavba po norském fjordu je nezapomenutelný zážitek.
Některé vodopády spadají od horských vrcholů až přímo do temných vod fjordu.
Spousta lidí na palubě konzumuje oběd z lodní restaurace nebo svačinu, kterou si vzali stejně jako my s sebou, a loď tak záhy pronásleduje slušné hejno racků. Někteří odvážnější si sedají na lodní lana i na zábradlí a snaží se ukrást lidem jídlo skoro z talíře, většina se ale drží dál. I z toho jsou pěkné fotky.
Racci pronásledují lodě na fjordu, protože je to mnohem jednodušší zdroj potravy než ryby v hluboké vodě.
Cestou po fjordu míjíte další a další vodopády. Jen do Sognefjordu jich ústí několik stovek.
Prakticky každý horský svah už okupuje nějaký ten vodopád, větší či menší. Panorámata jsou to neskutečná.
Na chvíli slezeme do podpalubí, abychom si prohlédli výhledy skrz velká okna, a pak už jsme u cíle naší plavby, v rybářské vesnici Flåm v nejjižnějším výběžku fjordu. V místní restauraci si dáme rybu se zeleninou a pečenými bramborami, která nám neudělá takový průvan v peněžence jako na lodi. Vesnice působí ospale, vedle prodavaček v místním marketu a obsluhy v restauracích se po něm pohybuje jen pár turistů, kteří se tu na chvíli vylodili. Kupodivu sem jezdí i vlak, železniční trať, která tu končí, nabízí spoje až do hlavního města. Prohlédneme si také místní kostel, jednu z těch typických dřevěných skandinávských staveb, které se zachovaly až do dnešních dnů.
Flåm je konečná stanice norských vlakových spojů, které sem jezdí z Osla před Drammen a spoustu tunelů.
Jeden z mnoha charakteristických dřevěných kostelů v zemi.
Barevný tunel a tajemství fotogeničnosti Norska
Nasedáme opět do autobusu, čeká nás cesta na sever přes legendární Lærdalský tunel. Tenhle 24,5 km dlouhý tunel je zdaleka nejdelší v Norsku. Po cestě nabízí i několik odpočívadel nasvícených v různých barvách (fialová, modrá, zelená), jejichž smyslem není jen nabídnout možnost k odpočinku, ale především při dlouhé cestě podzemím přispět k lepší duševní pohodě řidičů. Naši řidiči jsou v pohodě, na jednom odpočívadle však zastavujeme, abychom mohli tenhle nápad také ocenit.
Krásnou a čistou norskou krajinou pokračujeme na sever, kde na břehu jednoho z mnoha jezer budeme dnes nocovat. „Jak je možné, že mi to tady přijde všechno o tolik hezčí, barevnější, čistší než u nás v Čechách?“ Můj dotaz směřovaný doprovodu zachytí jeden z našich průvodců a velmi ochotně se ujme vysvětlování. Není to totiž jen dojem, že zdejší krajina je v létě mnohem fotogeničtější než cokoli, na co můžeme narazit ve střední Evropě. Sluneční paprsky dopadají na tuhle část zemského povrchu pod mnohem výraznějším úhlem než u nás. Zatímco u nás je tak příroda nasvícena shora, tady ve Skandinávii je to z profilu, což je samozřejmě mnohem krásnější. V podstatě je to totéž, jako by celý den trvala zlatá hodina. I proto působí letní fotografie z Norska, Finska nebo Islandu tak neskutečně.
Trollům neuniknete ani spoustu kilometrů od nejbližšího velkého města.
Po večeři se ještě krátce projdeme po okolí. I tady na břehu jezera je klid, čistý vzduch a příjemně zelené panoráma norských kopců se už propadá do nočního chládku, který v červenci v Praze skoro neznáme. Už se těšíme na další den, kdy se vypravíme do hor, jejichž zasněžené vrcholky se dají v dálce sotva tušit. Vypravíme se do domova obrů.
Pokračování příště.
Čtěte také o Slovinsku, Rakousku, Madeiře či nádherném jezeře Komani.
Článek byl sepsán s využitím následujících zdrojů:
Vlastní zkušenost s návštěvou Norska
